Recenze: Král tuláků zobrazuje syrové téma mít tátu bezdomovce citlivým a srozumitelným způsobem

Na filmech zlínského festivalu je často nejvíce fascinující, že si vybírají náročná témata, která ale zpracovávají způsobem, jemuž může rozumět i dítě. Jedná se o těžký a často nevděčný úkol, protože snímek vzdaluje dramaturgii klasických přehlídek, oceňujících hlavně „dospělou cinefilii“. Nizozemský počin Král tuláků režisérky Janne Schmidt a scenáristky Eveline Hagenbeek je právě takovým počinem.

Kde je táta? Kdo je táta?

Jedenáctiletá Meissy (Niyara da Rocha Pereira) žije celkem obyčejný a pohodlný, i když materiálně skromný život se svou mámou samoživitelkou. Kde že je táta? To je pro ni poněkud nezřejmé. Jeho dopisy jsou sporadické a těžko srozumitelné, oddané bizarním fantaziím, o nichž je jasné, že nemohou být realita. Tím podivnější je, když v tom posledním oznamuje, že je na cestě. Z Toma (Matthijs van de Sande Bakhuysen) se nakonec klube bezdomovec, i když on upřednostňuje pojem „tulák“, který odkazuje na jeho svobodný pohyb světem.

Tom je energický, sympatický a od prvního opravdového setkání s ním je Meissy jako očarovaná. K nelibosti své mámy Lucy (Yootha Wong-Loi-Sing) vyhledává jeho společnost a blbne s ním, jako by byl její vrstevník. Po chvíli se však začínají vynořovat znepokojivé okolnosti Tomova života a zdravotního stavu. Zprvu se zdá, že má prostě bujnou fantazii a hluboké srdce, ve skutečnosti ale trpí halucinacemi, slyší hlasy a je to roky, co si naposledy vzal předepsané léky na utišení těchto stavů. Je s ním jeho dcera vůbec v bezpečí?

Král tuláků ve Zlíně:
úterý 02. 6., 8:30, GAC (s delegací)

Jako první člověka napadne, jak je možné, že Meissy tak moc nechápe situaci a není jí jasné, proč se Lucy nechce dát s Tomem opět dohromady – rozhodně je dost stará na to, aby věděla, kdo jsou bezdomovci, a tušila, že když jím je její otec, něco se muselo hodně pokazit. V hůře vyprávěném filmu by naivita Meissy zůstala prostě u toho, že dívka není schopná tak složité úvahy. Král tuláků je však o kus sofistikovanější, takže když Meissy představuje otce svému nejlepšímu kamarádovi, vidíme, jak je chlapec viditelně nesvůj ze setkání se špinavým vagabundem.

Tvůrci dávají najevo, že dítě tohoto věku by skutečně mělo být schopné v základním obrysu chápat podivnost situace. Pokud tedy Meissy realitu přehlíží, nejde o to, že je jako dítě neschopná dění zvážit, ale mnohem spíš žije v sebezapření. Je vědomé, či nevědomé? Co ho může narušit a jaká bude dívčina reakce, až si pravdu připustí? Ve chvíli, kdy se zkraje filmu tahle scéna objeví, si můžeme oddychnout a být si jistí, že tvůrci vědí, co dělají.

Každý má svůj sebeklam

I Tom je ostatně člověk zcela pohlcený vlastními fantaziemi. Nabízí se tedy otázka, kolik po něm podědila jeho dcera. Otevírá to dvířka k spekulacím o dceřině motivacích se na otce tak rychle fixovat a nechat se do jeho fantazií vtáhnout. Sice není vyloženě nemocná jako on, oba ale zřejmě mají podobnou tendenci vytěsňovat nepříjemné věci a žít okamžikem.

Další otázka podobného rázu by byla, proč Meissyina máma proti setkávání s otcem nevystupuje rázněji, když si plně uvědomuje jeho nebezpečnost. Dcera jí zprvu lže a styk skrývá, tohle divadlo však moc dlouho nevydrží. A jakkoliv je matka nekompromisní a odmítavá, zdálo by se, že by měla být v dodržení svých zákazů o kus důslednější, podezřívavější a dceru držet pod pevnější kontrolou. Vždyť ví, že se její neléčený schizofrenní exmanžel se zrovna skrývá někde opodál v místních ulicích – i kdyby se s ním dívka nescházela, šlo by o něco, co je třeba řešit.

A přestože tato laksnost je poněkud nucená (příběh ji doslova nutně potřebuje, aby se vůbec mohl odehrávat), i zde bychom našli vysvětlení „uvnitř vesmíru“. Jednak Lucy nechce Toma zcela antagonizovat, protože doufá, že z něj po letech konečně vymámí podpis rozvodových papírů, což jí umožní rozvinout vztah se švarným zubařem. A co víc, nechce svou dceru od Toma tvrdě odtrhnout, protože jí nechce zcela upřít romantickou představu, jakou o svém tátovi má. Aby toho ale mohla docílit, musela by nahlas pojmenovat příliš mnoho minulé bolesti a exmanžela vykreslit v zcela negativním světle, na což nemá srdce. Vracíme se k tématu sebeklamu, které tak každá ze tří hlavních postav reprezentuje trochu jiným způsobem.

A teď lekce

Scenáristka Eveline Hagenbeek dlouho pracovala jako žurnalistka a psala reportáže z bezdomoveckých kolonií. Jako jednu ze svých hlavních motivací pro krále tuláků označuje snahu destigmatizovat lidi bez stálé střechy nad hlavou. Upřímně řečeno si ale nejsme jistí, nakolik zvládá snímek tento ušlechtilý zájem plnit. Mnohem lépe funguje jako rozjímání nad hodnotou vlastní fantazie než jako pojmenování skutečných společenských problémů. O předložení politických a sociálních aspektů spojených s bezdomovectvím pak nemůže být řeč, tomu se film zkrátka nevěnuje.

To není nutně problém – dokud film šlape, tak je jedno, jestli podle záměru autora, nebo „samovolně“. Přesto se tu odhaluje kus disonance, kdy jeden z vytyčených cílů snímek spíš neplní. Najdeme tu alespoň chvályhodnou zjevnou snahu podat edukativní lekci o schizofrenii a lidech bez domova. Tvůrci s nemocí a Tomovým stavem po většinu stopáže pracují určitým abstraktním „filmovým“ způsobem, což mohou vysvětlit omezeným úhlem pohledu Meissy. Když se ale ke konci začínají věci osvětlovat, tak si ji matka bere stranou a doslova jí přeříkává lekci o dané nemoci a opravuje některá klišé. Není to elegantní řešení, ale je lepší než nic.

Kdybychom snímek viděli kdekoliv jinde než ve Zlíně, mohl by působit poněkud měkce a opatrně. Námět odpovídá syrovému dramatu s mnoha tvrdými okamžiky, režisérka Janne Schmidt se ale drží étosu filmu, na jaký může vyrazit celá rodina. Z blbnutí Toma s jeho dcerou se tak stávají povzbudivé montáže doplněné příjemnou hudbou. Úhel pohledu dívky dění zplošťuje a umožňuje filtrovat velkou část komplexity situace. Protože však u nás sledujeme snímek právě v programu zlínského festivalu, dává jeho rámování jako rodinného filmu, na jaký je možné vzít jedenáctileté dítě, smysl. V kontextu tohohle dobrovolného omezení jde pak o hodně dobrou práci.

foto/video: © Zlín FF 2026

Král tuláků
Koning van de zwervers
Nizozemsko 2025 90 min
Režie: Janne Schmidt
Scénář: Eveline Hagenbeek
Kamera: Lola Mooij
Hrají: Niyara da Rocha Pereira, Matthijs van de Sande Bakhuyzen, Yootha Wong-Loi-Sing, Ward Kerremans, Shane Redondo, Luc Schinkel, Robert Schinkel
Střih: Fatih Tura
Masky: Annelies Bastemeijer