Minotaura provází celkem velká očekávání. Nejenže vyhrál Grand Prix na letošním festivalu v Cannes, ale navíc ho francouzská akademie vyslala za svou zemi do boje na Oscara. To je u mezinárodní a především rusky mluvené koprodukce celkem nevídané – uvažovat o filmu ruského exulanta Andreje Zvjaginceva jako o „francouzském filmu“ je přece jen trochu neintuitivní. Nenechme se ale zmást kategorizacemi, mnohem důležitější jistě je, co nám Minotaur říká a ukazuje. Jako první se můžete přesvědčit na přehlídce Be2Can a následně i v širší české distribuci.
Tohle není fajn
Gleb (Dmitrij Mazurov) žije způsobem, jaký by snad někdo považoval za ideální, nebo přinejmenším praktický a pohodlný. Alespoň tedy na první pohled. Má vedoucí pozici ve stěžejním ruském podniku, nejenže tedy patří k vyšší třídě, navíc mu jeho role ve výrobním procesu přinesla přátele na ještě vyšších místech, kteří zajistí vše, co nelze zaplatit penězi. Žije ve svém luxusním domě na samotě, stranou zbytku světa, který ho nemusí trápit. Je ve všech ohledech zajištěný.
Menší komplikací je, že jeho stát vede právě vál… tedy speciální vojenskou operaci na Ukrajině. Největším jejím dopadem na Gleba je povinnost určit, kdo z jeho podniku musí v určených intervalech narukovat. Samozřejmě, že kdyby bylo po jeho, nepošle nikoho, ať už čistě z lidských důvodů, nebo protože přichází o kvalifikovanou pracovní sílu. Aby si ale udržel pozici, musí některé své svěřence jednou za čas zbavit výjimky a nevyhnutelně je odsoudit k výjezdu na frontu. To není příjemná povinnost, jistě ale lepší, než kdyby odvod hrozil jemu samotnému, nebo kdyby na jeho okolí padal Damoklův meč zcela náhodně. Zdá se tedy, že Gleb si vše zařídil tak pohodlně, jak jen mohl.
Přesto je od počátku jasné, že v jeho rodině není něco v pořádku. Jeho syn Serjoža (Boris Kudrin) sice patří k méně problémovým dětem, tím víc ale vyvádí manželka Galina (Iris Lebedeva). Nijak neskrývá nespokojenost s tímto přežíváním stojícím na nevyřčeném systémovém násilí a časem tráveným vedle člověka bez hodnot. Nevěra v tomhle svazku není nic nového, jenže, alespoň co ze střípků informací pochytíme, ji měl doposud na svědomí výhradně Gleb.
Ten však správně tuší, že se karta obrátila a potvrzuje si to u známého „odborníka“, který mu zařídí sledovačku jeho Galiny a vypracuje kompletní složku s informacemi o jejím milenci. Jak ale protagonista na zjištění zareaguje? Doposud jsme viděli hlavně jeho podivnou neochotu konfrontovat problémy napřímo, jež nás možná překvapí u člověka zvyklého činit nepříjemná rozhodnutí ovlivňující lidské životy. Gleb je přesto člověk, který dělá maximum, aby se vyhnul nutnosti udělat cokoliv ošklivého z očí do očí. (Lars von Trier má na tenhle paradox skvělou satiru Kdo je tady ředitel?) Proto se dostává do trablí, když se zdá, že ze své aktuální situace nemůže vymanévrovat a bude se muset za svá rozhodnutí postavit.
Byl první Minotaur, nebo Labyrint?
Na Minotaura lze nahlížet dvěma základními způsoby. Jednak jako na drama o bezvýhradně špatných lidech, kteří se k sobě chovají bezvýhradně špatně. Jako diváci sice máme intuitivně nutkání postavit se na stranu Galiny, to ale především vylučovací metodou. O Glebově nenápadné monstrozitě nemůže být pochyb, její eskalace je hlavní náplní filmu. Galina oproti tomu projevuje alespoň slovy určitou touhu nežít v tak dekadentním světě. Nicméně nedělá nic opravdového pro to, aby uvedla věci na pravou míru – nalézt si milence je sice v její situaci pochopitelné, ale to v žádném případě neřeší, že nadále těží z privilegia továrnické paničky. Jistě má jako žena a matka méně příležitostí se emancipovat, její iracionalita a nekontrolovanost (které upřímně řečeno maličko hraničí se stereotypem) však moc konečných sympatií nevyvolávají.
Druhým způsobem je udělat dva kroky zpět a sledovat události méně jako intimní příběh a více jako zprávu o degradaci ruské společnosti. Zdánlivě ideální (z osobního pohledu) model žití tu stojí na všudypřítomném útlaku a manifestaci moci. Od patriarchální kontroly ženy mužem přes společenské postavení založené na vzájemných službičkách až po krmení vojenského aparátu, v němž o narukování rozhoduje náhodný kapitalista na základě čarování s doklady balancujícím na hraně legality. Nicméně co je vůbec legalita v tak rozbitém systému?
Tyto dvě linky samozřejmě nepředstavují „buď anebo“, právě naopak stojí zážitek na jejich vzájemném přelévání. Osobní selhání vedou k selhávající společnosti a selhávající společnost činí další transgrese nevyhnutelnými. Nakonec je ale jedno, jestli byl dřív labyrint, nebo minotaur – důsledek je stejný. To připomíná i Nolanovo nedávné pojetí trojského koně jako aktu osobního selhání vedoucího ke krachu společnosti, takže jde zjevně o fenomén přesahující ruské hranice. Těžko bychom však hledali lepší případ státu, v němž můžeme pozorovat absolutní krach hodnot.
Tak nějak to tušíme
Zvjagincev se neuchyluje k excesu v žádném slova smyslu. Jeho režijní styl je čistý a funkční, aniž by upoutával pozornost. Svět, v němž hrdinové žijí, je fádní a prázdný, zbavený jakékoliv hodnoty, takže by bylo divné, kdybychom ho sledovali prostřednictvím nějakých filmařských kudrdlinek. I vypravěčsky jde o přímočarý zážitek. Nejspíš nemá velký smysl bavit se o nějaké alegoričnosti: Jakkoliv titul Minotaur evokuje jistou enigmatičnost, snímek samotný se spíš řídí heslem „máš před očima všechno, co potřebuješ“. Ve finálním aktu sledujeme Gleba vypořádávat s následky svých činů, aniž by jim ale musel čelit morálně: Jedná se o čistě mechanické uklízení, dokazující hodnotovou vyprázdněnost celého jeho světa. To nemusí být čteno jako symbol něčeho, ale jako konkrétní ilustrace. Nejsilnější je tento film právě ve své ochotě k doslovnosti. Tvůrci nám v ní dokážou vymáchat nos.
Minotaur možná není zvlášť objevný film. Vyprávět na západ od Ruska o jeho absolutní rozbitosti nebude překvapivé pro nikoho, kdo je ochotný vyrazit na festivalový film z Cannes. Možná proto nejde o film argumentující pro svou pozici, ale zkrátka zobrazující přesvědčivou situaci, která je zcela konkrétní a individuální, přesto hluboce výpovědní o tom, jak skrz naskrz je společnost i její členové nefunkční, když se už dávno zpřetrhal jakýkoliv náznak férové společenské smlouvy.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
Minotaur (2026)
Na Minotaurovi není nic složitého ani abstraktního. Jedná se o nekompromisní pád na dno rozbitého člověka žijícího v rozbitém světě, který ztratil veškeré hodnoty, zatímco se všichni dívali jiným směrem. V tomto ohledu se jedná o film, který přesvědčivě ilustruje, co chce, i když možná někoho překvapí svou přímočarostí.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Film Europe 2026
Minotaur
Minotaure
Francie / Lotyšsko / Německo, 2026, 135 min
Česká premiéra: 15. 10. 2026, Film Europe
Režie: Andrej Zvjagincev
Scénář: Andrej Zvjagincev, Simon Lyashenko
Kamera: Michail Kričman
Hudba: Jevgenij Galperin, Saša Galperin
Hrají: Dmitrij Mazurov, Iris Lebeděva, Boris Kudrin, Yuriy Zavalnyouk, Varvara Šmykova, Juris Žagars, Anton Lytvynov, Rudgy Pajany, Vladimir Friedman, Anatolij Bělyj, Michail Safronov, Anastasija Venkova, Yan Vizinberg
Produkce: Charles Gillibert, Nathanaël Karmitz
Scénografie: Andrej Ponkratov
