Rakousko-německé drama Napořád si z letošních Cannes odvezlo cenu Un certain regard, což je soutěž věnovaná echt-artovým festivalovkám. Musíte se proto snímku režisérky a scenáristky Sandra Wollner bát? Zvlášť když se věnuje něčemu tak nepříjemnému, jako je truchlení nad smrtí milované dcery, sestry a přítelkyně? Snímek vyslaný za Německo do oscarového klání najdete v programu Das Filmfestu a záhy v širší české distribuci.
Co teď?
Zpočátku sledujeme běžnou dynamiku. Jessie (Carla Hüttermann) je starší sestrou v rozbité rodině, nicméně její máma Ella (Birgit Minichmayr) dělá vše, co může, aby se o své dcery postarala. Největší otravou, jakou dívka zdánlivě zažívá, je její mladší sestra Melli (Lotte Shirin Keiling), která se neustále motá pod nohama. Nejradši ve chvílích, kdy by chtěla být Jessie se svým klukem Luxem (Tristán López) o samotě.
Dvojice si tedy dopřeje únik na párty, kde se chovají zhruba tak, jak lze od pozdních středoškoláků očekávat – nějaký ten alkohol, nějaké ty drogy. V rauši se vydávají na cestu městem, pak lesem a nakonec skončí na střeše paneláku. Zde se Jessie začne obdivovat strašidelnému tichu města pod jejíma nohama, a pak, a nikdy se nedozvíme, jestli omylem, nebo záměrem, se octne ve smrtícím volném pádu.
Po tomto prologu se k postavám vracíme o rok později. Ella a Melli se úzkostně starají o stále ještě čerstvý hrob, přesto se snad jakž takž vzpamatovaly z prvotního šoku. Emoce ožívají, když se z cesty po Texasu vrací Lux se svou novou přítelkyní. Mezi mladíkem, trpícím skrývanými pocity viny, a rodinou jeho někdejší zesnulé lásky nepanuje zlá krev, právě naopak. I když můžeme jen hádat, co vše zůstává nevyřčeno.
Napořád je další ze studií ztráty. Jako první srovnání se možná vybaví Aftersun, a to nejen proto, že v obou filmech o smrti blízké osoby hraje ústřední roli dovolená, na kterou postavy vyrazí. Stejně jako v případě britského snímku s Paulem Mescalem stojí navíc za kamerou Gregory Oke, takže se nikdo nemůže divit, když bude při sledování zažívat menší déjà vu. Oke si odškrtává třetí celovečerní film a něco nám říká, že o jeho expresivní kameře ještě v budoucnu ledasco uslyšíme. Podobnosti ale nekončí, i sama režisérka a scenáristka Sandra Wollner má několik podobných tendencí jako Charlotte Wells. Jistě to dává smysl – máme tu tvůrce ze stejné generace a s podobnou dosavadní zkušeností.
Otevřete mysl
Opět tedy dostáváme studii emocionální rány, při níž splývá minulost a současnost. Během sledování oscilujeme mezi objektivitou a subjektivitou a Napořád v tomto ohledu zachází (mnohem!) dál. Nechceme zkazit zážitek tím, abychom prozrazovali celkem nečekané vypravěčské volby, můžeme ale říct, že snímek končí v bodě, jenž se záměrně zcela vzdává jakéhokoliv realismu a pro část publika bude nejspíš trochu matoucí chápat, co se vůbec děje – Un certain regard se holt nerozdává zadarmo. Ne že by bylo dění přímo neusledovatelné, spíš chvíli trvá, než si člověk připustí, co má vůbec před očima. Naše rada tedy je: Mějte otevřenou mysl a čekejte, že snímek opustí hranice realismu. Když se tím nenecháte zmást, není důvod viděnému nerozumět.
Napořád je jedním z těch filmů, které usilují o emocionální pravdivost víc než jakoukoliv jinou. To ale neznamená, že Wollner nemá zároveň pozorovatelský talent a cit na zobrazení povědomých situací. Velmi sugestivně představuje například ostrakizaci, s níž se truchlící setkávají. Ne snad ze zlého úmyslu nebo pověry jak ze středověkého románu, ale čistě protože lidé neví, jak se mají v jejich přítomnosti přesně chovat. Je trapné projevovat veselí, ale také zbytečně vynášet na světlo smutnou událost. Nálada je v přítomnosti člověka připomínajícího něčí smrt okamžitě vysátá z celého kolektivu. nakonec je lepší, když takoví lidé nejsou přítomní – pro dobro všech, a nakonec i jich samotných. Tedy tak se o tom alespoň jejich někdejší přátelé vědomě i podvědomě přesvědčují.
Pak se otevírá otázka, jak dlouho a jakým způsobem má který člověk truchlit. U matky považujeme za automatické, že bude na smrt své dcery myslet navěky. U mladší sestry, ještě dítěte, chceme naopak vidět co nejméně následků, abychom věřili, že její dětství v klidu pokračuje. A co mladík, který s dívkou randil? Kdy „smí“ pokračovat se svým životem? Vztahy v tomto věku jsou málokdy trvalé a je dost dobře možné, že on a Jessie by byli po roce minulostí. Nyní je ale podivně zamrzlý v okamžiku existence lásky, jejíž přesnou hodnotu nezná. A co si teď počít s tchýní/netchýní – má s ní udržovat vztah, nebo se jí, opět pro dobro všech, raději vyhýbat?
Smutek uprostřed ráje
Právě proto vyráží ve druhé půli stopáže tato trojice na Tenerife, kde se může izolovat od každodennosti a různé podoby jejich smutku se mohou navzájem sladit. A zatímco Ella hledá pro sebe a mladší dceru završení první fáze smutku, z Luxe cítíme, že jde pro něj o pomyslnou tečku, po jejímž zanesení na papír by se rád posunul dál. A právě zde, mimo kontext běžných povinností, si mohou dovolit smutku popustit uzdu a nechat ho warpovat realitu okolo nich.
Okeho kamera si nepotřebuje vypomáhat absencí barev a tlumením světla, naopak právě jejich prostřednictvím zdůrazňuje neschopnost těšit se ze světa. Ať už toho skutečného, nebo toho digitálního, do nějž (v podobě Minecraftu) uniká Melli. Napořád je filmem o absenci, kterou cítíme v každém okamžiku. A to i když je zrovna krásně. I když se zrovna stane něco, co nás rozesměje.
Napořád na Das Filmfestu:
Praha, Edison Filmhub, sobota 17. 10., 20:30
Olomouc, Umělecké centrum UP (Konvikt), středa 4. 11. 2026, 19:00
Ústí nad Labem, Veřejný sál Hraničář, úterý 10. 11. 2026. 20:00
Máme tu tedy další silný festivalový zářez, který prostřednictvím minimalistického námětu přináší komplexní zážitek. Napořád má šanci některé členy publika dostat do kolen, jak se při pročítání reakcí zjevně děje. A to přestože na rozdíl od Aftersun tu chybí okamžiky extrémní eskalace emocí a katarze není směřovaná do jednoho konkrétního okamžiku. Wollner volí méně vděčnou, ale o kus komplexnější cestu mnohoznačné nejistoty ohledně toho, jak vybudovat svět, v něm bude chybět někdo, pro koho v něm bylo určené trvalé místo.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Napořád (2026)
Truchlení jako všepohlcující a podivně neodolatelná droga, během jejíhož prožívání splývají minulost, přítomnost a budoucnost v jedno. Při sledování snímku si možná nejednou vzpomenete na miláčka sezóny 2022 Aftersun, které mělo vyšší emocionální vrcholy, zatímco Napořád vsází na tichou introspekci.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Artcam 2026
Napořád
Everytime
Rakousko / Německo, 2026, 123 min
Česká premiéra: 22. 10. 2026, Artcam Films
Režie: Sandra Wollner
Scénář: Sandra Wollner
Kamera: Gregory Oke
Hudba: David Schweighart
Hrají: Birgit Minichmayr, Tristan Lopez, Lotte Shirin Keiling, Carla Hüttermann, Naomi Elia Richard, Raphael Ghobadloo, Elias Esser, Knut Berger, Eva Weißenborn, Hermann Beyer, Sven Riemann, Lilly Marie Tschörtner, Mila El-Ahmad, Cahar El-Ahmad
Produkce: Lixi Frank, Viktoria Stolpe, David Bohun
Střih: Hannes Bruun
Zvuk: Dominik Leube, Johannes Schmelzer-Ziringer
Scénografie: Julia Libiseller, Gerald Freimuth
Masky: Rosa Singhofen, Virginie Thomann
Kostýmy: Hanna Rode
Casting: Ulrike Müller, Jacqueline Rietz
