Od premiéry obou Kill Billů za nepříliš dlouho uplyne čtvrt století, Quentin Tarantino ale není filmař známý svou trpělivostí, takže místo, aby poctivě čekal na výročí, nám dlouho slibovaný kompletní sestřih, který měl už několik let v šuplíku a pouštěl kamarádům ve svém soukromém kině, daroval právě nyní. Návštěva sálu, kde strávíte bezmála pět hodin, jistě není vzhledem k časovému vkladu a dostupnosti obou původních titulů na VOD samozřejmostí, my jsme tu pak samozřejmě od toho, abychom vám připomněli, proč to má smysl.
Konečně se na nás dostalo
Řízný dvojfilm s řízným názvem Kill Bill jistě nemusíme představovat. Uma Thurman v něm běsní jako zrazená milenka a matka, ale také bývalá členka elitního komanda zabijáků, která je na cestě za nevypočítavou pomstou. Na jejím konci se tyčí jasný cíl. Však víte… Je to v názvu.
Tarantino měl Kompletní krvavou aféru nachystanou už slušnou řádku let, z právních a distribučních důvodů ji ale pouštěl jen kamarádům. Nyní konečně přišla řada na nás ostatní. Oba filmy jsou položeny vedle sebe s pár kosmetickými střihy, které dělají jejich spojení přirozenějším, a dvěma dodatečnými animovanými sekvencemi. A vidět tenhle pestrobarevný, hyperaktivní a strhující postmoderní klenot na plátně není o nic menší radost, než tomu bylo před desetiletími.
Dát násilí důvod
Kill Bill je vskutku zlomovým filmem v kariéře svého tvůrce, šílence z videopůjčovny Quentina Tarantina. Odděluje část jeho kariéry, kdy byl podvratným evangelistou samoúčelného násilí a čelil obviněním z kažení mládeže, a tu, kdy sbírá Oscary a platí za certifikovaného mainstreamového umělce.
Je přirozené vnímat oba snímky jako završení divokého raného Tarantina. Oproti relativně soustředěnějším Hanebným parchantům tu máme rozháranou pastiš, která míchá vše od asijských bojovek po spaghetti western. Tato neřízenost Kill Billa a ukotvenost Panchartů však spolu přímo souvisí a jedno by nemohlo být bez druhého. Quentin se dlouhá léta chystal na vysněné drama o Židovce na cestě za pomstou, aby si uvědomil, že množství jeho nápadů nejde nacpat do jednoho vyprávění. Nevěsta se tedy zrodila tak, že od vznikající Shosanny Dreyfus odstřihl vše přebytečné a vytvořil z toho novou postavu, jíž pak postavil do čela vlastního hledání pomsty. Výsledek působí jako „vše, co se nevešlo jinam“ proto, že právě tím scénář skutečně je.
Z tohoto důvodu nejde Kill Bill považovat jednoduše za labutí píseň nezřízeného Tarantina, ale i za příslib toho budoucího, o hodnotě jehož tvorby už se nevedou vyostřené televizní debaty. A co je vlastně hlavní rozdíl mezi těmito dvěma polohami? Vždyť přehnané násilí a popkulturní odkazy prostupují jeho tvorbu skrz naskrz. Není to tak, že by byl ve svých novějších počinech méně brutální. Odpovědí je role, jakou tato brutalita hraje.
V Pulp Fiction, Gaunerech a v méně zjevné míře v Jackie Brown vyvádí z míry absence kladných postav a sadismus, s nímž se ty přítomné projevují. Nejde jen o škodu, kterou způsobují, ale i radost, s níž tak činí. Právě to znepokojovalo všechny křesťanské matky, jež se bály o morální kompas svých dětí. Počínaje Kill Billem a Hanebnými pancharty Tarantino udělal zásadní úkrok, když svým filmům propůjčil protagonisty, s nimiž lze soucítit a jejichž násilí má jasně pojmenovaný smysl. A to je nakonec vše, co potřebujete, když namísto zatracovaného provokatéra chcete být oscarovým umělcem.
Nerozumějte špatně, Beatrix Kiddo je sama pořádný bastard, zlý člověk a zabiják, ale také to je matka a žena, které bylo kradeno dítě. Sama si zaslouží špatný konec a pod vlivem séra pravdy přiznává, že si možnost ubližovat druhým užívá. Ale jak podotýká o chvíli později, když se na těhotenském testu objevil druhý proužek, se všechno změnilo. Jistě bychom mohli začít debatovat o tom, jestli tenhle enormní důraz na mateřství Tarantino zvládá, nicméně už to, že tato debata existuje, tedy že Nevěstino násilí jde nějak kontextualizovat a legitimizovat, dělá nyní z Tarantina mnohem bezpečnějšího tvůrce, jehož nejostřejší hrana byla přelepena bezpečností páskou.
Sama Shosanna je pak obětí nacistického teroru, Django otroctví a hrdinové Tenkrát v Hollywoodu přepíšou historii a před brutální vraždou zachrání Sharon Tate. Prostřednictvím nadsazeného a vědomě absurdního násilí se tu Tarantino vypořádává s historickými traumaty. I kdyby ne každý násilný akt byl sám o sobě omluvitelný, jako celek už je tomu jinak – rozhodně na rovině fikce, kdy je násilí nakonec jen prvkem děje a nikoho doopravdy nebolí. (Výjimkou v Tarantinově filmografii je jen Osm hrozných, kde by se dalo argumentovat, že se k dřívější nečitelné brutalitě vrací.)
Otravný mistr
Kill Bill je tedy pro Tarantina přelomový film v tom ohledu, že už v něm pro násilí hledá pozitivní kontext, ještě ale není tak soustředěný a jasně formulovaný jako v pozdějších počinech. Pro někoho je tedy výsledek paskvilem, kde se Tarantino ještě nenašel, pro jiného je znakem jeho zaprodání se mainstreamu a akademii. Za nás je tím nejlepším, co udělal. Střetává se zde jeho raná hrdá bezstarostnost s vrcholnou filmařskou hravostí a počínající snahou o emocionální katarzi.
Příběh nájemné vražedkyně, které její milenec a boss ukradl dceru a poslal ji na čtyři roky do kómatu, je skvělá kostra, se kterou mimochodem přišla Uma Thurman během natáčení Pulp Fiction. I proto jí Quentin psal roli na tělo a snímek musel do produkce dřív než Pancharti, kdy měla Uma věk, energii a vůli na to utáhnout opulentní akční film. Jaká škoda, že Tarantinova následná bezohlednost během natáčení na dlouhá léta přerušila jejich přátelství i spolupráci. Režisér přinutil herečku přes její protesty řídit kabriolet plnou rychlostí klikatou cestou, což vedlo k nehodě a trvalému zranění krku. Tarantinově múze se nemůže nikdo divit, že přerušila kontakt.
Quentin rozhodně není dokonalý, raději se tu ani nebudeme pouštět do všech tirád, jichž se dopouští se zdánlivě stupňující se vervou. Pokud jste se s ním v jakékoliv míře setkali mimo jeho dílo, jistě vás nešokujeme tvrzením, že je arogantní, sebestředný a jeho potřeba být středem pozornosti ho vede k pronášení zjevných nesmyslů. Upřímně řečeno bychom se nedivili nikomu, komu by se v důsledku toho Tarantino zprotivil natolik, že si už jeho filmy nedokáže užít.
Přejeme ale vám i sobě, abychom to ještě vydrželi, protože co naplat, Quentin umí točit. Ne každému se líbí všechny jeho filmy – vlastně se zdá, že většinou má člověk „ten jeden“, který nemůže vystát, i kdyby všechny ostatní miloval. Pořád je to ale filmař, který unikátním způsobem využil a snad i posunul možnosti filmového média. Kill Bill je dílo překypující hravostí a energií, kterou během těch pěti hodin možná spíš načerpáte, než že byste o nějakou přišli.
A to navzdory velmi podivně působícímu desetiminutovému krátkému filmu vyvedenému ve „Frontnite animaci“, který následuje závěrečným titulkám a který ledaskomu leží v žaludku. Jeho umístění na samotném závěru ale těm nejvíce otráveným umožňuje taktně se vypařit a užít si, co je podstatné, tedy jeden z nejlepších filmových zážitků přelomu století.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Bontonfilm 2026
