Lars Trier si jednoho dne do jména přidal „von“, protože stejně se jmenuje až příliš mnoho Dánů. Chtěl se ujistit, že bude snadnější si ho zapamatovat. Navíc to skandinávskému uchu zní legračně, asi jako Petr von Novák. Nejednalo se o poslední ani největší blbost, jakou se mu na sebe za život podařilo upoutat pozornost. Stal se jedním z nejikoničtějších evropských režisérů, v dobrém i zlém. Věčný provokatér, který využije každou příležitost vyvést diváka z míry. Dnes slaví 70 let.
Trochu si zapřehání
Lars von Trier trpěl od dětství fóbiemi všeho druhu a brzy zjistil, že největší obranou proti realitě je postavit mezi sebe a ji jako štít filmovou kameru. Ohledně volby studijního oboru tedy neváhal a zavázal se kinematografii. Už jako účastník univerzity na sebe začal strhávat pozornost festivalového okruhu a graduoval s několika cenami ověnčenými pracemi.
Jeho cesta k tomu stát se režisérem byla tedy tak přímočará, jak může být – prakticky jediný náznak nekomplikovanosti, jakou na jeho životě najdeme. V roce 1989 se od matky na smrtelné posteli dozvěděl, že jeho otcem není Ulf Trier, který byl tou dobou už dvacet let po smrti, ale Fritz Michael Hartmann, vysoký státní úředník a její šéf. Také hudební génius, což byl prý důvod, proč s ním jeho milenka chtěla počít dítě spíš než se svým manželem.
Aby to von Trier opepřil, mluvil později v rozhovorech o svém novém otci jako o Němci a bývalém nacistovi. Hartmann byl ve skutečnosti členem odboje a Dánem. Jedno o von Trierovi musíte vědět: miluje provokaci, a to i celkem primitivního rázu. Na prstech má vytetováno slovo FUCK a hosty svého produkčního studia Zentropa často nutí k tomu, aby svlékli oblečení a účastnili se obchodních schůzek v nudistickém stylu.
I díky této nátuře von Trier velmi rychle stanul v čele dánské kinematografie. Už jeho celovečerní debut Prvek zločinu si odnesl jednu z vedlejších cen z Cannes. Jednalo se o vysoce stylizovanou kriminálku rozkládající jakýkoliv pocit bezpečí a jistoty, s jakým mohl divák do kina přijít. Následovaly jí podobně koncipované Epidemie a Evropa, které upevňovaly von Trierovu pozici.
Dogmatem proti dogmatům
Vůdčí role se chopil v roce 1995, kdy společně s Thomasem Vinterbergem a dalšími tvůrci vydal manifest Dogme 95, jehož cílem bylo vymezit se proti mainstreamové kontinentální kinematografii, ale i dosavadním vlastním tendencím. Evropskému filmu tou dobou vévodily opulentní mezinárodní velkoprodukce, hanlivě označované jako „europudinky“. Projekty, na něž se skládá několik národních kinematografií, jež pak jako Frankensteinovo monstrum skládají štáby, které si nerozumí (doslova i přeneseně) a postrádají historii i identitu. Jako témata si takové projekty berou buď osvědčené literární klasiky, nebo historické události a výsledkem bývají objektivně precizní díla bez duše.
Prvotním impulsem von Triera bylo bojovat proti takovým postupům z autorské pozice. Jeho debutová trilogie (v konceptuálních trilogiích pak pracuje dodnes) se tedy odevzdává stylistickému excesu a buduje jasný rukopis. Tenhle přístup nakonec von Trier shledal jako příliš egocentrický a sobecký. Dogme 95 tedy tedy určuje set pravidel typu absence profesionálního osvětlení, kamerových stativů a nadměrného filmového štábu, ale také zakazuje režisérovi se pod své dílo podepsat. Dogme se tak, alespoň hypoteticky, staví jak proti europudinkům, tak proti typickým artovkám.
„Hypoteticky“ proto, že prakticky žádný film, jemuž dogmatici velkopansky udělili certifikát, nedodržel všechna stanovená pravidla. A ať už své jméno uvedli režiséři v titulcích, nebo ne (a většina z nich tak učinila), každý samozřejmě beztak věděl, kdo za dílem stojí. A komu za něj věnovat pozornost. Výsledná podoba filmů pak není absencí stylu, právě naopak. Pokud lze něco označit za „absenci stylu“, je to užívání v aktuálním momentu typických postupů. Začít najednou třást kamerou a pobíhat s ní v ruce v stěží osvětleném prostoru je v praxi extrémní stylistická volba. Kterou po úspěchu Vintergergovy Rodinné oslavy a von Trierovy trilogie, čítající toxický milostný příběh Prolomit vlny (velká cena z Cannes), nepříjemné Idioty o lidech předstírajících demenci a nejčernější muzikál Tanec v temnotách, v němž skončí Björk s oprátkou na krku (Zlatá palma), začal napodobovat celý svět.
I proto se léta spekulovalo a stále spekuluje, že autoři Dogmatu 95 ho nikdy nemysleli tak úplně vážně a vždy se z jejich strany jednalo tak trochu o parodii uměleckého manifestu. Když jsme se na to ale vloni ptali Thomase Vinterberga, takovou myšlenku popřel. Dogme, nehledě na jeho vnitřní rozpory, bylo alespoň z jeho strany míněno upřímně.
Archetypální umělec
Tak či onak, většina režisérů Dogmatu u něj vydržela kratší dobu než evropští filmaři, kteří na něj reagovali dlouhé roky. Von Trier se už svou další započatou trilogií posunul o krok dál, když v palčivých dramatech Dogville a Manderlay odstranil většinu kulis a oba filmy se odehrávají na temném pódiu s křídou vyznačenými obrysy staveb.
Obnažující styl a obnažující vyprávění si bere na paškál americkou kulturu a tne do ní vší silou. (Současně s tím von Trier napsal i scénář pro Vinterbergův tematicky americký film Můj miláček ráže 6,65.) V Dogville hraje hlavní roli Nicole Kidman, tehdy na strmém kariérním vzestupu, a v Manderlay přebírá její úlohu Bryce Dallas Howard. Přestože se nepodařilo realizovat třetí díl, jedná se o některé z nejlepších zážitků, jaké von Trier nabízí. Navíc se mu podařilo přejít do anglicky mluveného provozu. Jaký posun pro filmaře, který se ještě před pár lety vymezoval vůči internacionálním produkcím!
Z von Triera se navzdory své potřebě věčně provokovat, otravovat a vyvádět z míry, nebo spíš právě díky ní, stal úspěšný brand a instituce. Jasně si uvědomuje obchodní stránku filmové produkce a jde o hru, kterou je ochotný hrát – proto natočil tři série seriálu Království, aby své Zentropě zajistil pozici na trhu. Součástí této hry je především, že von Trier musí být vidět, musí se o něm mluvit.
Jeho schopnost strhnout pozornost vyvrcholila v roce 2009 s uvedením Antikrista. Tehdy se ze všech von Trierových nonkonformních vlastností stal oficiální trademark. Od té doby platí, že každý další jeho titul musí být o kus provokativnější a režisér musí během jeho propagace říct něco, co šokuje veřejnost. To se ostatně stalo, když v Cannes během tiskovky brilantní Melancholie o neodvratném konci světa prohlásil, že ví, jak se cítil Adolf Hitler, když se v bunkru chystal spáchat sebevraždu.
Festival velmi okázale von Triera vyhostit a opentlil titulem persona non grata. Tahle nevraživost netrvala dlouho, Cannes v tuhle chvíli potřebují umělce ražení von Triera možná ještě víc než on je. Dvojfilm Nymfomanka plný násilí a nesimulovaného sexu se tam sice nepromítal, to však především proto, že nebyl včas hotový. Jeho zatím poslední počin Jack staví dům o sériovém vrahovi, složený z co nejvíce znepokojivých scén, už byl zpět na programu.
Od té doby byl von Trier diagnostikovaný Parkinsonovou chorobou, jeho kariéra se tedy blíží k neodvratnému konci. Přesto by rád točil, dokud bude moct. I kdyby na dálku. I kdyby omezeně. Celá jeho tvorba je nakonec prostoupená omezeními a záměrným stanovováním limitací. V experimentu Pět překážek se pětkrát přetáčí krátký film, pokaždé s jinou podmínkou. A v komedii Kdo je tady ředitel? nechal určit automatizovaný počítačový program, kam postavit kameru. Nyní už si své překážky nemůže sám vybírat, ale to ho nezastaví. Rád by tedy uvedl přinejmenším ještě film After se Stellanem Skarsgårdem v čele, který by nějakým způsobem reflektoval jeho aktuální výzvy.
Odpůrci řeknou, že Lars von Trier je dětinský provokatér, který si z vyvádění z míry udělal dobrý byznys. I kdyby to ale byla pravda, je to tak moc špatně? Ochota vyvádět publikum z míry je čím dál tím vzácnější. Navíc, a to v našem textu nepadalo možná dost často, většina filmů von Triera je vynikající a každý je nějak podnětný. Když většina mladých umělců sní o tom, čím budou, představují si sami sebe jako ekvivalent von Triera. Většina z nich ale ztratí jiskru a zařadí se. Podívejme se na Vibterberga. Ne že by začal točit špatně, točí už ale „normálně“. S něčím takovým by se von Trier nespokojil v sedmdesáti stejně jako ve dvaceti.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms 2026
