Recenze: Jiří Strach v Lajf další podnětné téma zpracovává tím nejfádnějším možným způsobem.

Zatímco celý svět řeší střet cinefilů s širokou veřejností po premiéře Michaela, kterého milovníci filmu proklínají a davy milují, v Česku nás čeká něco podobného v menším. Jiří Strach je v tuto chvíli stálicí České televize, jíž generuje více než slušná čísla sledovanosti. Tvoří se okolo něj i militantní kult osobnosti, který na internetu dohlíží na vyjadřování dost silného nadšení, v čemž odborná kritika pravidelně selhává. S Lajf to bude stěží jinak.

Rozhoupat se k nejhoršímu

Velmi nesourodá pětice se na začátku příběhu loučí se svými rodinami a schází se na neutrálním místě. Nasedají do auta a vyráží neznámo kam. Poznali se přes internet. Netrvá dlouho, než zjistíme, že jejich cílem je spáchat společně sebevraždu. Zjevný motiv se relativně brzy dozvídáme u tří z nich. Úspěšný podnikatel Kamil (Jiří Mádl) trpí vážnými a neřešitelnými zdravotními problémy. Paní Bertoldová (Božidara Turzonovová) by ráda ukončila život za svých podmínek, než se začne v domově pro seniory „vpíjet do matrace“. A Gábor (Ivo Gogál), který celou akci zorganizoval a sedí za volantem vozu, v němž se eventuálně mají všichni otrávit výpary, chce své rodině přihrát životní pojistku.

RECENZE

Recenze: Máma je vrchol kýče, který pojímá intimní příběh vztahu s postiženým rodičem jako Angeliku

Stálice České televize Jiří Strach přichází v tandemu se svým dvorním scenáristou Markem Epsteinem s novým filmem, uváděným na obrazovkách ČT a přístupným v iVysílání. Máma tentokrát nevybírá explicitně kontroverzní téma jako jejich loňská Svatá, která (ne zcela elegantně) otevírala poměrně zajímavé společenské …

Větší enigma je recidivista Troškár (Jan Kolařík). Ne že by žil kdovíjaký život, rozhoupat se k této akci ale k člověku jeho přímočarého rozpoložení příliš nesedí. A pak je tu šestnáctiletá dívka Pepe (Sophia Šporclová). U ní by člověk tendenci k podobně okázalým gestům očekával spíš, ne ale nutně jejich dotažení. Jaké jsou její motivace? A podaří se ji od činu odradit, což část přítomných, nehledě na vlastní odhodlanost, považuje za nutný vedlejší cíl?

Bertoldová, vybavená taškou se slušným dědictvím po manželovi, se chápe iniciativy a úkoluje posádku, aby se přesunula na její oblíbené místo s výhledem na hrad, na němž se narodila. Jednak tak činí pro vlastní útěchu, ale také samotný čin trochu oddaluje a dává posádce možnost se rozmluvit. Je opravdu situace přítomných tak neřešitelná? Je pro ně smrt opravdu řešením?

Jedná se o potenciálně velmi podnětný námět. Jiřímu Strachovi pak slouží ku cti, že ačkoliv se jedná pravděpodobně o nejslavnějšího katolíka v zemi, jde proti očekávání a nevynáší jednoznačný odsudek nad tím, co postavy činí. Což je samozřejmě hřích! A zachází dokonce ještě dál – nepožaduje po postavách ani, aby předložily objektivní a skvěle vyargumentovaný důvod, proč se zabít. Zajímá ho, nakolik jsou si ony samy jisté, že dělají to, co opravdu chtějí. Jiří se asi rozhodl, že kvůli mnohoznačnějšímu pohledu na věc má smysl jít do pekla, což je od něj moc hezké, protože to vede k o kus lepšímu příběhu. Přestože konání hrdinů jednoznačně neschvaluje, není k němu ani neempatický a snímek nekončí tím, že všichni vyřeší své problémy a vrátí se domů ke svým životům, aby vznešeně trpěli, protože musí.

Je to rasista!

Tím se ale dostáváme na vrchol chvály, které jsme v tomhle textu schopní. Tedy počkat, málem bychom zapomněli: Strach si možná trochu vzal k srdci kritiku za obludné nadužívání kýčovité melodramatické hudby, ta tedy krom úvodních minut a několika sekvencí tentokrát výrazně utichá. Jednoznačné plus! Když máme ale za sebou tyhle příjemné zastávky, vracíme se k trvajícím problémům. Šroubovanému a nepřesvědčivému scénáři Marka Epsteina a rutinní fádnosti realizace.

Povrchnost Epsteinova textu a Strachova uchopení nejlépe reprezentuje způsob, jímž do svého příběhu velmi okázale, ale také zbaběle vkládají téma rasismu. Troškár od prvního okamžiku na Gábora, o němž si mylně myslí, že je Rom, nahlas vykřikuje rasové nadávky. Přejděme teď, že Ivo Gogál (který v mládí ztvárňoval romské role) už ke stáru příliš jako Rom nevypadá, takže to, že je tak okamžitě identifikován, vyznívá vcelku bizarně. Troškár se s ním každopádně odmítá bavit o čemkoliv jiném než o jeho barvě kůže a o tom, jak je každý jeho čin jistě motivovaný snahou někoho napadnout nebo okrást.

Všechny ostatní postavy v sobě rasismu nemají ani, co by se za nehet vešlo, takže Troškára okamžitě uzemňují a odmítají. Jedná se o nejméně užitečný způsob, jak se s tímto tématem vypořádat. Z rasismu dělá individuální exces pár špatných jablek. Rasisti jsou prostě vyšinutí lidi existující na okraji, kterým nikdo nevěnuje pozornost a nakonec jim ostatně stačí trochu domluvit. Skutečným společenským problémem je přitom rasismus, který prolézá systém, a k tomu se zdejší pojetí otáčí zády.

Příběh, který se tváří, že se věnuje tomuto problému, tedy dělá ve skutečnosti vše pro to, aby jeho existenci popřel a odvedl od něj pozornost. Rasismus není v tomto filmu odhalován a kritizován, je neutralizován jako osobní charakterová vada, jejíž intenzita se měří podle toho, jak hlasitě a často křičíte na lidi jiných etnik. Tím vším nechceme nutně říct, že Epstein či Strach tu odhalují vlastní rasismus, ale že jako populističtí tvůrci s motivem pracují tak, aby měl co nejobroušenější hrany a při sledování nikoho neprovokoval.

Když ujede vlak

Opět se vracíme k tomu, že si vybrali podnětné téma, ale neví, jak s ním pracovat. Argumentovat by se dalo i o tom, že vůbec nejlepší by bylo s tímto prvkem nepracovat, protože pokud vám přijde divné, proč se tu už tak dlouho bavíme o rasismu, když základní námět si žádá řešit otázky sebevraždy/eutanazie, tak stejně se ptáme my. Tento motiv pohlcuje vyprávění a nárokuje si čas, který pak zoufale chybí jinde. Co opravdu potřebujeme, je ponořit se do motivací postav k jejich plánovanému činu. Prostor však zbývá jen na velmi šroubované a didaktické dialogy. Každá minuta navíc by byla vhod.

Abychom ale nepropadli běžné tendenci házet vše na bedra Epsteina, Strachova režie příliš nepomáhá. Uveďme opět příklad, který se bude zdát jako prkotina: Bertoldová se zeptá nejmladší Pepé „Jak se vlastně jmenuješ?“ a po zlomku vteřiny navazuje „Nemusíš mi to říkat, když nechceš.“ Jde o pauzu dost dlouhou, aby bylo jasné, že podle scénáře měla druhá půlka repliky reagovat na neochotu dívky zmínit své jméno; byla ale moc krátká, aby měla mladá žena skutečný čas odpovědět. Jistě, malichernost, když však takových realizačních přešlapů položíte vedle sebe desítky, vyznívá film nepřirozeně. Jako pouhé předčítání dialogů bez citu pro jejich smysl. Máme před sebou postavy, které přehrávají hru, nikoliv lidi, kteří na sebe organicky reagují. Když později podobnou scénu se stejnou nemluvnou Pepe přehrává Jiří Mádl, má větší osobní cit, takže dialog vyznívá přirozeněji. Nicméně film nemůže tímto způsobem spoléhat na timing jednotlivých herců, režisér by si měl pohlídat celý ansámbl.

V době, kdy Jiří Strach začínal jako režisér, představoval v televizní produkci jednoznačný nadstandard. Doba se ale posunula rychleji než on, a to řemeslně i vypravěčsky. Vždy udělá s kamerou to, co čekáte. Film bude vypadat stejně bez ohledu na téma a žánr. Možná proto, že zůstává hitmakerem a generuje vysoká čísla sledovanosti a spokojené široké publikum, necítí potřebu se měnit a posouvat. Vybírá si vpravdě zajímavá, podnětná a někdy dokonce odvážná témata, zpracovává je ale tím nejfádnějším způsobem, čímž zaostává za současnými trendy a možnostmi média. Definice autopilota. Proto budou kritici vždy brblat.

foto/video: © Česká televize 2026

Lajf
Česko 2026 85 min
Premiéra: 26. 4. 2026, Česká televize
Režie: Jiří Strach
Scénář: Marek Epstein
Kamera: Martin Šec
Hrají: Jan Kolařík, Jiří Mádl, Božidara Turzonovová, Sophia Šporclová, Ivo Gogál, Václav Svoboda, Jan Dlouhý, Roman Blumaier
Produkce: Jiřina Budíková
Střih: Jan Mattlach