Recenze: Digger s Tomem Cruisem je řízná satira o civilizaci v posledním dechu, kde lidem nezbývá než vysmát se elitám a vrátit se do rozbitého světa

Jsme taky jenom lidi, takže i my občas dopředu propadáme určité rozmrzelosti z tušení, že chystaný film se nám nebude líbit. Zrovna v případě Diggera jsme byli velmi ostražití. Projekt od počátku provázela určitá mírně zatuchlá aura přeumělkovaného oscarového vehiklu Toma Cruise, na kteréžto myšlence není sympatické zhola nic. Pak se ze zámoří začaly snášet první reakce, které náš dojem jen stvrzovaly. Pokud však máte jen trochu cit pro dramatickou výstavbu textu, jistě už tušíte, že s tím vším se svěřujeme jen proto, aby nastal zvrat. A skutečně. Po zhlédnutí je totiž Digger jedním z našich nejoblíbenějších filmů roku, který sice Tomovi Oscara asi nevyhraje, ale zato se stává až nepříjemně výstižným zpodobněním zeitgeistu.

Jak to jen říct?

Co je Digger vlastně zač? Markeťáci to před veřejností tají s takovou intenzitou, až začala sociálními sítěmi kolovat konspirační teorie, že jde o utajený muzikál. Bez okolků prozradíme toliko (ať už bohudík, nebo bohužel), že mexický režisér Alejandro González Iñárritu a Tom Cruise nenatočili muzikál. Co natočili, je však možná ještě o kus divočejší.

Přestože tím nemálo komplikujeme, jak vám kvality filmu přiblížit a důsledně je popsat, ani my vám nezkazíme překvapení. Jistě je ale už ze vší té opatrnosti zjevné, že avizovaný příběh miliardářského zloducha Diggera Rockwella, jehož nelítostný ropný byznys vyvolá světovou katastrofu, je jen jednou z rovin vyprávění. V souvislosti s výsledkem se hodně mluví o boření čtvrté stěny, to však v přísném slova smyslu není přesné – herci nevystupují ze svých rolí a nemluví s diváky filmu Digger. Máme co do činění s příběhy uvnitř příběhů a záměrným zkreslováním fikční reality skrze perspektivy a ideologie, nicméně stále uvnitř uzavřeného díla. Vzpomeňte si na Rašómona spíš než na Deadpoola.

Prakticky všechny reakce se vyjadřují k tomu, jak agresivní satiru Digger nabízí – Tom Cruise ve fat suitu představuje absurdní karikaturu zlého ropného magnáta, jímž nejde než absolutně pohrdat. Svět, kterému vládne, je zaplněný dalšími obludnými stvořeními. Banda posluhovačů možná slovy protestuje, její činy jsou ale plně pod kontrolou Rockwellovy peněženky. Jeho příbuzní vyvíjejí zelené energie čistě proto, aby se ujistil, že to nikdo nebude dělat pořádně. A pak je tu kasta politiků, geriatrických mumií, které už stěží zajímá současnost, natož budoucnost, a rozhodují se na základě nejsobečtějších kritérií. Nikdo asi nenamítne, že by se tahle satira nevyjadřovala k existujícím problémům, často ale slýcháme, že je moc uřvaná na to, aby mohla vést k produktivní debatě.

Však se zasmějte

Důležité je však podotknout, že právě v tom spočívá pointa. Digger není film o environmentalismu, společenské nerovnosti, kapitalistické neférovosti. Je o tom, jak se k těmto věcem jako normální člověk můžeme postavit a jak se s nimi máme vypořádat. Jak se pohybovat ve světě, jímž opovrhujeme, ale i ono opovržení se nakonec mění v komoditu, kterou systém bez problému pohltí, neutralizuje a zpeněží.

Je to film éry, v níž se posmíváme miliardářům implodujícím na dně oceánu vedle Titaniku a sdílíme memíčka svatého Luigiho, abychom na okamžik zažili impotentní katarzi, a pak se vracíme do světa, ve kterém nic nezmůžeme. V nitru víme, že frustrace se nedá směřovat produktivním směrem, který by nabízel příslib změny, nezbývá než uchýlit se k protestu formou bezmocných legrácek.

Ve chvíli, kdy si připustíme, že celá rovina Diggera Rockwella způsobujícího jednu přírodní katastrofu za druhou není sama o sobě satirickým sdělením snímku, ale výchozím bodem, k němuž se ústřední satira vztahuje, můžeme dojít k tomu, že tento hlasitý a excesivní film je ve svém sdělení naopak velmi jemný a komplexní. Dokonce natolik, že bychom si mohli paradoxně začít stěžovat, že postrádá to, co by satira coby masový žánr měla mít, tedy jasnou zřetelnost, srozumitelnost a konkrétnost.

Iñárrituho film totiž nenabízí odpovědi. Velmi trefně a bolestivě ukazuje soustavu bludných kruhů, v nichž se jako společnost motáme, přičemž jasné je pouze to, že nestačí dělat, co děláme. Z Diggera samotného však není zjevné, jaký by tedy měl být postup, či snad zda nám nezbývá než se smířit s tím, že dalších sto let dožijeme pod křídly oživlého kapitalistického feudalismu, než celý svět zcela krachne.

Digger tedy není dobrým filmem ohledně nalezení „cesty ven“, v tomto ohledu je spíš deprimujícím způsobem bezradný. Oproti většině mainstreamové produkce nalézající falešné, uklidňující odpovědi ale může tahle bezradnost působit vlastně svěže. I když je třeba doufat, že příliš mnoho diváctva nebude brát snímek jako pobídku k nihilistické ztrátě zájmu. Digger není pobídkou začít se vysmívat lidem, kteří se o něco snaží, ostatně se odehrává ve velmi specifickém prostředí, pro něž je hlavním nástrojem aktivismu právě satira, nikoliv občanská angažovanost, organizace a reálná politika – někde jinde v tom samém fikčním světě se může odehrávat mnohem nadějnější boj, který ale nevidíme.

Tom to dává

Ale to už se zase přibližujeme k okamžiku, kdy prozradíme moc… Přesuňme se tedy ještě k mediálně nejvděčnější otázce okolo filmu, jíž je plánovaná oscarová kampaň Toma Cruise, která vzhledem k špatnému přijetí a nízkým tržbám krachla dřív, než se pořádně rozjela. Měli jsme velký strach, že snímek skončí jako kýčovitá oscarovka, jejímž jediným smyslem bude přihrát Tomovi sošku – báli jsme se tím spíš, že právě tím je Iñárrituovo Zmrtvýchvstání, kde se k pultíku napříč zamrzlou divočinou Jižní Dakoty konečně doplazil Leo. Výsledek tak ale naštěstí vůbec nepůsobí.

Digger je bez pochyb one man show, žádný jiný herec nemá ani zdaleka tolik prostoru jako Cruise. I talentovaná jména jako Emma D’Arcy a především Sandra Hüller, která jindy bez problému utáhnou hlavní role, tu mají jen štěky. Jediný další herec s možností ukázat rozměr je Riz Ahmed, který plně těží z výhody, že není popatlaný vrstvou latexu. Cruise je pak naprosto v pořádku a dělá, co potřebuje. Nemáme tu však nějaký generační výkon, který by nás uhodil do očí a vyvolal v nás nekontrolované nutkání jeho směrem vysílat pozlacené cetky. Digger strhává v první řadě jako film, nikoliv jako platforma performance hlavního herce, což je jedině dobře.

Vyznačuje se extrémní manýrou a stylistickým excesem, které jsme ale u spolupráce Iñárritua a jeho dvorního kameramana Emmanuela Lubezkého očekávali. Naštěstí je v tomto případě zvolený rukopis dostatečně motivovaný, i když bychom jistě ocenili, kdyby se jednotlivé vrstvy fikce podařilo víc vizuálně oddělit – to by ale musel Alejandro odolat potřebě vyvést každý záběr v té nejkrásnější podobě, v jaké jen může. Přesto je obraz radost sledovat a v neposlední řadě je radost poslouchat vymakaný zvuk. Vzhledem k tušenému komerčnímu neúspěchu filmu si netroufáme odhadovat, jak velké bude okno, kdy pro něj budou vyčleněné lepší kinosály, neměli byste tedy meškat a vyrazit co nejdřív.

Za tímhle filmem si holt stojíme. Neposlouchejte Američany, kteří se teď předhánějí v tom, jak Diggera a Toma Cruise co nejvíc zesměšnit. Je to velká škoda, protože tu máme úžasné dílo, na němž vše od promyšleného production designu po vyznění může zaujmout. Výsledek jistě trpí určitou přeumělkovaností, jedná se o film postrádající jakoukoliv intimitu. A taky jde o satiru, při jejímž sledování se málokdy budete nahlas smát, protože záměrně křečovitý humor vždy přiznává svou bezbrannost. Ale právě v tom je hodnota tohoto díla. V podnětném tápání a osvěžujícím způsobem upřímné nejistotě.

foto/video: © Vertical Ent. 2026

Digger
USA / Velká Británie / Mexiko, 2026, 129 min
Česká premiéra: 1. 10. 2026, Vertical Ent.
Režie: Alejandro G. Iñárritu
Scénář: Alejandro G. Iñárritu, Alexander Dinelaris, Nicolás Giacobone
Kamera: Emmanuel Lubezki
Hudba: Cosmo Sheldrake
Hrají: Tom Cruise, Riz Ahmed, John Goodman, Sandra Hüller, Michael Stuhlbarg, Jesse Plemons, Robert John Burke, Emma D’Arcy, Burn Gorman, Sophie Wilde, Pip Torrens, Mercedes Hernández, Danny Kirrane, Joe Hurst, Corey Johnson, Cullen Moss, Mary Higgins, James Dryden, William Meredith, Annabel Mullion, Stephen Wight, Tom Bell, Agóta Dunai, Andreea Paduraru
Produkce: Tom Cruise, Alejandro G. Iñárritu, Mary Parent, Michael Sharp
Střih: Stephen Mirrione, Conor O’Neill
Zvuk: Johnnie Burn, Richard King, Tony Lamberti, Jon Taylor
Scénografie: Dennis Gassner, Toby Britton, Claire Fleming
Masky: Alessandro Bertolazzi
Kostýmy: Jacqueline West
Casting: Francine Maisler