Poslanecká sněmovna má za sebou klíčový moment v moderní historii české mediální legislativy. Vládní koalice přes masivní odpor opozice, odborné veřejnosti i samotných zaměstnanců veřejnoprávních médií protlačila přes úvodní první čtení do sněmovních výborů návrh zákona, který ruší koncesionářské poplatky a převádí financování České televize a Českého rozhlasu přímo pod státní rozpočet. Tento krok nespočívá jen v účetní změně výběru peněz, ale v systémové demontáži nezávislosti veřejné služby, která jde ruku v ruce s bezprecedentním tlakem ministra kultury Oty Klempíře na celý kulturní a audiovizuální sektor.
Přestože vládní většina posunula předlohu přes první čtení, politický a právní střet tím teprve začíná. Vláda deklaruje ambici uvést nový systém v život už od 1. ledna 2027, což však naráží na tvrdou realitu legislativního procesu i připravenosti samotného návrhu. Předloha nyní míří do garančního volebního výboru, kde se odehraje klíčový střet o pozměňovací návrhy. Původní ministerská verze zákona trpěla tolika legislativně technickými chybami, od opomenutí statutu regionálních studií přes nejasné vymezení vysílacích kmitočtů až po vágní kompetence mediálních rad, že k ní v meziresortním řízení přistály stovky zásadních připomínek, a to i z řad samotných koaličních ministerstev.
Ústavní stížnost
Vzhledem k rozložení sil v horní komoře je navíc prakticky jisté, že Senát návrh zákona zamítne nebo jej vrátí poslancům v zásadně přepracované podobě. Vládní koalice tak bude muset ve Sněmovně mobilizovat absolutní většinu minimálně sto jedna hlasů k přehlasování senátního veta, což výrazně prodlužuje časový harmonogram. Schválení postupu zákona v prvním čtení zároveň okamžitě vyvolalo protestní režim vysílání České televize a Českého rozhlasu i demonstrace v ulicích, přičemž zaměstnanci obou institucí avizují na 3. listopadu stávku. Opozice již rovněž oznámila, že v případě finálního schválení zákona podá okamžitou stížnost k Ústavnímu soudu. Argumentovat bude nejen ohrožením ústavně zaručené svobody projevu a práva na informace, ale také přímým rozporováním Evropského aktu o svobodě médií (EMFA). Ten členským státům Evropské unie ukládá povinnost zajistit veřejnoprávním médiím předvídatelné, stabilní a politicky nezávislé financování, tedy přesný opak každoročního politického handlování o státní rozpočet.
Hlavním pilířem nezávislosti České televize a Českého rozhlasu byla po tři dekády přímá vazba na koncesionáře. Občané a firmy neplatili státu, ale přímo instituci veřejné služby, což vytvářelo finanční štít mezi redakcemi a aktuální politickou mocí. Převod pod státní rozpočet mění média veřejné služby ve státní média. Nezávislost zde neohrožuje jen samotný fakt, že o objemu peněz bude rozhodovat ministerstvo financí a vládní většina při každoročním schvalování rozpočtu. Ještě nebezpečnějším mechanismem je nepřímý tlak a autocenzura. Každá investigativní reportáž, každé kritické pokrytí vládních kauz či nepopulární politické debaty se mohou promítnout do úsporných škrtů v rozpočtové kapitole na následující rok. Televizní a rozhlasová výroba, technologické investice či nákup vysílacích práv navíc fungují v několikaletých cyklech. Závislost na jednoletém státním rozpočtu tak znemožňuje strategické řízení a staví management České televize do role prosebníků na úřadu vlády.
Drakonické škrty
Vládní návrh nepřináší pouze změnu kanálu, kterým peníze tečou, ale především drakonické škrty. Pro Českou televizi a Český rozhlas vláda v novém schématu počítá se souhrnnou částkou 7,8 miliardy korun, což oproti stávajícímu stavu znamená okamžitý propad o 1,4 miliardy korun, tedy zhruba o patnáct procent. Pro samotnou Českou televizi, které mělo po nedávné stabilizaci poplatků na 150 korun plynout z koncesí okolo 6,7 miliardy korun, představuje vládní plán v kombinaci s připravovaným koncem garance odpočtu DPH od roku 2028 reálný výpadek přesahující 1,7 až 2 miliardy korun. To vrací rozpočet Kavčích hor v reálných číslech hluboko do první dekády jednadvacátého století.
Důsledky navrhovaných škrtů zasáhnou samotnou podstatu veřejné služby. V programové oblasti hrozí utlumení specializovaných kanálů, jako jsou ČT art, ČT :D nebo ČT sport, radikální omezení nákupu sportovních práv a krácení prostředků pro regionální zpravodajství a studia v Brně a Ostravě. V oblasti infrastruktury a investic to znamená okamžité zmrazení připravené výstavby nového zpravodajského studia na Kavčích horách i modernizace ostravského studia, stejně jako omezení investic do kyberbezpečnosti a digitální distribuce.
Dominový efekt pro filmový průmysl
Zcela zásadní dominový efekt pak tento výpadek vyvolá v českém filmovém průmyslu. Česká televize totiž není jen vysílatelem, ale zdaleka největším koproducentem a investorem v české kinematografii. Každoročně vstupuje do desítek celovečerních hraných i dokumentárních filmů, které by bez jejího finančního a technického vkladu vůbec nevznikly. Když Česká televize přijde o více než miliardu korun, nemůže ze dne na den škrtnout fixní náklady na vysílače, energie či mandatorní provoz budov. Nejrychleji a nejhlouběji se proto škrtá v takzvaném externím výrobním úkolu, tedy v penězích, které televize posílá mimo své interní kapacity do nezávislého audiovizuálního sektoru. Zastavení desítek rozpracovaných seriálů, dokumentů a filmů připraví o práci tisíce externích profesionálů od scenáristů, režisérů a herců až po osvětlovače, zvukaře, střihače a postprodukční studia. Český filmový průmysl, jehož obrat přesahuje jedenáct miliard korun, tak přichází o svůj základní stabilizační pilíř.
Chaos jménem Ota Klempíř
Destabilizace České televize navíc neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale odehrává se na pozadí chaotického a konfrontačního působení ministra kultury Oty Klempíře, jehož kroky od nástupu do funkce vyvolávají bezprecedentní vlnu odporu napříč celým kulturním spektrem. Namísto obhajoby zájmů svého resortu vystupuje ministr Klempíř jako hlavní vykonavatel škrtů a ideologického dohledu, přičemž jeho úřad vykazuje známky hluboké odborné nekompetence.
Paralýza oboru
Souběžně s ořezáním rozpočtu České televize oznámil Klempíř záměr snížit podporu Státnímu fondu audiovize pro rok 2027 o zhruba 400 milionů korun. Všech patnáct členů rady fondu tento návrh jednomyslně odmítlo a Asociace producentů v audiovizi (APA), asociace ARAS i další profesní organizace varují, že souběžný úder na Českou televizi a Fond audiovize způsobí okamžitou paralýzu celého oboru. Ministr se rovněž dostal do ostrého střetu s profesními asociacemi kvůli úpravám dotačních pravidel, které kulturní obec označila za snahu vynutit si odměnu za poslušnost. Napětí dále eskalovalo poté, co Klempíř vyslal mimořádné ministerské kontroly na vybrané členy Asociace nezávislých divadel, což je vnímáno jako přímé zastrašování kritiků. Profesní organizace, spolky i odbory navíc již v létě vyzvaly vládu ke stažení Klempířovy verze Státní kulturní politiky 2026–2030+, kterou ministr o prázdninách náhle předložil bez ohledu na předchozí práci stovek odborníků.
Současné dění ve Sněmovně tak není izolovanou debatou o tom, zda má domácnost platit sto padesát korun měsíčně přímo televizi, nebo skrze daně státu. Jde o součást širšího střetu, v němž vládní koalice za přispění vedení ministerstva kultury systematicky oslabuje instituce, které tvoří páteř kritické veřejné debaty a svobodné umělecké tvorby v České republice.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
