Sirat: Dvouhodinový pouštní rave vás nechá bez dechu (recenze)

Obvykle se do karlovarského velkého sálu pouští nějakých dvacet minut před začátkem představení. Tenkrát však musel dav diváků a divaček netrpělivě přešlapovat před dveřmi – uvnitř totiž probíhala zvuková zkouška. Aparatura musela být následující dvě hodiny v tom nejlepším pořádku, protože se nepouštěl jen tak ledajaký film. Někdo na střeše Thermalu by pak během projekce mohl dost možná měřit vibrace ve stupních Richterovy škály. Taková je vzpomínka na první tuzemskou projekci filmu Sirat, vítěze ceny poroty z letošních Cannes a filmu, který nyní může rozervat duši i divákům celorepublikové kinodistribuce. A to není míněno metaforicky.

Na cestě nikam

Španěl Luis (Sergi López) se svým náctiletým synem Estebanem (Bruno Núñez Arjona) přijíždí na rave elektronické hudby uprostřed marocké pouště. V nejasné době, v nejasné politické situaci, kdy se zdá, že ve zbytku světa se rozpoutává globální válka a civilizace plápolá. To ale Luise nezajímá. Stejně jako ho nezajímá, že se svým vzhledem strejdy odvedle příliš nezapadá mezi tančící volnomyšlenkáře, kteří sebou extaticky škubou ve sluneční výhni.

Přijel hledat svou dceru, stále mladou, ale už dospělou. Kdesi chytil stopu, že by mohla být zde. Nikdo ji nezná, ale na druhé straně pouště se brzy bude konat další rave, mnohem větší a epičtější, na kterém by rozhodně mohla být. Když se objeví armáda a tanečníky rozežene, vyrážejí dva teréňáky právě směrem, kterým se potřebují vydat Luis s Estebanem. Vydávají se jim tedy odhodlaně ve stopách.

Skupinka hrdých dezolátů není z přítomnosti tohohle taťky a jeho puberťáka za svým zadkem nadšená. Tím spíš, že Luis řídí obyčejné a ne moc nové rodinné SUV, které se dřív nebo později musí v poušti rozpadnout na kusy – a kdo se pak o tyhle dva bude muset postarat? Přes počáteční oboustrannou nedůvěru si nakonec k sobě všichni najdou cestu a začnou na své dlouhé cestě zažívat uvolněné, dokonce příjemné okamžiky. Samozřejmě za zvuků hlasité hudby. Brzy se ale začne vše kazit – stopy války se objevují i v odlehlé poušti a příroda sama se vůči našim hrdinům nejeví jako jejích nejlepší kamarád. Šílenost jejich cesty, beznadějnost Luisova pátrání, celková bezvýchodnost situace a série narůstajících katastrof brzy začnou smývat hranici mezi životem a smrtí.

Jen pro ty nejlepší

Sirat je film pro co největší sál s vymazlenou zvukovou aparaturou; distribuce do běžných kin je tak rozhodně oříšek. Zvuk je tu tentokrát důležitější než obraz a krom extra zvukově vytuněného karlovarského Thermalu se v Česku nabízí jen málo dalších sálů, které by tuhle výzvu zvládly v plné parádě. Jakkoliv je na místě jindy popostrkovat do skvělých klubových kin, v tomto případě je třeba doporučit dávat si dobrý pozor na vybavení kina, do kterého jdete. Jistě bude asi třeba udělat nějakou kompromisní volbu, ale přece.

Sirat totiž nemůže být jednoduše nahlas. Sirat musí být ten nejhlasitější film, jaký jste kdy slyšeli! Až tehdy lze plně docenit jeho potenciál. Tahle dvouhodinová rave v kulisách Mad Maxe je v první řadě senzorický zážitek, a to na té nejzákladnější, skoro pudové rovině. Ostatně stejně jako hudba, která hraje. Nejde o nějak bohatou encyklopedii filmařských postupů, Sirat je stylisticky přímočarý, ale dokonale efektivní. Režisér a scenárista Oliver Laxe má na kontě několik počinů, jimž část publika vyčítá užvaněné pseudofilozofování – něčeho takového se ale tady nemusíte obávat. I když každou úmornou cestu z bodu A do bodu B jde použít jako alegorii k… prakticky čemukoliv, Laxe tu nechává mluvit poušť a žár.

Šup do kina

Ne že by byl film bez děje, jen je velmi přímočarý. A představuje nám sérii postaviček, které jsou díky výrazné vizuální stylizaci snadno zapamatování hodné. Každý má něco malého, co je pro něj unikátní, a když eventuálně začnou umírat, není nám to jedno. Zvlášť vzhledem k Laxeově bezohlednosti a nelítostnosti, kterou je schopný předvést, a která může dost vyvést z míry. Nikoliv snad mírou zobrazeného násilí, jako spíš neúprosností, s níž mohou odcházet důležité charaktery.

Sirat je jeden z těch „pure cinema“ filmů, v kterých jste od začátku do konce ponoření v médiu a užíváte si jeho specifické vlastnosti. Ten typ zážitku, jaký by nemohla přinést žádná jiná forma než audiovize. Někdy se možná cinefilní tlačení do kina na „jediný pravý zážitek“ jeví přehnaně. A někdy jím je. Za Sirat ale jde dát ruku do ohně. Pokud ho zažít, tak v kině. A ideálně pořádném kině.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms. © 2025

Sirat
Drama / Thriller
Španělsko / Francie, 2025, 120 min
V kinech od 25. září 2025 Aerofilms
Režie: Oliver Laxe
Scénář: Oliver Laxe, Santiago Fillol
Kamera: Mauro Herce
Hudba: Kangding Ray
Hrají: Sergi López, Bruno Núñez, Stefania Gadda, Jade Oukid, Richard Bellamy, Tonin Janvier, Joshua Liam Herderson
Produkce: Agustín Almodóvar, Pedro Almodóvar, Xavier Font, Oliver Laxe
Střih: Cristóbal Fernández
Zvuk: Laia Casanovas
Kostýmy: Nadia Acimi