Recenze: Uvidíš všechno má šanci stát se popkulturním milníkem. Studie manipulace je vtahující a motá se z ní hlava

Před čtvrt rokem jsme o existenci Uvidíš všechno nevěděli, do kin ale projekt kanadského komika Nathana Fieldera a jeho mladšího kolegy Lance Oppenheima vstupuje jako jeden z oscarových favoritů. Nikoliv však v kategorii dokument, ale nejlepší film, což je troufalost zcela nevídaná!

Nehybný objekt, nezastavitelná síla

Elizabeth Holmes se stala první self-made miliardářkou historie. Ženou, která chtěla rozbořit opresivní farmaceutický byznys a nabídnout stroj, který za přijatelnou sumu na základě jedné kapky krve provede několik desítek diagnostických testů. Nehledě na její charisma a organizační schopnosti ale takový přístroj nedokázala přivést k životu. Tak o tom začala lhát. A lhala tak moc, že tím dalece přesáhla hranice legálního podvodu.

Za klamání investorů má za třicet dní nastoupit do vězení, v němž si má pobýt něco přes dekádu. Má přitom dvě malé děti, jedno čerstvě narozené, a nového manžela Billyho Evanse. Její předchozí partner byl i jejím spolupachatelem a nyní na něj svaluje většinu zodpovědnosti. Billy se oproti tomu zdá jako muž jejích snů, který při ní stojí v dobrém i zlém, přičemž toho dobrého v jejich vztahu zatím moc nebylo – poznali se již v době, kdy kauza Theranos naplno propukla. Nyní společně chtějí dokázat světu, že Elizabeth nikoho podvést nechtěla a její revoluční přístroj může stále ještě vzniknout.

Právě v tento okamžik přichází na scénu Nathan Fielder. Kanadský komik, který se během posledních 15 let vypracoval na pozici předního dokumentaristy probíhající dystopie 21. století. Jakousi bizarní shodou náhod a neuvážených rozhodnutí se Holmes a Evans rozhodli, že právě jej vpustí do svého soukromí, aby mu vysvětlili, že Elizabeth „od střední školy nepronesla sebemenší lež“ a jako pár se „nikdy doopravdy nepohádali“. Fielder má světu přednést pravdu o bezelstnosti obou manželů a uvést na pravou míru lži, které se šíří prostorem třeba prostřednictvím minisérie Kauza Theranos, za kterou si Amanda Seyfried coby Holmes odnesla Emmy.

Během následujících tří hodin sledujeme střet tří brilantních manipulátorů přetahujících se o dominanci. Což platí pro Holmese s Evansem, ale i pro samotného Fieldera. Je to už trochu klišé, ale jedná se o vzrušující, vtipný, ale chvílemi i hrůzu nahánějící střet nezastavitelné síly a nehybného objektu.

Věřte hajpu

Není pochyb o tom, že tu máme mistrnou ukázku filmařiny, která plně chápe dnešní zeitgeist na obsahové, ale i marketingové rovině. Způsob, jakým se snímek zčistajasna zjevil a opanoval veřejný prostor, je takřka bezprecedentní. Nejde pak jen o extatické cinefilní přijetí, jak je běžné u povedených dokumentů, ale i tržby, jež dalece přesahují běžné žánrové mety. I pražská Aerokina ostatně hlásí během předpremiér vyprodáno. V neposlední řadě jsou tu pak i oscarové naděje – zatím se nestalo, že by se dokument dočkal byť nominace na nejlepší film, a najednou tu máme titul, který je vedle Nolanovy Odyssey jedním z favoritů letošní sezóny.

V centru zážitku jistě stojí „strhující“ aspekt snímku v pravém slova smyslu. Během své nadstandardní stopáže nás uvede do takřka hypnotického stavu, během nějž nás v průběhu první poloviny bez ustání rentgenují obří a přesto nečitelné oči Holmes, aby nás v druhé půlce, po jejím nástupu do vězení, stejně intenzivně znepokojovala jejich absence. Filmaři tu nápaditě pracují s obrazem i zvukem. Prostřednictvím nepřirozeně velkých detailů tváří tří hlavních postav maximalizují zneklidňující efekt narušeného osobního prostoru, což ještě podtrhává dunivá zvuková stopa. Při sledování se klade absolutní důraz na pocit obviňujícího voyeurismu. Nejprve sám Fielder a nakonec i my v publiku jsme pasovaní do pozice nenasytného monstra lačnícího po „pravdě“. Po pravdě však netoužíme z morálních důvodů, přistupujeme k ní jako ke komoditě, kterou zkonzumujeme a zase vyplivneme. Ať už protože to je zábava, nebo protože nás to staví do pozice moci vůči Holmes.

Nathan nám to vskutku neusnadní. Napříč tvorbou se snaží pronikat vrstvami mediální reprezentace a sebeprezentace, a to způsobem, který smazává hranici mezi pojmy dílo/autor/publikum. Málokdo je stejně proslulý jako Holmes svou neproniknutelnou persónou, jejímž prostřednictvím zmanipulovala celý svět. Pro Fieldera je ale stejně důležité, že se stala terčem tolika mainstreamovaných žurnalistů, dokumentaristů i true crime influencerů, až se stihla proměnit v karikaturu sebe sama. Veřejnou narcisistku, sociopatku a příslovečného „jiného“, vůči němuž se jde snadno vymezit. Co to říká o ní a co o nás?

Nathan není váš kamarád

Jedna z mála veřejných figur, které mohou Holmes konkurovat co do schopnosti konstrukce veřejného obrazu, je Nathan Fielder sám. Je známý performativní sebereflexí, sebeshazováním a sebeponižováním, které ale stojí za nepropustnou hranicí jeho absolutní kontroly. Fielder si úzkostně střeží své soukromí a veřejně prakticky nikdy neopouští svou roli. Veškeré obnažování, jehož se dopouští ve svých projektech, je od něj coby soukromé osoby vždy pevně oddělené.

Že i Fielder z Uvidíš všechno je filmová figura, si nejlépe uvědomíme tehdy, když si všimneme, že film má dva režiséry – krom Fieldera ještě Lance Oppenheima. To je sám o sobě nadějný mladý tvůrce, jehož fikční Primetime s Robertem Pattinsonem přivítáme v kinech za pár měsíců. Oppenheim tedy není méně ambiciózní nebo výrazná figura než Fielder, přesto se ve filmu prakticky neobjevuje. V záběru ho vidíme jednou a v několika kusých případech ho Fielder krátce osloví. Oproti tomu Nathan zabírá víc stopáže než Elizabeth Holmes a film je zjevně rámovaný jako osobní a intimní cesta.

Fielder chce, abychom o něm pochybovali, a ponouká nás k tomu. V posledních minutách filmu se objevuje repetice scény proslavené v trailerech a následných internetových memech, v níž nedůvěryhodně působící Elizabeth vysvětluje, že nemá žádný důvod lhát. Jen tentokrát se situace obrací a je to Fielder, kdo je prostřednictvím těch samých frází v nepřesvědčivé defenzivě. V tu chvíli máme na okamžik pocit, že jsme uzavřeli kruh a pronikli blíž k realitě situace. Pak si ale uvědomíme, že celá paralela je moc zjevná a moc prominentní na to, aby šlo o náhodu. Nejedná se o nějaký náš fištrón, ale o součást prvního plánu a Fielderův záměr. Prezentuje se jako člověk ztracený v situaci, ale zůstává jejím pánem.

Stihlo se ozvat již několik hlasů blízkých Holmes a kauze Theranos s názorem, že ačkoliv chápou umělecký záměr celého projektu, cítí potřebu zdůraznit, že Fielder neprezentuje ji jako osobu ani události, které ji obklopují, zcela autenticky. Kdyby chtěl, mohl by mnohem explicitněji dokázat úroveň jejích vědomých podvodů a lží, zbavit ji masky neproniknutelnosti a seznámit publikum s jasnými fakty a důkazy, jež jsou veřejně dostupné. Několikrát během sledování nás ostatně může trknout, že při úrovni otevřenosti, s níž se někdy ptá, je celkem podivné, jaké otázky nepokládá. Tvůrci Uvidíš všechno tedy záměrně konstruují enigmatickou figuru, nad jejíž neproniknutelností se pak dojímají (a skutečně se chvílemi jedná o „dojetí“, jakkoliv bizarně to zní). A přestože v druhé půlce dojde ke zlomu a pozornost se přesune na třetí figuru, na fascinaci permanentně nečitelnou Holmes to nic nemění.

Best of Nathan

To sám o sobě není problém. Sice na to upozorňujeme často, neodpustíme si to ale ani dnes: Dokumentaristika není žurnalistika a nevztahuje se ke stejné sérii pravidel a cílů. I kdyby tak činila, nic nebrání filmařskému týmu zvolit dokumentaristickou estetiku u projektu, který má mnohem blíž k fikci. Uvidíš všechno má nárok na stejnou úroveň aranžovanosti jako fikční drama – a podle všeho tento nárok hojně využívá. Otázkou je, jestli se prostřednictvím zvolených postupů dosahuje dost podnětného výsledku. Což v tomto případě platí.

S jediným „ale“, a sice, že v kontextu tvorby Nathana Fieldera se už jedná o maličko repetitivní podnětnost, která nezachází v ničem dál než jeho předchozí tvorba. Ať je to zpovídání lidí, kteří zjevně neříkají pravdu. Nebo přehrávání autentických situací s profesionálními herci v aranžovaném prostředí. Nebo tendence rámovat Nathana jako smutného člověka nerozumějícího světu a marně pátrajícího po lidskosti. Uvidíš všechno je ekvivalent best of alba vybraného napříč jeho portfoliem. Z toho nevyhnutelně plyne, že jeho pravidelní diváci snáz odhalí mechanismus filmu a schémata, k nimž se tvůrci někdy i trochu násilně obrací. Bohužel nemůžeme být konkrétnější, protože respektujeme jejich přání prozrazovat minimum děje, takže máme svázané ruce co do uvádění příkladů.

Tyhle pochyby, vycházející hlavně ze zkušenosti Fielderova mnohaletého diváka, by ale neměly být považované za snahu snímek nějak shodit. Přestože možná Fieldera nikam neposouvá, pro většinu publika půjde o seznámení s tímto svérázným tvůrcem, a je pak čeká nejlepší zážitek. Jedná se vlastně o ekvivalent Odyssey – dalšího letošního oscarového favorita. Jde o precizní dílo, které je mistrnou ukázkou možností filmového média čistě na základě měřítka a schopnosti tvůrců uplatnit své po léta kultivované postupy. Daly by se některé myšlenky formulovat lépe? Působí někdy výsledek jako pevně ukotvený ve vlastní komfortní zóně? Ano a ano. Ale to neznamená, že už film, který jsme dostali, není sám o sobě brilantní práce.

Fielder a Oppenheim se vymanili z pasti morbidních obsesí true crime spíš kvalitativně než na rovině principu. Přes všechny možné vrstvy a výklady a nehledě na jejich zručnost a cit zůstává těžištěm Uvidíš všechno fascinace osobou, která je „jiná“ a „narušená“. Sice možná odlišným způsobem, než veřejnost tuší, nikdo ale o Holmes po zhlédnutí nebude uvažovat jako o „normální ženské“. Přesto se daří obrátit pozornost i na nás jako publikum a naši účast na podobných mediálních cirkusech. Uvidíš všechno je právem největším filmovým fenoménem roku vedle Odyssey a Posedlosti a především filmem otevřeným mnoha následným debatám.

foto/video: © Aerofilms 2026

Uvidíš všechno
You Can See Everything
USA, 2026, 174 min
Česká premiéra: 05. 11. 2026, Aerofilms
Režie: Nathan Fielder, Lance Oppenheim
Kamera: David Bolen
Hudba: Ari Balouzian
Hrají: Elizabeth Holmes, Nathan Fielder, Billy Evans, Amanda Seyfried, Christopher Abbott, Lance Oppenheim
Produkce: Maggie Ambrose, Nathan Fielder, Lance Oppenheim
Střih: Adam Locke-Norton
Scénografie: Alex DiGerlando