Michal Blaško je jedním z nejprogresivnějších československých režisérů současnosti. Diváci ho znají zejména díky kritikou i diváky oceňovaným televizním počinům, jako je minisérie Podezření nebo kriminálka Případy prvního oddělení; jeho krátké filmy se ale už řadu let opakovaně objevovaly na prestižních festivalech po celém světě a odnesly si i řadu ocenění. V těchto dnech pak do kin vstupuje jeho celovečerní debut Oběť, který je právě k vidění na Letní filmové škole. Vypráví o svobodné matce původem z Ukrajiny, žijící na českém maloměstě. Když ji jednoho dne zastihne zpráva o tom, že její syn leží v nemocnice poté, co ho surově zbila skupinka Romů, rozjedou se události, které zmobilizují celou společnost k demonstracím, rostoucí nenávisti a útokům, ačkoli pravda o chlapcově zranění možná leží někde úplně jinde…
Je mu teprve 33 let, mluví se o něm ale jako o jednom z tvůrců, které budou festivaloví dramaturgové v budoucnu hodně pečlivě sledovat. Jeho krátké filmy získaly nespočet ocenění a aktuální Oběť je od Nabarveného ptáčete Václava Marhoula prvním českým filmem, který naši kinematografii reprezentoval v Benátkách, v sekci Horizonty. „Mám jen štěstí,“ krčí skromně rameny. „Díky tomu, že se můj krátký film Atlantida před lety objevil v Cannes, se ale otevřely hned po škole dveře pro můj celovečerní debut,“ vypráví. V Benátkách nakonec režisér strávil pět dní, viděl dva filmy, a dokonce žádný z jeho herců během premiéry neplivl na svého kolegu.
Ceny z festivalů jsou jedna věc, jsou ale skutečným ukazelem úspěchu, nebo je lepší mít narvané kino? „U nás už neexistuje nic jako divácký film,“ myslí si. „Během covidu mizelo 70 % diváků a ať už dnes točíte cokoli, jen tak se vám invstice nevrátí. Proto nemá smysl točit pouze pro domácí publikum. Když píšete žádost na audiovizuální fond, máte uvést cílovou skupinu, kterou záměrně všichni tvůrci uvádí co nejširší, málokdy to ale odpovídá realitě. U Oběti jsme tušili, že i kvůli tomu, jak naše země přistupují k minoritám, nepůjde o nejdiváčtější film. Proto jsme ho museli natočit dostatečně univerzální, aby i zahraniční diváci chápali reálie a film na ně fungoval i emocionálně, i v rovině matka-syn. Festivaly nám potvrdily, že se tohle povedlo,“ dodává. „Sledovat počet diváků je ale velmi tricky. V Torontu a Benátkách jsme měli čtyři festivalové screeningy, na těch je ale vidělo víc diváků než celkem na Slovensku.“
Oběť na Filmovce:
Neděle 30. 7., 8:30, Kino Hvězda
Úterý 1. 8., 14:30, Klub kultury – Velký sál
Zmíněná Atlantida i aktuální Oběť se zabývají nelehkou problematikou minorit a migrace, v obou se pak shodou okolností objevují ukrajinské postavy. Jak do příprav filmu promluvil začátek tamní války s Ruskem? „Zvažovali jsme, co s tím, protože film se tím stal jaksi historickým. Řešili jsme, jestli na začátek nevložit titulek, který by vysvětloval, že začal vznikat dříve. I když měl film premiéru půl roku po začátku konfliktu, najdou se lidi, kteří si myslí, že film vznikal až v reakci na aktuální dění,“ popisuje Blaško, jak se podle některých diskutujících na internetu domněle stal světovým rekordmanem v rychlosti procesu kompletní realizace filmového projektu včetně jeho uvedení na jednom z nejprestižnějších festivalů, jejichž programy se finišují drahnou dobu v předstihu.
Další zajímavostí je, že podobnou tematiku, jako Blaškův aktuální celovečerní debut, již před devíti lety tematizoval krátkometrážní film Strach s Adamem Mišíkem a Jenovéfou Bokovou. Příběh dítěte, který po nešťastné náhodě svede svá zranění na partu romských útočníků, aniž by se zamyslelo nad možnými následky, se totiž ve skutečnosti stal. Dokonce ne jednou. Přesto, jak režisér v podcastu vysvětluje, je ale zápletka Oběti smyšleným příběhem, který dokonce s příběhově příbuzným kraťasem nemá nic společného.
Řeč přišla i na komplikace ohledně jazykových bariér s mezinárodním osazenstvem filmu, včetně nelehkého úkolu, který před sebou měla představitelka hlavní role Vita Smačeljuk; na zajímavou práci s kamerou, která přispívá celkové autenticitě filmu; nebo třeba na Blaškův režijní styl a potřebu opakovat každý obraz několikrát navzdory tomu, že se spolu s kameramanem rozhodli poskládat celý film z několika dlouhatánských záběrů s několika málo střihy.
Jak se režisérovi odchyluje od scénáře a jak se navazuje na starší série, když má v zádech tak etablovaná jména z oboru? Jak zachovat standard a audiovizuální kontinuitu, když nastupuje do rozjetého, velmi oblíbeného seriálového vlaku? A kam povedou Blaškovy další tvůrčí kroky po jeho celovečerním debutu? Odpovědi najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Letní filmová škola, Cineeuropa, Bontonfilm, Česká televize
audio: Totalfilm Media © 2022
