Rozum a cit. Elinor a Marianne. Dvě mladé ženy, dvě sestry, dva přístupy k životu i lásce a dva boje za sebenaplnění ženy v době, kdy se taková myšlenka otevřeně označovala za frivolní a nepatřičnou. Potřebujeme další adaptaci klasického románu Jane Austen? Chtělo by se vyhrknout, že nejspíš ne, britská režisérka Georgia Oakley ale své důvody našla. A my jsme za to rádi.
Tak jsme zase tady
Asi je trochu hloupé se tu pouštět do převypravování Rozumu a citu, jednoho z nejznámějších příběhů západního kánonu. Román Jane Austen z počátku 19. století vypráví příběh dvou zchudlých sester Elinor (Daisy Edgar-Jones) a Marianne (Esmé Creed-Miles), jež usilují o nalezení sebe sama prostřednictvím co nejlepšího partnera, kterého budou milovat, ale jenž je také dokáže zajistit.
V izolaci na anglickém venkově jsou jejich možnosti značně omezené, takže se před nimi brzy zjevuje volba, kterou ze svých hodnot opustí jako první. Zatímco Elinor, coby žena vyznačující se smyslem pro zdravý rozum, se chystá činit ohledně svého milého Ferrarse (George MacKay) „adekvátní“ volby, intuitivnější a emocionálnější Marianne se po hlavě zamiluje do nepředvídatelného Willoughbyho (Frank Dillane). Každá miluje po svém, ale to neznamená, že nemůžou skončit se stejně zlomeným srdcem.
Na těch nejlepších románech 19. století, včetně těch od Austen, je nejvíce fascinující, s jak přesnou sebereflexí zachycují nejen svou dobu, ale i samotný způsob, jakým svou dobu zachycovat. Jde o kritiky vznikající bez našeho nadhledu, díky němuž je snadné pojmenovat nesvobodu žen a tlak, jemuž byly vystaveny, ale také máme tendenci projektovat si do konfliktů uvažování mimo dobový kontext. Když dnes vyprávíme o 19. století, tím spíše z úhlu pohledu žen, tak jako o době, která musela skončit, musela být rozbořena a přestavěna, protože nebyla „zdravá“ ani „hotová“. Tímto revolučním způsobem ale doboví autoři uvažovali jen v krajních případech. Mnohem častěji přistupují ke své době jako k labyrintu, který je potřeba poznat a naučit se jím manévrovat.
Uvnitř systému
Modernizace historické látky může jít dvěma směry. Někteří tvůrci mají natolik unikátní rukopis, že svou práci v pozoruhodné míře vymaňují z dobové kontinuity a své dílo dělají „nadčasovým“ – zmínit lze třeba filmy Wese Andersona. To je ale spíš výjimka. Nadčasovost je mnohem méně častá než užívání tohoto pojmu, který častěji prostě značí „věci z mládí, které mám pořád rád“. Mnohem častější je, že čím je modernizace výraznější, tím víc dílo zařazuje do stylistického, politického a etického kontextu své doby.
To je Nolanův Odysseus tápající nad brutálními následky svých společenských transgresí. Takové uvažování nenajdeme v Homérově epické básni, je ale typické pro současnost. A přestože divoká manýra Baze Luhrmanna má jistě aspekty přesahující datum premiéry, volba soundtracku jeho filmy většinou přesně zařazuje do doby svého vzniku. To není mimochodem vůbec špatně, možná právě naopak. U předloh, jež se dočkávají adaptace dvakrát v dekádě, je preferovaný výsledek, aby aktuální verze nějak vyčnívala a vymezila se tak vůči těm předešlým a následujícím. I když takoví tvůrci riskují, že se jejich odvaze budou budoucí generace mírně posmívat.
Georgia Oakley volí cestu, kterou bychom typicky označili za „bezpečnou, ale nudnou“, tedy nepouští se do žádných vylomenin. Ne že by byla otrokem dobové věrnosti, činí ale takové volby, aby nevytrhávaly z obecného přesvědčení, jak to tehdy „zhruba“ vypadalo. Točit bez zájmu o pohlcující modernizaci látky se jeví jako cesta rovnou na monitory školních tříd, kde unavený učitel získá pár minut odpočinku tím, že pustí žákům vykastrovanou ilustraci díla, které bylo ve své době přelomové a moderní, ale v rukou adaptátorů se stává vybledlým artefaktem určeným k doslovné recitaci. Nový snímek je však vše, jen ne unylý, a můžeme směle říct, že má šanci střetnout se o pozici „ultimátní adaptace“ s hvězdně obsazenou verzí Anga Leeho z roku 1995.
Rozum a cit je pro Oakley dílem, které velká část publika notoricky zná nazpaměť a očekává dopředu každý dějový zvrat, někdy dokonce i ty slavnější repliky dialogu. Pro některé umělce by to byla záminka k subverzi a práci s převrácením našich očekávání, pro Oakley jde ale o možnost se do látky s láskou ponořit a přehrát příběh s labužnickým zájmem o každý okamžik. Unylosti a křečovitosti se zvládá vyvarovat díky silnému emocionálnímu napojení na hlavní hrdinky. A také schopnosti replikovat onen výše zmíněný princip labyrintu, který neboří, ale ukazuje nám, s jakým nasazením se jím sestry derou kupředu.
Ví, co brát vážně
To je tajný klíč celého úspěchu, díky němu film neztrácí na životnosti. Ano, sledujeme notorický příběh, v němž se nedočkáme ničeho nového, Oakley ale zvládá zachovat důvody, proč příběh na tolik generací čtenářstva a diváctva tak silně funguje. Adaptace se nese v duchu mírné humorné nadsázky, která však ustupuje vždy, když je třeba vykreslit silnou emoci – to má společné s romány 19. století včetně práce Austen. Dílo nebere zcela vážně sebe, bere ale vážně lidský úděl a mezi těmito polohami rozkračuje s nebývalou lehkostí.
Nová verze je menším melodramatem než 90s flick s Emmou Thompson, Alanem Rickmanem, Kate Winslet a Hugh Grantem, zároveň se ale nesnaží uhlazovat šroubované dějové zvraty, které se nám dnes mohou jevit poněkud úsměvně. Příběh operuje v poloze přiznaného konstruktu, což byla ostatně opět pozice, v níž existovaly i romány 19. století, kdy představa „realismu“ nebyla stejnou kvalitou jako dnes.
A to vše vede k příjemné podívané, v níž se mohou univerzální lidské emoce a touhy objevovat v čistší a čitelnější podobě díky známým kulisám i vývoji děje, to ale neznamená, že ztrácí na pravdivosti. Nový Rozum a cit v sobě kombinuje bezpečí známého se skvělým smyslem pro emocionální dopad toho, co se osvědčilo. Nemluvě o vynikajících hereckých výkonech a zručné filmařině. Vznikl velmi zajímavý kompromis, kdy jde pořád o film, na který může vyrazit zmíněná příslovečná školní třída, aniž by ale působil páprdovsky, což je vzácná kvalita.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Rozum a cit (2026)
Díky střídmým stylistickým volbám a silnému citu pro empatii se daří použít ikonickou předlohu jako místo, kde se běžné emoce zjevují ve své čistší, úplnější podobě. Nový Rozum a cit se nesnaží původní látku enormně posouvat ani alterovat přesto v ní nalézá bezprostřednost. Existence filmu ospravedlňuje sama sebe, což v případě asi tisící adaptace není jen tak.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © CinemArt 2026
Rozum a cit
Sense and Sensibility
USA, 2026, 131 min
Režie: Georgia Oakley
Předloha: Jane Austen
Scénář: Diana Reid
Kamera: Arnaud Potier
Hudba: Roger Goula
Hrají: Daisy Edgar-Jones, Esme Creed-Miles, Caitríona Balfe, George MacKay, Bodhi Rae Breathnach, Fiona Shaw, Frank Dillane, Herbert Nordrum, Chloe Pirrie, Forrest Bothwell, Tom Brooke, Stacy Martin, Turlough Convery, Eliot Sumner, Ceara Coveney
Produkce: Tim Bevan, Eric Fellner, Jo Wallett
Střih: Izabella Curry
Zvuk: Niv Adiri, Yves-Marie Omnes
Scénografie: Francesca di Mottola
Masky: Nadia Stacey
Kostýmy: Grace Snell
