Kluci to vidí jinak než holky: Samotáři pro méně veselou dobu? Ondříčkovy postavy milujete i nesnášíte (recenze)

Samotáři Davida Ondříčka se po premiéře v roce 2000 stali diváckým hitem a postupně získali status generačního kultu. Hořkosladká mozaika vztahů mladých Pražanů výrazně zasáhla do české popkultury a její hlášky zlidověly. Když se tedy během festivalu ve Varech, kde Ondříček patří i díky producentské spolupráci s jeho ředitelem Kryštofem Muchou k pravidelným hostům, objevila první ukázka jeho novinky Kluci to vidí jinak než holky, okamžitě se začalo šuškat, zda se Samotáři dočkají svého duchovního nástupce, když už ne plnohodnotného pokračování. „My sami jsme filmu na place přezdívali Samotáři 2,“ přiznal ostatně režisér před první projekcí určenou kinařům a dodal: „Vyprávíme o jiných postavách, hrají tam jiní herci, ale zabýváme se podobnými tématy. Akorát tentokrát je výsledek o něco méně veselý… ale to asi odpovídá dnešní době.“

Hledáme někoho, s kým se nebudeme cítit zbyteční

Ondříčkova novinka sleduje sedm věkově poměrně rozmanitých postav, díky nimž si své reprezentanty najdou jak někdejší fandové Samotářů, tak jejich mileniálské děti, které právě uzavírají manželství, bilancují dosavadní život a hledají své místo ve světě překotně se měnících hodnot a pravidel. Martina, Kamilu, Dana, Romanu, Karla, Marka a Emmu poznáváme v silně stylizovaném úvodu, v němž každý z nich osobitě a po svém vysvětluje, co pro něj znamená láska. Poté se jejich osudy ve stylu Lásky nebeské začnou proplétat a samotné postavy se potkávají i míjejí.

Žádnou sladkou romanťárnu ale určitě nečekejte. Bez ohledu na věk všichni postupně zjišťují, jak daleko se jejich někdejší představy o štěstí rozešly s realitou dospělého života.

Na každém je něco špatně

Ondříček scénář psal přímo pro konkrétní herce, které obsadil bez castingu, a jejich postavy společně dotvářeli během zkoušek i natáčení. S úlevou můžeme konstatovat, že společně se všem podařilo vyhnout křeči, se kterou se občas scenáristé snaží psát dialogy o generaci až dvě mladších postav. Žádný skibidi cringe se tedy nekoná.

 „Na každém je něco špatně,“ zazní zhruba v polovině filmu v pragmatickém povzdechu jedné z postav. A skutečně, přinejmenším mezi titulními kluky by kladný charakter pohledal. Jan Nedbal se bezcílně poflakuje životem a pořizuje si při tom prázdná selfíčka na Instagram, kde ho sleduje jen pár lidí. Jaroslav Plesl s ňoumovským kouzlem sobě vlastním hraje bezohledně sebestředného umělce, Václav Neužil zase šovinistického právníka, který své chatrné sebevědomí maskuje mačo fasádou, litry chlastu a několika gramy drog. Vojtěch Vodochodský je tu pro změnu tak naivní dobračisko a ťunťa recitující bez vyzvání básničky, že člověk neví, jestli s ním začít třást, nebo mu uvařit kakao.

Přesto z filmu nevychází prvoplánová misandrická agitka. Ondříček mužům nakládá výrazně víc než ženám a obratně při tom staví na hlavu přežité genderové stereotypy. Kalhoty tu bez debat nosí holky. Ačkoli jsou v názvu filmu až na druhé koleji, právě ony rozhodují o vlastních osudech i budoucnosti svých partnerů, kteří nezodpovědně vrší pitomost za pitomostí a čekají, zda je jejich ženy budou dál snášet nebo o ně alespoň projeví náznak zájmu. Martha Issová, Anna Kameníková i Denisa Barešová si přitom své role herecky dávají jako naprosté královny.

Divácké vnímání filmu se přitom v průběhu projekce poměrně výrazně proměňuje. Postavy zpočátku působí spíš jako záměrně vyhrocené typy než jako skuteční lidé a nějakou chvíli si k nim i k dynamice jejich vztahů hledáme cestu. Stylizace filmu i samotný scénář navíc místy nutí herce své repliky spíš performativně proklamovat než přirozeně pronášet. Jakmile však přistoupí na pravidla této stylizované hry, začnou postavy i se všemi svými neduhy působit plastičtěji a lidštěji a chemie mezi nimi zábavněji a uvěřitelněji. Dokážou nás současně rozčilovat, bavit i dojímat a postupně si je – právě díky jejich chybám – víc a víc zamilováváme. Když se pak jejich fasády rozsypou, masky spadnou a oni si konečně dovolí jednat autenticky a upřímně, působí tyto okamžiky o to silněji. Máme totiž pocit, že jsme si spolu s nimi právě něčím prošli.

Každé seznámení je začátek loučení

Zásadní roli tu hraje i podzimní Praha a její atmosféra. Jakkoli se divák neubrání úvahám, kde postavy berou na prostorné byty s jedinečnými výhledy na panorama města, na rozdíl od tuzemských romcomů tu metropole nepůsobí jako papundeklová kulisa, ale jako tepoucí místo, ve které se dnem i nocí střetávají tisíce osudů. Ondříček pracuje s neonovou estetikou city pop a zachycuje lidi, kteří jsou sice obklopeni davem, skutečné vztahy však navazují jen obtížně. Výraznou vizuální stylizaci přitom uzemňuje výtečná kamera Davida Hofmanna, mladého talentu podepsaného pod Mordem nebo Divočinou. Natáčení na klasickou filmovou surovinu dodává obrazu zrnitost a syrovost. Kontrast mezi společenským ruchem a vnitřní prázdnotou podtrhuje i výsostně zábavný synthpop britské skupiny Rhumba Club, který zvukem osmdesátých let navíc navazuje na výraznou hudební stopu Ondříčkových raných filmů.

A pak film skončí, stejně výrazně stylizovaně jako začal, a vy trochu marně hledáte za tím dvouhodinovým pachtěním sedmi rozháraných existencí nějakou uspokojivou tečku. Než vám dojde, že životy postav jednoduše budou po závěrečných titulcích pokračovat dál a že v reálu se uspokojivé pointy také dočkáte jen velmi zřídka.