Už v prvních záběrech se, bez jediného slova, dovídáme skoro vše, co o našem hrdinovi potřebujeme vědět. Hirajama je pečlivý, pořádkumilovný, viditelně spokojený muž, chystající se do práce kdesi v pomalu probouzejícím se Tokyu. Navlékne kombinézu uklízeče toalet, do autorádia strčí starou rockovou kazetu a ještě skoro liduprázdnými ulicemi se vydává na cestu. Začíná další dokonalý den.
Wim Wenders, autor předlohy Města andělů nebo roadmovie Paříž, Texas, vloni na festivalu v Cannes zaujal nenápadným dramatem Dokonalé dny, které si nakonec z francouzské riviéry odvezla i cenu pro Kódžiho Jakuša za hlavní roli. Oscara za nejlepší cizojazyčný film si tenhle příjemný příběh jednoho obyčejného chlápka nakonec neodnesl, jestli si na něj díky distribuci Aerofilms ale zajdete do kina, možná seznáte, že nominace na něj byla zasloužená.
Přiroste k srdci
Děje je tu, pravda, tak na půl hodinky, a výsledek je, pravda, takovou tou příjemnou festivalovkou a skoro až dokumentární oslavou každodennosti, ve které se nic moc nestane. Hirajama jede autem, Hirajama umývá záchody, Hirajama večeří, Hirajama si čte, Hirajama fotí. Přesto si ty dvě hodinky na to, aby vám přirostl k srdci, ale zaslouží. Když se zhruba po hodince téhle pěny dní, obrazů a nálad začne naznačovat jeho pohnutá rodinná historie, říkáte si, že vám společnost tohohle chlapíka bohatě stačila i přesto, že dosud neřekl skoro ani slovo.
Bohatě stačilo se s ním zadívat na nebe, usmát se, když mu zamává dítě na ulici… a popravdě se i podivovat nad architektonickou kreativitou, kterou tokijským veřejným toaletám skutečně nelze upřít. Zatímco u nás je totiž návštěva takového místa bobříkem odvahy, v Japonsku jde o svatyně klidu a důstojnosti.
Generační střet
Úsměvné scény, ve kterých Hirajama fotí starým analogem, zatímco jeho neteř cvaká mobilem, nebo ve kterých on nechápe existenci Spotify a ona zas princip audiokazet, jsou jen milou, leč nepřekvapivou ilustrací generační propasti, kterou ve filmu skoro osmdesátiletého režiséra asi čekáte. Dokonalé dny jsou nicméně filmovou antitezí sociálních sítí. Nejde ani tak o to, že ve světě, kde jsme zvyklí přežrávat se co nejkratším, nejúdernějším, nejvýraznějším obsahem, takhle nedynamicky zachycená každodennost řadě diváků nebude dávat sebemenší smysl.
Film je spíš okouzlující způsobem, jakým připomíná, že každý den nepotřebuje být výjimečný, aby byl dokonalý. Tohle milé a čím dál potřebnější poselství Wenders předává divákům prostřednictvím jímavého hereckého výkonu, neokázalého 4:3 vizuálu plného hezkých hrátek se světlem, a funkčního, byť přímočarého použití rokenrolových šlágrů. Je na vás, jestli vám, tak jako hrdinovi filmu, toliko stačí ke štěstí.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Dokonalé dny (2024)
Dalo by se říct, že divácký přístup k Dokonalým dnům krásně reflektuje volbu, které máte každé ráno před sebou. Můžete se denně budit nabručení na celý svět… nebo si uvědomit, že štěstí není nic jiného než volba. A taky si můžete klást otázku, proč byste se sakra měli dvě hodiny koukat na chlápka, co myje hajzlíky… nebo se neokázalými výjevy z tohohle neobyčejně obyčejného života nechat pohladit i inspirovat.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © Aerofilms 2024
Dokonalé dny | Perfect Days
drama / komedie
Premiéra: 28.03.2024 Aerofilms
Režie: Wim Wenders
Scénář: Wim Wenders, Takuma Takasaki
Kamera: Franz Lustig
Hrají: Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura
Produkce: Wim Wenders, Takuma Takasaki
Střih: Toni Froschhammer
Zvuk: Matthias Lempert, Frank Kruse, Rin Takada
Scénografie: Towako Kuwadžima
Masky: Kacuhiko Júmi
Kostýmy: Daisuke Igar
