Polská stálice Paweł Pawlikowski přichází s novým titulem, který mu se sebevědomými 82 minutami vynesl v Cannes cenu za režii. Návrat Thomase Manna do Německa po katastrofě druhé světové války zobrazuje tápání o jeho roli v Evropě a zprostředkovaně o roli Evropy na pobořeném světovém jevišti. Domovina se krom Varů chystá ke konci roku i do širší české distribuce.
Vybrat si stranu
Thomas Mann (Hanns Zischler) je už za svého života literárním gigantem modernismu, jehož jméno jde vyřknout stejným dechem jako to Proustovo nebo Joyceovo. Pokud by měl někdo nést pochodeň německé kultury po Goetheovi a Schillerovi, je to právě on. Věděla to komise, jež mu ve 20. letech udělila Nobelovu cenu, a ví to nakonec i on sám.
Domovina na KVIFF
Čtvrtek, 9. 7., 08:30, Velký sál
Sobota, 11. 7., 19:00, Městské divadlo
Na rozdíl od Goetha, který zažil Německo v době vrcholu jeho domnělé civilizovanosti, si s ním však Mann prošel absolutním krachem druhé světové války. Sledoval z bezpečné vzdálenosti amerického exilu, díky němuž unikl takřka jisté likvidaci ze strany nacistického Německa. Jenže co teď, když po celé katastrofě pomalu usedá prach?
Píše se rok 1949, Mannovi je 74 let. Jsou to dva roky, co vydal svůj vrcholný román Doktor Faustus, komplexní alegorické převyprávění faustovské legendy. Důkaz, že i se sedmým křížkem na krku zůstává jeho mysl stejně ostrá jako zamlada. Konečně se vrací do Německa, se svou dcerou Erikou (Sandra Hüller) po boku a v (spíše její než jeho) marné naději, že se zde sejdou s jejich synem a bratrem Klausem (August Diehl). Rozervaným umělcem, který nikdy zcela nedorostl otcova talentu, což je jen jeden z mnoha důvodů, proč se dopracovali k takové vzájemné nevraživosti.
Mann senior činí rozhodnutí typické jeho smýšlení – rozhoduje se přijmou dvě konkurenční Goetheovy ceny, jednu od představitelů Východu, jednu od představitelů Západu. Mann je jistě vděčný Americe, že v ní našel druhý domov, není však nijak zvlášť za jedno s kapitalismem. Erika a Klaus byli v tomto ohledu vždy dokonce agresivnější než jejich otec. Během red scare procesů 50. let nakonec Mannovi Ameriku opustí, protože se budou opět bát systémových represí.
Prober se, táto
V Domovině však tento osud ještě není daný. V tuto chvíli je Mann absolutní celebritou, o kterou se Východ a Západ přetahují a doufají, že živoucí legendu získají na svou stranu. Jejich představitelé věří, že státní útvar upřednostněný Goetheho dědicem bude mít nevyhnutelně víc legitimity. Do souboje o svou osobu však hodil Thomas vidle a v rozmezí pár dnů podstupuje oba ceremoniály.
Na Západě nachází přežívající dekadentní zbytky fašistického režimu. Někdejší kolaboranty a prospěcháře ne dost významné, aby byli hnáni k zodpovědnosti, ale stále vinné. A na Východě ho čeká systém slibující důslednější revoluci, jíž je v rovině principu nakloněn. Nemůže mu však uniknout všudypřítomná křeč Potěmkinovy vesnice. Oba paskvily ležící na troskách hrdého Německa jsou nakonec jen polovinou téže šachovnice, kterou podle svých vlastních potřeb ovládají Američani a Rusové – skutečné světové mocnosti. Mann tedy přednese dva mistrné projevy, vyslechne dva prázdné potlesky a nezbývá mu než si připustit, že je zcela bezmocný, svět mu ve skutečnosti nenaslouchá a jeho okázalé gesto bude mít jen ten důsledek, že antagonizuje obě strany a stane se člověkem bez zázemí.
Jako mnohem důležitější se nakonec ukazuje čas, který tráví s Erikou. Paweł Pawlikowski tu Mannově dceři nedělá úplně nejlepší službu. Zatímco Klaus vystupuje jako typická ztrápený umělec, Erika vyznívá spíš jako otcova sekretářka. Přitom ve skutečnosti měli oba sourozenci podobné umělecké ambice. A oba si vysloužili kus uznání, i když nevyhnutelně nesrovnatelný s tím svého otce. Nakonec to ani nebyla Erika, kdo doprovázel Manna na jeho cestě roku 1949, ale jeho žena Katia, kterou zde pouze slyšíme krátce na telefonu. Historická přesnost rozhodně není pro snímek prioritní, mnohem důležitější je pro něj vybudovat trefnou situaci pro své postavy.
Naštěstí platí, že i když je upozaděna její vlastní tvůrčí dráha, Erika Mann je srdcem a duší filmu. A někdy i zdánlivým hlasem racionality, jíž se občas géniové odmítají nechat spoutávat. Dění každopádně sledujeme z jejího úhlu pohledu. Ne v přísném slova smyslu, kdy by byla aktivní vypravěčkou a kontrolovala tok událostí, když ale procházíme děním, máme tendenci se s ní srovnávat a spolu s ní coby smrtelnicí tápat nad tím, co se skrývá v hlavě jejího věhlasného otce.
Co teď s tebou?
Černobílý snímek vyvedený v akademickém formátu se může chlubit (a rád tak činí) kamerou Łukasze Żala. Jedinou případnou výtkou může být, že tu on i Pawlikowski opakují prakticky všechny své postupy po oscarové Idě a Studené válce, takže u nich hrozí riziko stagnace. Domovina nicméně pořád vypadá a zní úžasně, takže se nezlobíme zase tak moc. V Cannes s tím porota problém neměla a snímek ocenila právě za režii, což se nedá nijak zvlášť rozporovat.
Hanns Zischler předvádí Manna jako Muže unaveného životem a pomalu doháněného smrtelností. Pořád mu to ale myslí víc, než si někteří uvědomují, když se s ním baví jako s muzejním exponátem. Mann tu v sobě má kus chladu, odstupu a krutosti, které si typicky spojujeme s génii, a to především ve vztahu se svým problémovým synem. Nejde ale o komicky zákeřného narcise, v tomto ohledu by ho ostatně Erika rychle srovnala do latě.
Sandra Hüller má velmi těžký úkol, její postava z principu není tou, k níž bude automaticky směřovat naše pozornost. Pokud jsme se bavili o tom, že koncepčně film dělá z Eriky o kus přízemnější osobnost, aby ji tak postavila do kontrastu s Thomasem, pořád platí, že jakkoliv na povrchu udržuje dekórum a přijímá de facto roli otcovy asistentky, na vše má svůj názor a nebojí se ho dávat najevo. Obě postavy jsou tedy dynamické, proměnlivé a v dobrém slova smyslu ne zcela předvídatelné.
Domovina je se svými osvěžujícími 82 minutami jeden z nejkratších prominentních festivalových filmů za dlouhou dobu. Přitom jí nechybí nic z trefnosti a výmluvnosti. Sledujeme pár lidí prodírajících se troskami Evropy, mnohdy doslova, kteří přemítají, jaká je teď jejich role. Odcházející Mann si pak musí připustit, že dost možná žádná. Dinosaurus zašlé éry vysoké a mocné kultury si uvědomuje, že nemá nejen energii, ale ani prostředky, aby se své pozice dosáhl nějakého výsledku. Užitečný byl jen jako symbol, který si může některá ze stran přivlastnit a udělat z něj součást své propagandy. Jakmile takovou roli odmítne, stává se naopak pro oba tábory v lepším případě zbytečný a v horším nebezpečný.
Vojtěch Kočárník o filmu Domovina
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Domovina (2026)
Německo už nehoří, ale trosky se ještě odklidit nepodařilo. Podaří se vůbec někdy? představitel generace, která selhala, marně doufal, že může říct něco, co svede nové režimy na správnou cestu, byla to ale naivní představa. A tohle frustrující zjištění je fascinující sledovat.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © KVIFF 2026
Domovina
Ojczyzna
Fatherland
Polsko / Německo / Itálie / Francie, 2026, 82 min
Česká premiéra: 31. 12. 2026, Bionaut Zero Gravity
Režie: Paweł Pawlikowski
Scénář: Henk Handloegten, Paweł Pawlikowski
Kamera: Łukasz Żal
Hudba: Marcin Masecki
Hrají: Sandra Hüller, Hanns Zischler, August Diehl, Devid Striesow, Anna Madeley, Theo Trebs, Philip Lenkowsky, David Menkin, Christophe Falconnet
Produkce: Edward Berger, Lorenzo Gangarossa, Mario Gianani, Lorenzo Mieli
Střih: Piotr Wójcik, Paweł Pawlikowski
Zvuk: Oliver Achatz, Lars Ginzel
Scénografie: Marcel Sławiński, Katarzyna Sobańska
Masky: Waldemar Pokromski, Tomasz Matraszek
Kostýmy: Aleksandra Staszko
