Clayface to vůbec nebude mít snadné, tím spíš na mezinárodním trhu. Film o původu méně známého batmanovského padoucha přichází nečekán a nezván v době, kdy má za sebou DC fatální neúspěch v podobě Supergirl. Publikum si pak bolestně pamatuje pokus Sony a Marvelu o sólové projekty Spideyho padouchů, což skončilo celovečerními memy Morbius a Madam Web. Jsme tu ale od toho, abychom vás ujistili, že přinejmenším co do kvality si můžete oddechnout: Máme tu velmi příjemný film.
Sám sis to zavinil!
Matt Hagen (Tom Rhys Harries) je hollywoodský herec na vzestupu, jenž si právě odškrtl první oscarovou nominaci a plní přední stránky magazínů. Popkultura miluje jeho talent, jeho vzhled a jeho příběh kluka z nejchudší čtvrti Gothamu, který má na dosah vše, co si jen usmyslí.
Mladá star ale začíná propadat svému nedotknutelnému popkulturnímu obrazu a na jedné opulentní párty se vyspí s Theresou (Ruby Sear), partnerkou místního bosse Markose Szaba (David Dencik), aniž by hleděl na varování svého nejlepšího kamaráda Coreyho (Joshua James). Mafián s břitvou v ruce mu však milerád vysvětlí, jak se věci mají. Matt končí s brutálně pořezaným obličejem v nemocnici a Theresa ho veřejně obviňuje ze sexuálního napadení.
Jeho pracně budovaný život se okamžitě rozpadá. O své nastřádané jmění přichází během soudních sporů se Szabem, do nichž se rozhodl v rozbitém gothamském systému pustit nehledě na názor svého právníka, že to nikam nepovede. Podstatnou část pak spolkl plastický chirurg, který se staral spíš o to, aby jeho pacient potřeboval další zákroky, než aby mu opravdu pomáhal. Coby znetvořenému herci čelícímu obvinění ze znásilnění se mu pak nabídky zrovna nehrnou.
Matt propadá hluboké depresi, z níž ho dostává až experimentální vědkyně Caitlyn (Naomi Ackie). Pokouší se vyvinout AI nanoboty, kteří dokážou regenerovat lidské tkáně. Proti jejímu zázračnému léku nepřekvapivě stojí farmaceutické korporace, Caitlyn se tedy přes prvotní nejistotu nechává přesvědčit a použije Matta jako svého pokusného králíka.
Moucha pro rok 2026
Zprvu vše funguje podle plánu, vlastně až moc dobře. Matt má zpátky svou krásnou tvář, své sebevědomí, ale také nepřekonatelnou touhu po pomstě vůči všem, kteří mu ukřivdili. Zatím ne ve smyslu komiksového padoucha likvidujícího celé město, nicméně vedlejší účinky na sebe nenechají dlouho čekat a přestává být jasné, nakolik se Matt dokáže ovládat. Nanoboti nejenže ho spravili, propůjčují mu navíc možnost libovolně měnit tvář a činí ho de facto nezničitelným – absorbují každou ránu a vypudí každou kulku. Matt začíná být opilý mocí a jediný, kdo ho dokáže zkrotit, je Caitlyn, vůči níž začíná cítit „něco víc“. Problém je, že ona je zasnoubená s jediným férovým gothamským policajtem (Max Minghella) a nehodlá na tom nic měnit.
Kdybychom chtěli Clayface k něčemu přirovnat, okamžitě bychom si museli vzpomenout na ikonickou Cronenbergovu Mouchu, s níž sdílí snímek režiséra Jamese Watkinse a scenáristy Mikea Flanagana jak strukturu děje a jeho motivy, tak i základní étos. Máme tu příběh o celkem normálním chlápkovi, který nejprve padá na dno a následně se dostává do nebývalé pozice moci. Populární frází podobných příběhů se pak stalo „absolutní moc vede k absolutnímu pohlcení“, mnohem platnější je však varování „absolutní moc absolutně odhaluje vaše nejhorší tendence“.
Spíš, než že by se zlatí lidé pod vlivem úspěchu nakazili pomyslným virem, který z nich udělá úplně jiné lidi, úspěch znásobí a obnaží vše, co se dřív z nějakého důvodu skrývalo pod povrchem. Každá nevraživost, každá křivda a každý komplex se v případě absolutní moci mohou vrhnout na svět. A člověk buď najde způsob, jak sám sebe opět začít regulovat, nebo se nechá novými možnostmi pohltit – a právě na téhle křižovatce se ocitá Matt.
Díky bohu žádný Batman. Ani Joker
Nechceme vyvolat představu, že Clayface je hluboká psychologická studie. Tou nakonec nebyla ani Moucha. Principem obou těchto filmů je manifestovat onen komplexní vnitřní konflikt vnějším způsobem a udělat z něj v první řadě hororový spektákl. Nemáme tu tedy případ otravně sebevážného Jokera, který tak moc pohrdal svou vlastní historií, že skončil jako mrtvolná imitace lepších filmů. A pak zcela implodoval v sequelu vymknutém kontrole.
Clayface se nebojí stát stranou, o Batmana tu ani nezavadíme okem. Nezdá se však, že by to bylo z ambice se negativně vymezit, mnohem víc to vyznívá jako snaha vybudovat si autentickou vlastní identitu, která stojí spíš na ramenou body hororu 80. let než na komiksárnách. S nimi ale výsledek na rozdíl od Jokera zůstává kompatibilní. Clayface je nefalšovaný padoušský origin, jaké jsou na stránkách sešitu vyvedeny v trochu jiném stylu, aby se odlišily, ale do celkového konceptu stále zapadají. Najdeme tu ostatně pořád pár odlehčených scén, kdy hrdina testuje své schopnosti a filmaři i herci si mohou vyhrát třeba s měněním podoby uprostřed akční scény.
A musíme tu říct, že jsme nečekali, jak daleko bude de facto mainstreamový komiksový film ochotný ohledně body hororu zajít. Věkové omezení tu tentokrát není na ozdobu. Sice nevidíme mnoho krve, deformace a mutace Mattovy tváře jsou ale podané sugestivně a bez uhýbání zrakem. Jistě se tu neposouvají hranice hororu jako takového, hranice mainstreamového hororu se tu ale rozhodně testují.
Další film, na který si tu jde vzpomenout, je relativně nedávná Substance, oproti níž pak považujeme Clayface dokonce za soustředěnější film v tom, o co se snaží. Watkins dobře chápe silné stránky svého projektu, Harries v hlavní roli exceluje a Flanaganův scénář dělá právě tolik, kolik potřebuje. Jistě jde namítnout, že s jen trochou snahy by se mohly některé motivy trochu rozpracovat a nenechat jako pouhý náznak. Pak by ale snímek mohl přijít o svou žánrovou lehkost, plynulost a hravost.
Těžko říct, co nový Skydance konglomerát z Clayface vyvodí – přijetí i tržby jsou podle prvních zpráv oukej, ale ne kdovíjaké. Studio tu naštěstí předvedlo v kontextu posledních let nebývalou zdrženlivost ohledně rozpočtu, který nepřekročil hranici 50 milionů dolarů. Ani s nižšími tržbami nebudeme moct mluvit o propadáku. Nejde se zbavit pocitu, že i Digger se mohl v klidu natočit za takovou sumu, ale to už odbíháme. Zakončeme to tedy tím, že Clayface ví, co chce, a to nám dává.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Clayface (2026)
Nikdo jsme moc nevěděli, co od Clayface čekat. Nakonec se jedná o jednu z nejlepších DC komiksovek. Překvapí autentický body horor i přesvědčivá identita filmu, který ví, co chce. Nejde (naštěstí) o dalšího sebedůležitého Jokera, ale soustředěnou žánrovku sledující cronenbergovskou tradici. A je to moc fajn.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms 2026
Clayface
USA, 2026, 105 min
Česká premiéra: 22. 10. 2026
Režie: James Watkins
Scénář: Mike Flanagan, Hossein Amini
Kamera: Rob Hardy
Hudba: Volker Bertelmann
Hrají: Tom Rhys Harries, Naomi Ackie, Max Minghella, Eddie Marsan, Wil Coban, Jake Curran, Jack Colgrave Hirst, Jean-Pascal Heynemand, David Dencik, Ruby Sear, Sonita Henry, Tanya Moodie, Sam Hazeldine, Nancy Carroll, Daniel Betts, Michael Shaeffer, Gina Bramhill, Enzo Squillino Jr., Joshua James, Olivia-Mai Barrett, Joana Ribeiro, Adam Silver, Ishtar Currie-Wilson, Derek Siow, Francesca Corney
Produkce: Lynn Harris, Matt Reeves, James Gunn, Peter Safran
Střih: Jon Harris
Zvuk: Glenn Freemantle, Ben Barker, Brendan Nicholson
Scénografie: James Price, Gavin Lewis, Ivan Veljača
Masky: Nicole Stafford
Kostýmy: Keith Madden
