Smrt znovu úřaduje. Nezvratný osud se vrací přesně tak, jak ho fandové mají rádi (recenze)

Série Nezvratný osud, která odstartovala v roce 2000, se rychle stala kultovním fenoménem. Nejen díky své originální premise, ale i díky tomu, jak s ní dokázala pracovat napříč pěti pokračováními. Základní koncept je jednoduchý, ale děsivě účinný. Skupina lidí unikne smrti díky předtuše, jen aby je později dostihl neviditelný, ale nelítostný osud. Smrt je v těchto filmech cynická mrcha s pěkně černým smyslem pro humor i jeho timing. Projevuje se totiž skrze promyšlené řetězce nehod, jak vystřižených z kreslených grotesek. Padající šroub, kapka vody, závan větru… každý detail může spustit smrtonosný dominový efekt, který končí tím, že někoho rozřízne výtah, rozdrtí sklo nebo sejme letící kláda. Série se tak pohybuje na hraně hororu a černé komedie, efektně ale traumatizovala celou generaci mileniálů, kteří se od té doby chvějí při jízdě za náklaďákem, návštěvě solária i turbulencích v letadle. Po zhlédnutí Pokrevní linie se budou obloukem vyhýbat i magnetické rezonanci, grilovačce nebo návštěvě vyhlídek.

Ten výhled jsi zabil!

Úvodní scéna Pokrevní linie se odehrává pár dekád zpátky, na panoramatické vyhlídce s restaurací na vrcholu ocelové věže. Na první pohled jde o ideální místo na rande, ale zkušený divák série dobře ví, že všechny ty přetížené výtahy, skleněné podlahy nebo flambující pánve jsou předzvěstí nevyhnutelné katastrofy. Řetězec nehod, který nakonec spustí lavinu smrti, je možná okatě digitální, ale pečlivě vystavěný a vizuálně působivý. Využívá výšky, tělesné hmotnosti, selhávajících mechanismů a neúprosné fyziky. Kamera si pohrává s detailem i zpomalením a efektně buduje napětí i morbidní očekávání. Smrt je zpátky, krutá, nápaditá a trpělivá, a divák v očekávání jejího řádění rve nehty do sedaček či partnerovy ruky víc než kdy jindy.

Tenhle otvírák je dost možná nejambicióznějším set piecem v celé sérii. Trvá téměř půl hodiny a ukazuje, že tvůrci chtějí hned od začátku nasadit laťku vysoko. Podaří se jim to, byť je trochu škoda, že ji sami až do závěrečných titulků už nepřelezou. Místo velkolepých výbuchů letadel nebo kolapsů horských drah sází Pokrevní linie spíš to nejprostší a nejbanálnější, nebezpečí číhá v předmětech denní potřeby. Kdo by ale čekal, že se díky tomu dočká umírněnější podívané, ten se krutě mýlí. Jde určitě o jeden z nejbrutálnějších a nejkrvavějších dílů série.

Restart s respektem ke kořenům

Pokrevní linie vznikla po více než desetileté pauze jako pokus o restart a zároveň poctu původním filmům. Do režisérských křesel usedli Zach Lipovsky a Adam B. Stein, dvojice známá svou vizuálně hravou režií a zkušeností s žánrem, jejichž cílem bylo oslovit novou generaci diváků, kteří vyrostli na jiných typech hororů, a zároveň potěšit fanoušky, kteří sérii sledovali od jejího počátku. Scénář napsal Guy Busick, podepsaný pod Vřískotem a Krvavou nevěstou, a na výsledku je to znát. Mísí horor s ironickým odstupem, sebeuvědomělým humorem a metakomentářem, který reflektuje, že postavy i publikum už vědí, jak smrtící řetězce náhod fungují. Film tak vznikl nejen jako další pokračování, ale i jako chytré ohlédnutí a aktualizace fenoménu, který i po letech působí překvapivě svěže.

Marketing Pokrevní linie se stejně jako samotný film nebojí černého humoru a nápadité hravosti. Kampaň stavěla na nostalgii i škodolibé zábavě – trailery lákaly na návrat ikonických smrtí, ale zároveň diváky záměrně vodily za nos falešnými „předtuchami“, které se ve filmu vůbec neobjeví. Jedním z nejvýraznějších prvků kampaně byl billboard, který vypadal, jako by se při jeho instalaci zabil jeden z dělníků, nebo ikonický náklaďák se dřevem, jezdící po amerických ulicích.

Smrt je dědičná

Přestože jde v pořadí už o šestý Nezvratný osud a v mnoha ohledech o typický legacyquel, není nutné znát předchozí díly; příběh stojí pevně na vlastních nohou a nová generace postav si hledá cestu skrze smrtící zákonitosti sama. Děj sleduje vysokoškolačku Stefanii, kterou sužují děsivé noční můry o nehodě z úvodu filmu. Stefanie se vrací do svého rodného města, kde se snaží zjistit, proč se jí sny pořád vrací. Klíčem k pochopení může být dávná rodinná tragédie i tajemná kniha, která mapuje pravidla, podle nichž smrt chodí pro své oběti.

Potěší camea starých známých, ať už jde o smrtící klády nebo i postavu tajemného Bludwortha, který byl v minulých dílech jakýmsi poslem osudu. Smutnou zajímavostí je, že jde o poslední roli herce Tonyho Todda, a nejsilnější a emočně nejvýraznější moment filmu přichází v jeho závěrečném monologu. Výsledkem je moc hezké rozloučení – jak s postavou, tak samotným hercem.

Obecně ale členové ústřední rodinky až na výjimky nejsou zvlášť sympatičtí ani zapamatovatelní, jde o klasickou hororovou stafáž předurčenou k postupné likvidaci. Klidnější pasáže, kdy se film zaměřuje na ně a jejich vztahy, pak šlapou o poznání hůř než čvachtavé fatality, kdy jeden po druhém odpadávají. Chvíle oddechu jsou tu navíc nepochybně potřeba a zábavný je i způsob, jakým pozorný divák potěšeně předvídá další scenáristické kroky – tak akorát, aby měl radost, že s filmem drží krok, ale aby ho nerozčilovalo, že je imunní vůči jakýmkoli překvapením.

Zábavným detailem, který potěší pozorné diváky, je pro sérii typické využití diegetické hudby – tedy té, kterou slyší i samotné postavy. Soundtrack Pokrevní linie sází na písně s texty, jež nenápadně, ale často až škodolibě komentují, co se zrovna chystá. Tyhle hudební vtípky vytvářejí ironický kontrapunkt k brutálním scénám a připomínají, že série Nezvratný osud vždy balancovala mezi hororem a černým humorem.

Babiččina kuchařka přežití

Samotná smrt se pak dočkala zajímavého nového pojetí. Ve většině předchozích filmů byla spíše neviditelnou, metaforickou silou; nešlo o postavu nebo entitu, ale prostě jen o neúprosný mechanismus osudu. Někdy postavy spekulovaly o „plánu smrti“ nebo „řádu“, ale nikdy nebojovaly se zubatou jako s vědomou bytostí. To v Pokrevní linii stále platí, film i jeho postavy s ní ale nově pracují v podstatě jako s personifikovanou zlou entitou s vlastní myslí.

Novým prvkem je i kniha, kterou hrdinové dostanou od své babičky. Ta totiž po úniku ze spárů smrti strávila život tím, že se jako paranoidní poustevnice ukryla v dokonale zabezpečené chatě. Její poznámky obsahují detailní rozbor toho, jak smrt funguje a podle jakých pravidel útočí. Postavy se tak ocitají ve stejné pozici jako zkušený divák – umí číst varovné signály a potenciální spouštěče smrtících dominových efektů, což scénář často obrací ve vtipných nebo ironických momentech. Divák i postavy tak dostanou falešnou naději, že snad existuje způsob, jak se smrti vyhnout, že ji lze obelstít opatrností, předvídavostí. Ale jak už víme z předchozích dílů, je to jen zbožné přání. Kdo se snaží smrt přechytračit, ten si koleduje o dvojnásob krutý konec.

Menším neduhem tohohle osvěžení je fakt, že hlavní hrdinka Stefanie má k dispozici tuto znalost jen asi tak s denním předstihem, ale přesto za ní ostatní postavy chodí, jako by byla vševědoucí expertka na metafyziku smrti. Samotná pravidla a poctivost, s jakou je smrtka dodržuje, jsou pak skoro až parodicky srandovní.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical Entertainment © 2025

Nezvratný osud: Pokrevní linie
Final Destination: Bloodlines
Horor
USA, 2025, 109 min
Režie: Zach Lipovsky, Adam B. Stein
Scénář: Guy Busick, Lori Evans Taylor
Kamera: Christian Sebaldt
Hudba: Tim Wynn
Hrají: Kaitlyn Santa Juana, Teo Briones, Richard Harmon, Owen Patrick Joyner, Anna Lore, Brec Bassinger, Gabrielle Rose, Rya Kihlstedt, Alex Zahara, April Telek