Minulý týden jsme se vám snažili prodat dokument o vaření ovesné kaše. Dnes jsme skončili u dramatu o vstupu do kláštera. Nemáte to s náma lehké. Ale my to s vámi myslíme dobře! Neděle jsou opět dost možná nejlepším filmem týdne, tedy pokud patříte mezi specifické publikum, které na plátně nevyžaduje spektákl ani zábavu v typickém slova smyslu. Publikum, jež rádo vyrazí do kina na film, který předkládá jemně rozpracovaný konflikt realizovaný pevnou rukou, by ale mělo zbystřit.
Tak do kláštera se jí zachtělo?!
Ainara (Blanca Soroa) je sedmnáctiletá španělská dívka, jež se nikdy tak úplně nevyrovnala se smrtí své matky. Nepřekvapivě si ji idealizuje a stěží si pamatuje, jak „šílená“ byla (slova dospělých, kteří ji znali lépe a hlouběji než ona). Netuší ani, že byla krok od rozvodu s Ainařiným otcem Iñakim (Miguel Garcés). Před smrtí jí však uložila, aby vždy následovala Pána, a dívka si to vzala k srdci.
Prakticky celá náctiletá léta tedy strávila v katolické komunitě, která jí byla blíž a blíž. Její kněz se stal jediným, komu absolutně věří, a prostředí kláštera největší jistotou. Není divu, že s blížící se maturitou zvažuje, že se po střední stane jeptiškou. Její rodina je však značně nesvá, tím spíš, že prakticky nikdo v ní není aktivně věřící. Otec Je typický „něcista“, který tuší jakýsi vágní nadreálnou sílu, nedává jí ale tvar. Teta Maite (Patricia López Arnaiz), jež tak trochu přejala mateřskou pozici, je pak přesvědčená ateistka.
Iñaki je nakonec otevřenější dceřině myšlence víc, než by kdokoliv čekal. Maite ho podezřívá, že ji chce odlifrovat do kláštera především proto, že tím přijde o jeden hladový krk. Jeho první otázka ostatně je „kolik to stojí“, a když se dozvídá, že „nic“, tedy nepoměrně méně než vysokoškolské studium, začíne najednou opakovat mantru své dcery o právu na volbu. Tím hlasitěji, čím víc jsou patrné jeho finanční potíže.
Maite si tedy klade za cíl strhnout Ainaru k tomu, aby rozhodnutí odložila až po studiu vysoké školy, během nějž alespoň okusí vnější svět, než se ho rozhodne navěky vzdát. Jde jistě o rozumný požadavek, který ale samozřejmě neodpovídá tomu, jak o životě uvažuje sedmnáctiletý člověk. Maite tedy ví, že musí svou neteř ovlivňovat jen velmi jemně. Tak, aby k rozhodnutí jít na vejšku došla sama a necítila se nucená. Čím víc ale její snaha selhává, tím je patrnější, že její agenda není čistě altruistická, ale motivovaná vlastními manželskými problémy a pocitem životního nenaplnění. Vedou ji k odmítnutí myšlenky, že se další žena v její rodině vzdá svobody. Jenže nesnaží se tím jen vnutit své vidění světa druhému člověku?
Vůbec to není jasné
Pokud naše recenze čtete pravidelně, víte, že se vyslovujeme pro filmy s jasně artikulovanými názory. 90 až 120 minut průměrného filmu málokdy poskytuje prostor pro performanci každého šprochu, taková díla tedy často vyznívají nijace a zbaběle. Náboženství je pak častou obětí „centristického“ přístupu, kdy se ke konci každého příběhu všichni obejmou s tím, že je třeba navzájem respektovat svou víru či nevíru, ale protože si nikdo nemůže být ničím jistý a nikdo nemůže nikoho do ničeho nutit, tak tím to také končí. Jenže život není tak velkopansky uhlazený.
Režisérka a scenáristka Alauda Ruiz de Azúa, nemá z pohledu evropského festivalového diváka na kontě počiny, které by ji vyčleňovaly jako výraznou filmařku. Přesto se tu zjevuje prakticky odnikud jako autorka s neobvyklým citem pro nuance a argumenty obou stran. A tím myslíme opravdu argumenty, nikoliv vyvěšení bílé vlajky. Nehledě na to, jestli je člověk ateista či věřící, je běžné, že se snaží veřejně dávat najevo oboustranné pochopení. Většinou však na pozadí takové snahy cítíme, kde si doopravdy stojí. Dílo čpí katolickou „budu se za tebe modlit“ arogancí, či ateistickou „budu tolerovat tvoje fantasmagorie“ povýšeností. Při sledování Neděl ale opravdu nemáme potuchy, jestli tvůrkyně věří, nebo ne. Ani jestli považuje závěrečné rozhodnutí za správné.
Mocenská dynamika mezigeneračních vztahů, zodpovědnost za druhého, manipulace na úrovni rodiny, společnosti i institucí, osobní traumata, osobní projekce svých hodnot na druhého. Činí Ainara svou volbu na základě hlubokého náboženského souznění, nebo selhání jejího otce poskytnou po matčině smrti oporu, kteréžto místo vychytrale vyplnila církev lačnící po tenčící se zásobě nových duší? Je cíl Maite přimět neteř jít na vejšku (za nímž se zjevně skrývá přesvědčení, že si holka svůj pámbíčkářský rozmar rozmyslí) zcela rozumný, nebo je překročením osobních hranic motivovaný vlastní frustrací?
Odejdete nejistější
Situace Ainary je v její realističnosti tak komplexní, jak jen může být. Nečeká ji tedy jednoduchá volba, a tato volba není synonymní se samotnou vírou. Lze jistě věřit a přesto souhlasit s tím, že dívka by měla nejprve vystudovat, než se upíše do kláštera. Sledování jejího pohybu mezi vrstevníky pak nic neulehčuje. Cítí se mezi nimi zjevně alespoň někdy nesvá, přesto je aktivní součástí kolektivu. Dokonce je zamilovaná, nebo přinejmenším sexuálně přitahovaná k jednomu spolužákovi, který by jí cit milerád oplatil. Nemáme tu tedy podivínku, co by byla vyčleněná ze společnosti, což ještě zvyšuje představu Maite, že by byl hřích se tohohle života, který jí samotné už pomalu protekl mezi prsty, vzdávat.
Celý konflikt je tedy vykreslený vynikajícím způsobem, jehož jednotlivým vrstvám jde propadat. Může nám být jasné, kterou volbu bychom upřednostňovali (troufáme si hádat, že většina publika, zvlášť v Česku, bude jednoznačně pro to, aby šla dívka nejprve studovat), přesto je jasné, jak a proč obě volby bolí a že za ani jednou nestojí čistá racionalita. Konečnou emocí jsou nejistota a pochyby.
Co se týče stylu, kamera často dělá lidi o kousek menšími, než by musela, a obklopuje je prázdným prostorem – ať už protože je v něm doprovází pánbůh, nebo jeho absence. Jak to tak bývá, hudba, především sborová, je pak okamžik, kdy se zdá možnost Boha nejblíž. Okamžik sociálně nekomplikovaného, a přitom mocného souznění. Režie na sebe nijak nestrhává pozornost není ale zcela neviditelná a snímek má pěknou a pádnou audiovizuální identitu.
Takže pokud máte rádi filmy, které jsou spíš podnětné než zábavné a spíš tematicky plné než strhující, mohou pro vás Neděle být velmi intenzivním zážitkem, s nímž se častěji setkáváme na festivalovém programu než v široké distribuce. Tím lépe, že se k nám dostal.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Neděle (2025)
Obvykle se v umění vyslovujeme za artikulaci jasného názoru a postoje, kdo rád sleduje chození kolem horké kaše? Neděle jsou ale vzácný případ dramatu, ze kterého není jasně poznat, na které straně konfliktu stojí, a dovoluje vám jednoznačně se postavit na vaší stranu s tím, že si pro sebe najdete vhodné argumenty. Je malý zázrak, že to funguje, asi musíme poděkovat pánu Bohu. Nebo Štěstěně. Nebo tak.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © CinemArt, 2026
Neděle
Los domingos
Česká premiéra: 30. 4. 2026, CinemArt
Španělsko 2025 115 min
Režie: Alauda Ruiz de Azúa
Scénář: Alauda Ruiz de Azúa
Kamera: Bet Rourich
Hudba: David Cerrejón
Hrají: Blanca Soroa, Patricia López Arnaiz, Miguel Garcés, Juan Minujín, Nagore Aranburu, Mabel Rivera, Leire Zuazua, Itziar Aizpuru, Víctor Sainz
Produkce: Manuel Calvo, Marisa Fernández Armenteros, Sandra Hermida
Střih: Andrés Gil
Zvuk: Andrea Sáenz Pereiro
Scénografie: Zaloa Ziluaga
Masky: Ainhoa Eskisabel, Jone Gabarain
Kostýmy: Ana Martínez Fesser
Casting: Eva Leira, Yolanda Serrano, Bego Arístegui, Menchu Múgica
