Kdo je tady ředitel? patří mezi méně prominentní filmy Larse von Triera, větší pozornosti se dostalo spíš divadelní verzi, kterou mohou znát i čeští diváci. Přesto stojí za to vrátit se k původnímu materiálu, i protože formální stránka tu rozhodně není nahodilá. Tedy jinak… Formální stránka nahodilá být má, ale právě to je její pointa. Připomene to Filmový festival Litoměřice FIFELI.
Já za to nemůžu
Ravn (Peter Gantzler) je už deset let majitelem a ředitelem rozumně prosperující firmy, kde se chová zhruba jako všichni ostatní šéfové. Tedy až na jednu malou výstřednost: Nikomu neřekl, že šéfem, u nějž končí veškerá rozhodnutí, je právě on. Bylo mu lidsky nepříjemné nést tíhu nejméně příjemných voleb. A bylo o tolik snadnější myslet v první řadě na sebe. Svým zaměstnancům tedy nakukal, že skutečným šéfem je boháč žijící v Americe, který na dálku udílí základní pokyny. On sám, když někoho vyhazuje nebo ruší firemní výlety, je jen poslem špatných zpráv.
Kdo je tady ředitel? na FIFELI:
Sobota, 29. srpna, 17:30, Kino Máj
Fungovalo to tak dlouho, než se začalo jednat o možném prodeji islandské firmě, jejíž představitelé chtějí komunikovat výhradně s CEO. Ravn však má strach, že když v této pozici konečně vystoupí, dozví se to jeho tým. Na scénu tedy přichází Kristoffer (Jens Albinus), neznámý herec, jehož obskurita je skoro tak velká jako jeho přesvědčení o svém kumštu. Jeho úkolem je sehrát roli ředitele na schůzce s Islanďany a co nejrychleji se vytratit.
Plán samozřejmě ztroskotává, Islanďané jsou rozhořčení přítomností zjevně nekompetentního panáka a „ředitel“ se střetává s Ravnovým týmem, lačnícím po odpovědích. Oba podvodníčky nenapadá nic lepšího než v divadle pokračovat s tím, že do dalšího jednání ohledně prodeje zůstane velký šéf v kanceláři, aby konečně poznal svou „velkou šestku“. A tak se spouští úmorný odpočet, kdy musí nepříliš schopný herec předstírat nejen, že rozumí oboru, o němž nemá ani ponětí, ale také znalost deseti let korespondence s cizími lidmi. Zároveň se odhaluje hloubka Ravnova klamu, která přesahuje lidskou nesmělost, jak si Kristoffer doposud myslel.
Dnes už bez kontroverze
Zhruba v devadesátých letech protekla kritika korporátní kultury naplno do mainstreamu a jedním z nejčastějších zjištění bylo, že ti nejvýše postavení CEOs, na jejichž konto přitéká většina zisku z vykonané práce, jsou ve skutečnosti arbitrární panáci, jejichž přínos je nulový. A přitom to jsou právě oni, koho jakákoliv negativita materiálně zasáhne až jako poslední. V těchto osobách se střetává potřeba být milovaný a oblíbený pracovním kolektivem, vůči němuž ale necítí žádnou morální povinnost. Ravn by se mohl stát jejich světcem.
Dnes už se díky sociálním sítím nemusíme obracet k fikci, vždyť se na vlastní oči můžeme přesvědčit o miliardářích, kteří nominálně vedou několik velmi komplexních firem naráz, a přesto mají čas trávit hodiny denně tweetováním. Není provokativní ani překvapivé si přiznat, že tihle lidé mnohdy dělají tak málo práce, že prakticky nemusí existovat. A jsou to právě oni, kdo se zlomeným srdcem oznamuje propouštění tisíců lidí.
Přestože Ravn zastává pozici dvou lidí, tedy tajně ředitele a veřejně jeho zástupce, nikdy ho nevidíme pracovat ani být ve spěchu. Vypadá to, že většinu času se schovává ve své kanceláři a studuje svojí lampičku, nebo se potuluje městem a lelkuje. Kristofferovi přiznává, že o fungování své firmy neví o mnoho víc než on. A přitom vychází najevo, že po prodeji přijdou všichni krom něj o práci. A není nic, co mu v tom může zabránit. Samozřejmě, že v praxi najdeme nemálo poctivě pracujících CEOs, především v menších firmách, ale od toho tu máme fikci. Ta může zveličovat a tvořit symbolickou hodnotu, takže i když se děj tohoto příběhu odehrává v menší firmě, odráží v tomto ohledu spíš kulturu obřích konglomerátů.
Kdo je tady režisér?
A pak tu máme ještě ješitného, obsesivního a přesto až absurdně neschopného herce Kristoffera, který „v zákulisí“ pronáší fráze jako „Mám důsledný trénink ve schopnosti cítit pochyby v mysli mého publika,“ ale jakmile je na scéně, vyznívá zprvu jako paralyzovaný králíček. Tedy než mu začne náhlá moc nad druhými lézt na mozek. Von Trier má pověst ech-uměleckého umělce, takže tu tak trochu střílí do vlastních řad.
Přestože snímek vznikl po éře dogme 95, stále vykazuje tendenci režisérova tápání nad funkcí autorství, která je jistě paralelní k funkci ředitelování (v mnoha jazycích se ostatně pojem „režisér“ a „ředitel“ vyjadřuje stejným slovem). Snímek v mnoha momentech vyzývá publikum, mnohdy zcela explicitně, aby tvořili paralely mezi příběhem filmu a jeho principem.
V případě Kdo je tady ředitel? se pak toto tápání projevuje i ve formální stránce a tvůrčím postupu. Namísto manifestu plného sebeomezujících pravidel tu von Trier údajně celý proces randomizuje. Dodnes platí, že pokud si o technickém zpracování Kdo je tady ředitel? přečtete jednu věc, tak že Lars von Trier využil vlastnoručně zadaný systém Automavision, který na základě algoritmu určuje postavení a pohyb kamery. Což vysvětluje podivné rámování a divoký střih filmu, kde postavy vypadávají z obrazu nebo se stříhá z jedné pozice na druhou, která je však takřka identická. Obraz pak působí zneklidňujícím a absurdním dojmem.
Jestli vám však přijde nedůvěryhodné, že by byl jakýkoliv algoritmus vyvinutý před dvěma dekádami jedním filmařským týmem schopný něčeho tak komplexního jako filmová režie, jedná se správnou intuici. Von Trier přiznal, že sice nechal pracovat výpočetní techniku, z kvanta výsledků ale nakonec osobně vybíral ty použitelné. A protože kameru rozestavovali a obsluhovali lidé, mohli na místě udělat potřebná opatření. Jinými slovy to bylo asi tak samovolné, jako by si von Trier házel kostkou, ale započítával jen ty výsledky, které mu vyhovují.
Pořád jde tedy o lidské autorství jen s jedním extra krokem. Setkáváme se tu ale s typickou potřebou von Triera provokovat a strhávat pozornost, kdy v marketingu nadále neotřele tvrdil, že jeho scénář režíroval počítač. Zároveň tím tak trochu potvrdil pointu filmu, protože stejně jako se Ravn neúspěšně pokusil zbavit pozice ředitele, tak se von Trier neúspěšně pokusil setřást roli režiséra. I když Rafnovi o kus víc věříme, že chtěl ve svém cíli doopravdy uspět. Přesto vzniklá dodnes řízná a trefná komedie, kterou má navzdory sebeshazovačným úvodním slovům von Triera smysl i brát vážně.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © FIFELI 2026
