Recenze: Věříme vám je přehlídkou mistrného herectví a suverénní režie na skromném prostoru soudního dramatu

Do českých kin vstupuje nenápadné, rozhodně však pozornosti hodné drama Věříme vám debutujícího režijního a scenáristického dua Charlotte Devillers a Arnaud Dufeys. Co se na pohled jeví jako náhodná epizoda dramatického soudního seriálu, je ve skutečnosti filmařsky a především herecky suverénní podívaná.

Herecká masterclass

Máme tu před sebou rozsahem střídmé, nějakou hodinu a čtvrt dlouhé drama, jehož každé minutě však stojí za to věnovat pozornost. Sledujeme v něm matku (Myriem Akheddiou), jež před soudkyní po několikáté vysvětluje, proč by měl mít její vedle usazený bývalý manžel (Laurent Capelluto) zcela zakázaný kontakt s jejich dětmi, tedy sedmnáctiletou dcerou a především desetiletým synem.

Obě děti souhlasí a styk s otcem jednoznačně odmítají, asi vás ale nepřekvapí, že podle jeho právničky se jedná o další bájnou manipulaci ze strany matky, na kterou se vždy odvolává každý špatný otec. O tom, že se jednalo o špatného otce, pak není mnoho pochybností, otázkou však zůstává, kam až tato špatnost sahala a zda dosáhla i toho nejhoršího možného zločinu, jak matka a syn tvrdí. A zdali by tedy měl mít otec možnost před tím, než souběžný trestní soud rozhodne o jeho vině či nevině, s dětmi udržovat vztah.

Myriem Akheddiou předvádí skutečně mistrný herecký výkon tvořeného pro mlčenlivý detail, kdy její obličej překypuje výrazy a její tvář nezůstává prakticky ani vteřinu v jedné poloze. (A to přestože režie nevolí zase tak často doslova detail, kdy by obličej zaplňoval celý obraz – častěji zahrnuje i netečné okolí.) Přestože nejde o imitaci toho, jak se chová skutečná tvář člověka v realitě, většina publika by jistě řekla, že její výkon je zcela realistický.

Vidíme tu paradox kamery, která vyžaduje a také toleruje větší expresivitu než skutečný svět. Ne tak velkou jako divadlo, ale zato preciznější. K dosažení přesného výsledku je třeba dokonalé sehranosti herečky, režie, kamery a střihu, aby výsledek nepůsobil křečovitě či afektovaně. Můžeme jen hádat, kolik opakování a variací si každý záběr vyžádal, dokonale to však klaplo a je fascinující sledovat každou volbu, kterých Akheddiou předvede klidně hned několik během jedné repliky.

Obnažující světlo, pohlcující tma

Samozřejmě není jediná, kdo zde předvádí stejný typ herectví. Aby drama tohoto typu vyznělo přirozeně, musí hrát na stejné rovině expresivity celý ansámbl a musí jít o vědomou režijní volbu. Akheddiou má ale nejvíce prostoru a pozornosti, je tedy nevyhnutelné fixovat se a vyzdvihnout hlavně její výkon. I když jako vždy, ani on není výkonem individuálním, ale souhrou celého díla.

S tím jde v ruku v ruce zbytek stylistických voleb, které bychom mohli nazvat „hlasitým minimalismem“. Film se odehrává ve strohých místnostech, v nichž se pronáší fádní dialogy a kamera trpělivě sleduje často ne ty, kteří mluví (protože jen pohazují irelevantními právnickými floskulemi), ale ty, kteří na slova reagují. Což je většinou protagonistka, jež je během poslechu uvězněná ve vlastní hlavě a brání se nutkání celé divadlo přerušit a začít zplna hrdla křičet.

Obraz je tedy strohý a asketický, ale vždy promyšlený a plný silných kompozic, které se nebojí na sebe strhávat pozornost. Bílá barva interiérů a agresivního světla pronikajícího okny je oslňující, přesto jako by tmavé obleky postav každý paprsek pohlcovaly a nevydávaly nic nazpět. Jde o neustálý souboj obnažujícího světla a netečné tmy, kdy ani jedno není zvlášť příjemné. Protagonistka je sama oblečena v tlumených šedivých barvách, což jí umožňuje zachovat si jako jediné kus lidskosti. Přestože pak nemůže být řeč o plnohodnotném hudebním doprovodu, v několika vypjatých okamžicích zvukový efekt podtrhuje dění, což vzhledem k tichu většiny stopáže vždy zaujme.

Asi nepřekvapí, že nejde o mainstreamové vyprávění, v němž poznáme sympatickou utlačovanou hrdinku, kterou poznáme a fandíme jí. Zdá se, že se po letech útrap jedná o značně labilní ženu v defenzivní pozici, která je v prostředí, v němž se s ní setkáváme, tím uzavřenější a obezřetnější. Během filmu s výjimkou svého dlouhého stěžejního monologu stěží promluví a samotná její slova jsou až na onu dlouhou promluvu stejně zbytná jako všech ostatních.

Jak už padlo, ve filmu se sice mluví, ale dost dobře by mohl být němý, protože řeč instituce ani s institucí tu neposkytují žádnou větší hodnotu. Když by chtěl člověk mluvit, musí mlčet a když by chtěl mlčet, musí něco říkat. Cítíme však i ty nejjemnější emoce, i když nemáme do posledního okamžiku dost informací, abychom si je zasadily do plného kontextu.

Věříme jim?

Název filmu Věříme vám je z těch, které od počátku poskytují klíč a navádějí naši pozornost. Protagonistce máme tendenci důvěřovat vzhledem k její privilegované pozici ve vyprávění a také vzhledem k zdravému rozumu – jaký prospěch by z toho všeho měla mít, pokud není úplná sociopatka? Přesto se několikrát jejímu muži a jeho právničce daří vnést pochybnosti čistě na základě toho, že tu na první pohled vystupuje slovo proti slovu a muž, kterého máme před očima, vypadá mnohem klidněji a vyrovnanější než zjevně strhaná žena.

Zas a znovu vidíme, že veřejnost i instituce jsou snadněji ochotné uvěřit, že žena je ďábelská psychopatická manipulátorka spřádající dlouhé roky plány s cílem zničit svého manžela buď čistě pro radost, nebo pro peníze, než že všechny nepřímé důkazy ukazují správným směrem a možná říká pravdu. Obvykle tento fenomén demonstrujeme na vysokoprofilových případech jichž se účastní celebrity (nejvýraznější takový případ posledních let byl asi Depp v. Heard, z nějž se teprve začínáme probouzet a střízlivět), Věříme vám ale zůstává na civilní rovině, aby poukázalo na to, že se jedná o běžný fenomén, který nereprezentují jen extrémní a známé kauzy.

Nebudeme předstírat, že očekáváme, že na Věříme vám vyrazí davy a ani nemůžeme s jistotou říct, že bychom každému na potkání říkali, ať okamžitě vyrazí. Publikum je dnes už v kině odvyklé na podobný typ zážitků, vyučilo se plátno vnímat jako příslib spektáklu a obecně ve filmu vyhlížet snadno vstřebatelný příběh. Pro tu část publika, které má s festivalovkami a artovými filmy zkušenost, se však dost možná bude jednat o velmi silný zážitek.

foto/video: © Artcam Films 2026

Věříme vám
On vous croit
Belgie 2025 78 min
Česká premiéra: 9. 4. 2026, Artcam Films
Režie: Charlotte Devillers, Arnaud Dufeys
Scénář: Charlotte Devillers, Arnaud Dufeys
Kamera: Pépin Struye
Hudba: Lolita Del Pino
Hrají: Myriem Akheddiou, Laurent Capelluto, Natali Broods, Ulysse Goffin, Adèle Pinckaers, Alisa Laub
Produkce: Arnaud Dufeys
Střih: Nicolas Bier