Umělecké manifesty nejsou nic neobvyklého, většinou však zůstanou uzavřeny ve svém kolektivu. A pokud v jejich jménu vnikne pár hodnotných děl, musí se je ještě naučit chudáci studenti uměleckých škol. Tím to většinou končí. Není to však případ Dogmatu 95, dost možná nejznámějšího filmového manifestu vůbec, kterým se parta mladých skandinávských egomaniaků rozhodla napravit pomýlený kurz kinematografie.
Knížek bylo dost
Abychom si udělali jasno, co Dogma 95 (nebo „Dogme 95“, pokud chcete znít jako obzvlášť velký filmový snob) znamenalo a odkud přišlo, musíme si nejdřív představit svět, do nějž vtrhlo. Evropské kinematografii přelomu 80. a 90. let vévodily prestižní adaptace kanonických literárních děl či historických událostí, svěřované zavedeným mistrům a odevzdané kvalitnímu řemeslu.
Tyto projekty byly často sponzorované mezinárodně, což s sebou neslo i povinnost angažovat filmaře z jednotlivých koprodukční zemí. Vznikaly tedy štáby, které si navzájem nerozuměly, neměly jednotnou vizi a hodnoty, takže mohly točit jen objektivně správně a/nebo bez duše – tak se to alespoň zdálo mladým filmařům, kteří začali cítit potřebu revoluce.
Europudinky, jak se těmto funkčním, ale nijakým produkcím přezdívá, však byly jen špičkou ledovce všudypřítomné zatuchlosti, do níž se kinematografie od své plné institucionalizace mezi 40. a 60. lety dostala. Samozřejmě, že tento pohled je zkratkovitý a reduktivní, ale umělečtí rebelové tu nejsou od toho, aby svému nepříteli přiznávali nějaké nuance.
Prostě vám to rozbijeme
Dogma 95, založené Thomasem Vinterbergem a Larsem von Trierem, bylo formulováno pod vlivem jednoho z určujících textů režiséra Françoisa Truffauta. Ten byl nejen předním představitelem francouzské nové vlny, ale také kritikem a publicistou, jehož uvažování ovlivnilo generace cinefilů. Thomas a Lars si kladli si za cíl rozbít vše, co filmařský aparát ctí jako svaté. Jednalo se o sérii pravidel, k jejichž zavazování se autor přihlásil s úmyslem na hned několika rovinách paralyzovat principy, podle nichž se filmy v tu chvíli už značně automatizovaně vyráběly a distribuovaly.
První linií útoku byl ošetřený filmový vzhled. Díla odpovídající dogmatu měla vznikat bez stativů, bez profesionálního osvětlení, bez dodatečné hudby, aby nalezla novou autenticitu místo dosavadní vyumělkovanosti. A druhou linií byl rozklad opresivního ideálu filmového autorství, kdy re režisér měl zakázáno pod film podepsat a neměl se uchylovat k příliš ornamentálnímu filmovému stylu. To vše mělo filmu vrátit svobodu, nezávislost a smysl.
K Dogme 95 Collective se brzy přidali další dánští filmaři jako Kristian Levring, Søren Kragh-Jacobsen, ale také Franko-američan Jean-Marc Barr Američan Harmony Korine. Prototypním, i když ještě neoficiálním prvním filmem hnutí se stalo von Trierovo drama Prolomit vlny. Oficiální první praktickou demonstrací Dogmatu pak byla Vinterbergova nezapomenutelná Rodinná oslava, jíž byl vystaven certifikát s pořadovým číslem 1.
Počkat, myslíte to vážně?
Možná už maličko tápete ohledně toho, jak moc brát vlastně Dogma vážně. Lars von Trier před jeho sepsáním i po něm točil vysoce stylizované a manýristické filmy, přičemž patří k největším egocentrikům a „autorům“, jaké v evropském filmu známe. Thomas Vinterberg skončil u režie literárních adaptací a europudinků. A celá ta performativní potřeba odklonit se od stylizace nevyhnutelně vede k velmi unikátnímu vzhledu, který se sám stal napodobovaným stylem. Je známou zajímavostí, že žádný film Dogmatu nesplňuje manifest ve všech jeho bodech. A i kdyby splňoval, byl by to jen jednorázový gimmick – jistě nikdo doopravdy nechce, aby v každém filmu bylo stěží rozumět, co postavy říkají, protože tvůrci odmítají přemluvit autentické dialogy.
Z toho vzniklo přesvědčení mnohých, že to jeho autoři nemysleli nikdy vážně – že se vždy jednalo tak trochu o parodii uměleckého hnutí. Nikoliv ve smyslu, že by zastávalo falešné ideály, ale že urputnost jeho členů, příkrost jeho pravidel a vystavování certifikátů satirizovalo upjatost, jíž se někdy umělci obklopují. Thomas Vinterberg nám ale zrovna nedávno v rozhovoru řekl, že ve chvíli, kdy Dogma fungovalo, ho účastníci mysleli smrtelně vážně. Dnes už se však od jeho rétoriky, agresivity a arogance mírně distancuje – on sám by řekl, že proto, že dospěl.
Oficiální certifikát Dogmatu obdrželo mezi lety 1995 a 2005 pětatřicet titulů, ale stovky filmařů a tisíce filmových studentů během svých cvičení ho napodobovaly. Letní filmová škola uvede některé z nejdůležitějších kusů. Nesmí chybět Rodinná oslava a von Trierovy Idioti – dva dnes asi nejčastěji citovaná zástupci hnutí. Korinův Julien Donkey-Boy coby americký příspěvek k dominantně evropskému trendu a mockument Fuckland argentinského režiséra José Luise Marquèse, který hnutí dostal do Jižní Ameriky. Barrovi Milenci prezentovali Dogma v Mekce evropského filmu Francii a Italština pro začátečníky Lone Scherfig a Otevřená srdce Susanne Bier představují tak potřebný ženský hlas, jichž bylo v Dogmatu, jako v celé kinematografii, pohříchu málo. Sekci doplňuje ještě dánská černá komedie Mifune v režii Sørena Kragh-Jacobsena.
Věčná inspirace
Dogma 95 je syrové, je temné, často rýpe do nejnepříjemnějších aspektů života. Jeho účastníci, často začínající filmaři, mají onu tendenci mladých umělců pokoušet se nastavit na světlo každou nevyslovenou myšlenku nehledě na to, komu a jak moc ublíží. Mnohé filmy Dogmatu jsou považované za „zlé“, „zákeřné“ a „bezohledné“, nimrající se v lidské bolesti, protože můžou. Najdeme v nich ale také mnoho hravosti, bezprostřednosti a humoru.
Dogma nikdy nemohlo a ani nemělo vydržet. A nikdy nemohlo být úplně naplněno. Jako inspirativní hnutí, které obnažuje principy vzniku filmů a připomíná rozsah a možnosti kinematografie, bylo ale nekonečně inspirující a vlivné. Na Letní filmové škole si alespoň něco z jeho portfolia nenechte ujít, ať už vyrazíte na kanonické klasiky jako Idioti nebo Julien Donkey-Boy, nebo na některý z méně známých titulů.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: LFŠ © 2025
