Tomáš Elšík se jako režisér a střihač zapsal už svou debutovou esejí Central Bus Station, jež vyhrála několik lokálních festivalových cen a podívala se i do zahraničí. Minulý rok pak Elšík stříhal řemeslně vypiplané Stvůry Jana Těšitele. Nyní jako režisér, střihač, kameraman a scenárista, zkrátka autor, přichází s dalším audiovizuálně strhujícím počinem Při zemi odhalujícín jeho silné stránky a naznačujícím jeho slabiny.
Objímat a řešit
Pavla bychom asi pejorativně označili jako „objímače stromů“. Mladě působící muž, jehož dlouhé a nezkrotné vlasy už přesto ovládly šediny, tráví rád čas v přírodě, kde rozjímá o velkých i malých věcech. Snaží se trochu prospívat ekosystému, takže třeba z vlastní vůle pokosí přerostlou mýtinu. Necítí ale, že má dost možností, jak přispět, v důsledku čehož ho doprovází tíseň z toho, že o krajinu, kterou tolik miluje, brzy přijde.
Přiroda je pro něj jednak věc, která ho přesahuje a do níž jde uniknout, ale zároveň křehký objekt, který je v neustálém ohrožení. Jde o nepříjemný kontrast nabourávající základní Pavlovy představy o tom, jak svět funguje – a další důvod k tísni.
Při zemi na Jednom světě
15. března v 15:00, Bio Oko Praha
Klára na podobné rozjímání nemá pomyšlení, v jistém ohledu je druhou stranou Pavlovy mince. Stejně jako on miluje přírodu, působí ale moc prakticky a pragmaticky na to, abychom si ji představili básnit a prozpěvovat při pohledu na poletující ptactvo. Klára možná postrádá Pavlovo dětsky působící nadšení, zato má ale cíl: Snaží se vypátrat místního traviče, kvůli jehož řádění se les zaplňuje mrtvolami divokého ptactva, ovcí a dalších zvířat, což láká nové predátory. Problém, kterého se chtěl nejspíš travič zbavit, se tak jedině znásobuje, nemluvě o utrpení a bolesti, které zbytečně vyvolává.
Ztraceni v kráse přírody
Zatímco tedy Pavel bloumá lesem a přemýšlí o životě, Klára rozjíždí detektivní pátrání. Nikdy se nepotkají, jejich příběhy se ale skvěle doplňují. Z krátkého popisu děje byste mohli nabýt dojmu, že Pavel z toho všeho vychází jako povrchní a neužitečný snílek, tak to ale vůbec není. Klára má svým způsobem „štěstí“, že jí osud přihrál tak jasný úkol, jehož se jde zhostit, činit specifické kroky a dojít k alespoň nějaké katarzi. Pavel má před očima likvidaci ekosystému jako celku, s čímž, pokud by se mu nějakým způsobem nepodařilo chopit autoritativní světovlády, může stěží něco dělat. Jeho zájem je stejně upřímný, i když může vzhledem k okolnostem vyznívat poněkud impotentně.
Stejně jako v Central Bus Station, kde Elšík sledoval mikrokosmos rozpadajícího se největšího světového autobusového nádraží v Tel Avivu, hraje v Při zemi prim režisérův audiovizuální cit. Film se skládá z nádherných širokoúhlých obrazů, jež jsou zjevnou prioritou projektu a často se ptáme, jak se jich vůbec podařilo v kontextu dokumentární produkce docílit. Vaše spokojenost s výsledkem se tedy bude odvíjet od toho, nakolik budete naladěni na notu této všudypřítomné manýry. Je třeba přistoupit na to, že film odmítá své téma explicitně formulovat do většího detailu a místo toho uhýbá ke každé zámince předložit vypiplaný obraz, který by se nijak neztratil ve fikčním dobrodružném filmu.
Zatímco v takovém Šepotu lesa působí podobný důraz na audiovizuál zcela přirozeně, protože sledujeme příběh dědečka, otce a syna, jak se sami kochají přírodou, v Při zemi se rýsuje několik specifických témat, která velmi zjevně nejdou vyřešit tím, že se díváme na stromy. Tenhle náš přízemní, ale přirozený hodnotící přístup v nás může vyvolat kus skeptičnosti ohledně toho, zda celý koncept drží pohromadě. Je zcela nepopiratelné, jak krásně se na film kouká, ale je to „produktivní“ způsob, jímž se tématu věnovat?
Prostě se mu to tak líbí
Nemůžeme tu asi úplně otočit ničí hodnotící preference, ale je třeba si připustit, že praktičnost není vždy nejlepší a rozhodně ne jediný způsob, jak k filmům přistupovat. Elšíkův styl rozhodně není praktický, není „vypravěčsky ekonomický“ a není z tohoto hlediska zcela efektní. Režisér holt má své osobní preference a celkem nekompromisně se jich drží.
Dopouští se i jednoho z nejzákladnějších stylistických prohřešků, když film zaplňuje nemotivovanými nakloněnými záběry. Je to libůstka, jíž kritika pohrdá už doslova desítky let. Vysmívat se tomu, jak velké klišé je udělat záběr zajímavější jeho nevysvětleným nakloněním, je už samo o sobě klišé. Elšíkovi se to ale zřejmě prostě líbí. Tak to dělá. Je to znak suverenity, nebo neochoty se krotit?
Protože čtení recenzí pro většinu lidí začíná zkontrolováním výsledného hodnocení, už víte, že my se přikláníme na Elšíkovu stranu a jeho opulenci a expresivnost oceňujeme. Krásu přírody a aktivistický osten se tu možná nedaří skloubit stejně přirozeně jako ve Vlcích na hranicích Martina Páva, ale pořád je ve filmu hodně co oceňovat. Pokud to snad ještě v recenzi nepadlo dostkrát, Při zemi opravdu vypadá úžasně. A přestože v tom úžasu občas trochu mizí postavy a jejich cíle, není nakonec příroda právě od toho, aby se v ní dalo ztrácet? Na festivalu jako Jeden svět, plném těžkých témat zpracovaných často utilitárním způsobem, je tahle filmařsky vypiplaná podívaná tím příjemnější.
Při zemi (2026)
Jeden z vizuálně nejkrásnějších dokumentů, co byly poslední měsíce na našich plátnech, konkurující i vymazlenému Šepotu lesa. Možná se místy budete ptát, jestli není Tomáš Elšík ve svých manýrách ponořený trochu moc a na úkor vyprávění, ale i tak si jde odnést silný a přesvědčivý zážitek o vztahu k přírodě.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Jeden svět 2026
Při zemi
Dokumentární
Česko, 2025, 80 min
Premiéra: 19. 3. 2026, Pilot Film
Režie: Tomáš Elšík
Scénář: Tomáš Elšík
Hudba: Šimon Herrmann
Produkce: Jitka Kotrlová
Střih: Mariana Kozáková
Zvuk: Dominik Dolejší
