Menu

TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo
TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo
Infobox ikona

FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU ve čtvrtek odstartoval v pěti městech, potrvá do středy. Čekají nás noví Bídníci, Ozonův Cizinec, novinky z Cannes a řada předpremiér.

Recenze: Druhý De Gaulle míří za Svobodou. Francouzský válečný velkofilm nezklamává své ambice

Před pár týdny jsme se tu vypisovali z příjemného překvapení, jakým byl De Gaulle 1: Odboj. Režisér Antonin Baudry sice představil klasický národní velkofilm se všemi jeho tropy a stereotypy, učinil tak ale velmi precizně a s citem na to, proč filmy tohoto ražení mají velké publikum. Podařilo se mu navíc načrtnout zajímavou postavu ve středu všeho dění a nosný konflikt, který utáhl dvě a půl hodiny stopáže. Zvládne ale v De Gaulle 2: Svoboda tento úspěch s dalšími 157 minutami zopakovat s tak krátkou pauzou na oddech? Přesvědčit se o tom můžete již tento víkend na Festivalu francouzského filmu, nebo příští týden po distribuční premiéře.

Dva v jednom?

Pro úplný kontext doporučujeme přečíst si naši recenzi na první díl.

Hned zkraje se jistě nabízí otázka: Působí dva díly De Gaulla jako jeden celek rozetnutý uprostřed na dvě části, nebo jde o oddělené dramatické celky? Tvůrci tu nacházejí rozumný kompromis. Jistě počítají s tím, že divák Odboj viděl, nicméně Svoboda dává v dostatečné míře prostor novým postavám a otevírá nová témata, jež byla minule jen načrtnuta. „Jednička“ se nesla ve znamení vztahu De Gaulla s Churchillem, který je nyní odsunut na pozadí, a vedlejší linie s pařížským studentem Fernandem, který se nedožil závěrečných titulků. Mezi oběma filmy tedy existuje jednoznačná kontinuita, ale zároveň najdeme jasný předěl.

Druhý díl je o řád méně soustředěný, De Gaulle po velkou část stopáže nevystupuje jako aktivní protagonista, spíš jako souběžník mnoha různých sil, jež ve francouzském odboji působí. Jean Moulin (Félix Kysyl), slavný odbojářský vůdce Rex, se v Paříži snaží shromáždit znesvářené antifašistické politické útvary do jednoho celku. Generál Leclerc (Niels Schneider) je v čele afrických vojenských jednotek, jež reprezentují nejloajálnější De Gaullovy muže a ženy. Ti pak musí oddřít všechnu skutečnou akci, zatímco jejich vůdci nezbývá než čekat, jestli pro něj výsledek této snahy bude dost silnou kartou na přebití jeho rivalů.

Nejsou to totiž jen nacisti, kdo stojí o rozbitou a slabou Francii, ale i Američané, jejichž plán na nové poválečné uspořádání je (samozřejmě) koncipovaný tak, aby vyhovoval jejich vlastním politickým zájmům. Pokud bylo minule De Gaullovo postavení vratké, nyní je rozkymácené jako loď uvězněná uprostřed bouře. Spojené státy se chystají opustit dosavadní politiku izolace a převzít roli světového vůdce, což vyžaduje podřízení Evropy své politické a ekonomické vůli. Vítězství spojenců je v letech 43 a 44, do nichž je umístěn děj Svobody, prakticky garantované. Otázkou zůstává, komu bude vystaven nejvyšší účet a komu bude svěřena správa nad osvobozeným územím. Spolu s chystaným Dnem D, jenž má být oficiálním začátkem německého konce, probíhají tvrdé politické boje o to, jestli se De Gaulle udrží v čele, nebo se spojencům podaří ho nahradit poslušnější loutkou.

Tak takhle ne!

Je to právě bezohlednost Američany plánované poválečné mapy, zásadně narušující kontinuitu francouzské samosprávy, co De Gaullovi pomáhá udržet si postavení. Řadoví Francouzi (alespoň tak, jak jsou vykreslení v tomto filmu) stále víc pohrdají kolaborantskou vichistickou vládou a do jejího kontrastu staví muže známého svou posedlostí francouzskou suverenitou. Nestojí o Američany a Brity nasazené kompromisní velitele, kteří by jednali s vichisty jako s legitimními zástupci národa. Jediný důvod, proč nemůžou Angloameričani tvrdohlavého De Gaulla odstavit, je tedy veřejné mínění. Panuje strach, že bez jeho autority by se nepodařilo aktivovat lokální odboj a osvobozování země by vyžadovalo mnohem víc námahy a oběti.

Ve vykreslení tohoto vnitřního boje zachází film mnohem dál, než bychom čekali od typického národního eposu, který představuje boj koalice dobra proti ose zla. Není zvykem, abychom v podobných filmech viděli, jak Američani a Britové vysílají do boje hůř vybavené vojáky „méně prestižních“ spojeneckých národů, aby ochránili vlastní jednotky. Němci, sebedestruktivně udržující totální válku bez naděje na vítězství, tu prakticky neexistují jako jasně definovaný subjekt. Nikdy nestřihneme do berlínského štábu, dokonce ani během bitev nevidíme mnoho individuálních vojáků. Nepřítel je reprezentovaný jen tanky a letadly, chybí mu lidský i politický rozměr. Nacisti nepůsobí jako antagonisti tohoto vyprávění, spíš jako neřízená síla, kterou je třeba přečkat. Skutečný konflikt se nachází výhradně uvnitř spojeneckého molochu.

Co s Američany?

Nejpodivnější na tom, jak filmaři představují válečné politikaření, je však prakticky úplná absence Sovětského svazu v obou dílech. Jediný stát, jehož účast na poražení Osy byla zcela nenahraditelná, je během pěti hodin stopáže stěží letmo zmíněný. Může to mít ryze praktické důvody: Přidat dalšího aktéra by učinilo vyprávění ještě komplikovanějším a narušilo zřetelnou dynamiku vybraného konfliktu. Zároveň to odráží realitu, kdy se ostatní spojenci pokoušeli Sověty co nejvíc izolovat a odstrčit od rozhodovacího stolu. Nesmíme zapomínat, že komunismus byl pro většinu západních států větším strašákem než nacismus, což byl ostatně důvod, proč byla fašistická hrozba tak dlouho přehlížena. Přesto mohli scenáristé alespoň několika větami naznačit, že tento boj na pozadí probíhá, protože v současném nastavení se může zdát, že o válce rozhodli Churchill, Roosevelt a De Gaulle.

Lze ale pochopit, proč se Baudry a jeho spoluscenáristka Bérénice Vila zaměřují hlavně na zobrazení přebrání žezla Ameriky jako globální mocnosti, což v evropských vůdcích vyvolávalo značnou nevoli a nejistotu. Pragmatický Churchill k tomu přistupuje jako k něčemu nevyhnutelnému, čemu se je třeba podřídit. De Gaulle, notorický antiamerikanista, je symbolem odporu vůči ztrátě evropské hegemonie a snaží se udržet pro svou zemi co nejprestižnější postavení – paradoxně z vůbec nejslabší výchozí pozice ze všech hlavních hráčů.

De Gaulle 2: Svoboda na Festivalu francouzského filmu
sobota 21. 11., 17:00, Kino Art – Malý sál, Brno
sobota 21. 11., 19:30, Minikino, Moravská Ostrava a Přívoz
sobota 21. 11., 20:30, Biograf Kotva, České Budějovice
sobota 21. 11., 20:30, Lucerna – Velký sál, Praha
sobota 21. 11., 20:30, Bio Central – Velký sál, Hradec Králové
neděle 22. 11., 19:00, Kino 35, Praha

Právě to je třeba na celém projektu ocenit. Na jednu stranu si zachovává formát typického národního opusu, v němž nabízí základní atrakce včetně několika překvapivě přesvědčivých bitevních scén. Na stranu druhou se ale nebojí opustit černobílé vidění konfliktu. Většina podobných historických velkofilmů (dokonalým případem jsou české Vlny) zplošťuje politickou a ideologickou realitu na banální jednověté slogany, De Gaulle ale svých pět hodin využil k tomu, aby rozestavil figurky na opravdové šachovnici. Dílo si uchovává vlastenecký nádech a určitě se pořád jedná o dramatickou zkratku, nicméně mnohem komplexnější a podnětnější, než by se dalo čekat. To bude nakonec jedním z největších přínosů tohoto projektu, který dokazuje, že jde napsat i jiný než ten nejlíbivější scénář, aniž by dílo jako celek ztratilo kýžený patos.

  • Režie
  • Scénář
  • Kamera
  • Herci
  • Hudba
3.7

De Gaulle 2: Svoboda (2026)

Možná je škoda, že tvůrci neopustili rámec druhé světové války, De Gaulle totiž zůstal fascinující postavou ještě dlouho po ní. Je ale jasné, že tvůrci tu chtěli klasický národní velkofilm, kterého taky dosáhli. Kdo miluje druhou světovou a ocení vlastenecký patos, přijde si jistě na své.

Martin Svoboda

Martin Svoboda

všechny články

Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.

foto/video: © Pilot Film 2026

De Gaulle 2: Svoboda
La Bataille de Gaulle: J’écris ton nom

Francie / Belgie / USA, 2026, 157 min
Česká premiéra: 26. 11. 2026, Pilot Film
Režie: Antonin Baudry
Scénář: Antonin Baudry, Bérénice Vila
Kamera: Pierre Cottereau
Hudba: Theo Cascio
Hrají: Simon Abkarian, Niels Schneider, Anamaria Vartolomei, Félix Kysyl, Thierry Lhermitte, Karim Leklou, Loïc Corbery, Campbell Scott, Simon Russell Beale, Grégoire Colin, Daniel Betts, Pip Torrens, Stephen Campbell Moore, Kacey Mottet Klein, Sami Ameziane, Janis Ahern, Alexander May, Alice de Lencquesaing, Matthew Géczy, François Goeske, Jérôme Keen, Tom Mison, Tom Neal, Guy Oliver-Watts, Adèle Jayle
Produkce: Jérôme Seydoux
Zvuk: Lucien Balibar, Nicolas Cantin
Scénografie: Benoît Barouh
Masky: Bilytis Barabas
Kostýmy: Laurence Chalou

TotalFilm YouTube logoTotalfilm kanál TotalFilm Spotify logoTotalfilm podcast