Recenze: Rap z periferie vychovává způsobem, který není otravný

Pokud o dětském publiku platí nějaké železné pravidlo, tak že pokud ho chcete o něčem poučit, tak si toho v žádném ohledu nesmí všimnout! Obzvlášť, pokud se pouštíte do mravokárného varování před následky pití, sexu a rock and rollu (nebo možná hip hopu, pokud se přesuneme do 21. století). Italské drama Rap z periferie režisérky a scenáristky Nunzia De Stefano je ukázkou toho, jak mladé varovat tak, aby radu přijali.

Kolik mizérie?

De Stefano má za sebou už podobně laděný snímek Nevia z roku 2019. V něm sledovala dívku vyrůstající v bezútěšných podmínkách, kterak se snaží utíkat do fantazie a fixuje se na mladší sestru, jíž chce zajistit šťastnější život, než má sama. Rap z periferie tematicky přímo navazuje, jen tu tentokrát máme třináctiletého neapolského chlapce Sasu, který žije snem, že se z něj stane úspěšný hiphopový umělec a podaří se mu sebe i svou mámu vytáhnout zpod hranice chudoby.

Kdyby to ale mělo být tak jednoduché, těžko bychom o tom sledovali celovečerní film. Sasa zjišťuje, že nestačí chtít, nestačí ani mít talent. Probojovat se vůbec k někomu z branže, kdo si vás poslechne, chce hodně houževnatosti a štěstí. A pak je tu otázka, co jíst v mezičase, než se dostaví úspěch? Náš hrdina tak, aniž by pomalu věděl jak, skončí jako pouliční dealer, který pro mnohem větší rybu roznáší zásilky trávy. Nejdřív po barech, nakonec ve vlastní škole. A protože mu je třináct, nedochází mu, že mu nad hlavou visí Damoklův meč, který musí dřív nebo později spadnout.

Rap z periferie ve Zlíně:
úterý 2. 6., 10:50, GAC

De Stefano balancuje, jak syrově a jak tvrdě chce své vyprávění pojmout. Jistě by mohla tento příběh odvyprávět bez sebemenší špetky naděje a s tím nejhorším možným koncem. Rozhodně by jí nikdo nemohl vytknout, že to působí nepatřičně. Autorka ale zřejmě nechtěla natočit film, na který by ani nepustili publikum Sasova věku do kina. A kdyby pustili, riskovala by jeho odcizení. Ukazuje tedy protagonistovy chyby a jejich následky, nejde ale o antickou tragédii, takže nesměřujeme přímo ke katastrofě, spíš k rozumné domluvě.

Pro děti, nebo pro dospělé?

Sasa je dobře nastavený hlavní hrdina. Uchovává si svou dětskost, je tedy trochu naivní a ne všechno dokáže plně domyslet. Zároveň mu je ale přiznaná osobní agenda a schopnost fungovat jako plnohodnotný, i když ne „hotový“ člověk. Právě tady se často filmy mohou rozdělit tak, že uspokojí buď dospělé publikum, nebo to ve věku hrdiny. Když se na filmař dívá na dění z dospělého nadhledu, dokáže přesně pojmenovat situace a plně rozumí celkovému kontextu. S výslednou komplexitou dospělé publikum jistě spokojené, pro Sasovy vrstevníky ale takové dílo ztratí kus emocionální autenticity.

Rap z periferie jde v tomto ohledu cestou určitého kompromisu, nespokojenec možná řekne polovičatosti. Vyprávění na každý pád zůstává vždy se Sasou, pracuje s informacemi, které má k dispozici a jeho úhlem pohledu. Určitý odstup pak vyvolává hlavně styl, který se málokdy emocionálně oddává hrdinovým emocím, což nám umožňuje situaci soudit vždycky o kus důsledněji, než zvládá on sám. Nemluvíme tu o nějakém chladném režijním nezájmu, rozhodně ale neupadáme spolu se Sasou do rauše z první „výplaty“.

Cesta, kterou se vydává, a chyby, jež činí, se jeví pochopitelně a zapadají do jeho povahy. Vždycky to byl drzý kluk, který se nebojí oslovit dospělého člověka s mnohem větší autoritou. Což ho dělá vhodnou obětí pro dealera, který ho využije k plnění svých pochůzek s tím, že v něm vyvolává hrdost z toho, že mu takový úkol svěřuje. Sasova představa, že má vše pod kontrolou, ho vede k přílišné sebedůvěře a dalším přešlapům, které si koledují o malér.

Hiphop za to nemůže!

To vše může publikum, včetně Sasových vrstevníků, sledovat s tím, že je schopné snadno identifikovat, co dělá mladík špatně, aniž by Sasa vyzníval jako nepřesvědčivý konstrukt hlupáka a aniž by film musel své poučení slabikovat. Příběh tedy mohou teenageři sledovat, jako by sledovali svého kamaráda, který je celkem fajn, celkem normální, zároveň ale spadl do série uvěřitelných špatných rozhodnutí.

Už volba zobrazit Sasův sen stát se raperem jako zcela legitimní bude film mladým divákům přibližovat. Šlamastyka s drogami nevyplývá z jeho zájmu o hip hop. Není to tak, že by byl světem rapu „sveden na scestí“. Právě naopak je jeho vedlejšák největší hrozbou jeho snu, který je sám o sobě zcela v pořádku. De Stefano v podstatě říká: „Nenech se svést na scestí, pilně pracuj a buď trpělivý. Nehledej zkratky. Pak máš šanci uspět.“ Je to vlastně to nejklasičtější poučení, jaké se dospělí snaží dětem do hlav vecpat odnepaměti, ale daří se ho zabalit tak, že to skoro ani není poznat.

Snímek se nepokouší složitě rozebírat hiphopovou subkulturu ani podmínky, v nichž Sasa vyrůstá. De Stefano se nesoustředí na vykreslení společnosti, která chlapce a jeho mámu samoživitelku přivedla za pokraj chudoby. To by nás moc vzdálilo protagonistově vlastnímu uvažování. Máme tu skutečně jeden cíl jednoho kluka a blbosti, které dělá na cestě za jeho naplněním. Mattia Francesco Cozzolino v roli debutoval a jistě představuje potenciální talent – od premiéry se stihl objevit v prominentní roli v u nás neznámém italském seriálu Gomorra: Le origini, takže má kariéru rozjetou. A my mu to přejeme, protože Rap z periferie stojí i na jeho přesvědčivém výkonu.

foto/video: © Zlín FF 2026

Rap z periferie
Malavia
Itálie, 2025
Drama
Režie: Nunzia De Stefano
Scénář: Nunzia De Stefano, Giorgio Caruso
Kamera: Matteo Carlesimo
Hrají: Daniela De Vita, Ciro Esposito, Francesca Gentile, Mattia Francesco Cozzolino
Produkce: Matteo Garrone
Střih: Sarah McTeigue
Zvuk: Gianni Pallotto