Recenze: Hodnej je bizarní thrillerovou studií moderní rodiny, kde to u extrému teprve začíná

Úspěšný polský režisér Jan Komasa se chopil šance natočit si film v Británii. Jestli ale čekáte zjemnění jeho rukopisu a svéráznosti, tak se pletete: Hodnej je nepříjemná a matoucí podívaná plná nesympatických a vyšinutých postav o tom, jak moc člověka ničí jeho vlastní rodina a jak moc ji on ničí nazpět. A za to ten film když ne milujeme, tak rozhodně respektujeme a doporučujeme!

Převýchova od Kubricka

Devatenáctiletý Tommy (Anson Boon) je taková nedopečená verze Alexe z Mechanického pomeranče. Sice během svých opileckých a drogových eskapád nesklouzává k ultranásilí (zatím), nicméně jeho sebe/destruktivní agrese ovládá celý jeho bezcílný život. Zdánlivě obyčejný chlápek Chris (Stephen Graham) pak v Kubrickově klasice našel aspiraci jiného rázu – rozhodne se Tommyho velmi rázně převychovat. Po jednom obzvlášť náročném flámu se Tommy probouzí s obojkem na krku přivázaný ke zdi neznámého sklepa.

Tommy ale není jediným novým členem Chrisovy domácnosti. Protože jeho manželka Kathryn (Andrea Riseborough) se po všech stránkách necítí dobře, najímá si uklízečku Rinu (Monika Frajczyk), aby mu pomohla s péčí o mladého syna Jonathana (Kit Rakusen), s úklidem domácnosti a jen tak mimochodem s péčí o mladíka svázaného ve sklepě. Rina je z prospektu práce poněkud zaskočená, řečeno eufemicky, ale Chris jí oznámí, že ví, že coby východoevropská migrantka těsně před deportací nemá moc na výběr přátelství s někým, kdo jí může pomoct k získání těch správných dokladů, se jí jedině vyplatí. Když Rinu ujistí, že se Tommymu nic nestane a jedná se o dobře míněný experiment, nakonec souhlasí.

A tak začíná bizarní převýchova, v níž se tahle čtveřice postav střetává s nesnesitelným grázlem Tommym a snaží se ho přesvědčit, aby začal být lepším člověkem. Protože to je tak správné, a také protože když tak nečiní, schytá šok elektrickým teaserem. Jedná se o vskutku bizarní situaci, tím bizarnější, že nikdo ve filmu se v dané situaci nechová zcela normálně. Nejblíž k tomu má samotný Tommy, který je ale také zdaleka nejméně sympatickou postavou, takže není snadné se s ním identifikovat a postavit se na jeho stranu. Ani on ale nereaguje zcela realisticky – se svou situací sice není spokojený, ale zároveň ji přijímá podivně rychle.

O bizarnosti celého Chrisova plánu pak asi není třeba nikoho přesvědčovat. Jako publikum tápeme hlavně nad tím, jestli on sám věří tomu, že co dělá, je správné. Je zjevné, že jeho rodina si únosem Tommyho něco kompenzuje – všichni její členové se nacházejí v podivné křeči, kdy performují dokonalou rodinu, ale nepříliš hluboko pod povrchem je nejistota a strach, rozpoznatelná hlavně u mladého Jonathana, který je jednu chvíli nadšený malý kluk a další se zdá, jako by se svých rodičů bál víc než Tommy. Který přitom má šanci pochopit, že když překročí určitou hranici protestů, hrozí mu mnohem horší trest než odepřená večeře.

Jenom jako

Zároveň ale chápeme, že tu nemáme co do činění s typickou rodinou záporáckých sadistů, kteří se těší na to, až budou moct svému svěřenci ublížit. Jejich cíl je zřejmě míněný vážně a vůči Tommymu projevují i pořádný kus trpělivosti, což by jistě neplatilo, kdyby bylo jeho uvěznění pouhou záminkou k týrání

V angličtině existuje hojně užívané a užitečné slovní spojení „suspension of disbelief“, pro které v češtině trestuhodně nemáme přímý ekvivalent. Označuje proces, kdy při čtení fikce tolerujeme určité atributy neodpovídající reálné zkušenosti – hrdinům se děje přílišné množství náhod, nedají dohromady celkem jednoduchou logickou úvahu, nebo naopak přicházejí se správnými dedukcemi na tak vratkých základech, že by se nestyděl ani Sherlock Holmes.

Chápeme, že tyto věci nejsou „realistické“, ale přijímáme je, protože uznáváme, že pro funkčnost příběhu jsou nezbytné. Každý člověk má laťku této „odložené nedůvěry“ stanovenou trochu jinde a dobrý vypravěč umí balancovat tak, aby na svou stranu strhnul co nejvíc lidí. Čitelným žánrovým zařazením a stylistickými volbami publikum navede k vhodnému rámci, do nějž viděné zasadit. Světelný meč ve Star Wars nedává smysl a všichni to víme, ale abychom si film užili, tak předstíráme, že smysl dává.

Někteří filmaři ale milují, když smlouvu mezi divákem a sebou naruší. Jorgos Lanthimos už během let ztratil trochu ostnu, protože jsme si na něj už zvykli, jeho první filmy ale mátly tím, že se odehrávaly v kulisách realistického dramatu, ale postavy se v nich chovaly jako mimina, která ze dne na den dorostla do velikosti dospělého člověka. To vše vyjmenováváme samozřejmě pro to, že Hodnej dělá něco velmi podobného, jen v tom nezachází tak daleko jako Lanthimos. Ale právě to, že se drží relativně při zemi, nám znemožňuje včasně identifikovat úroveň nadreálna a nadsázky. To, že nevíme, kde udělat dělící čáru, nás může nejvíc vyvést z rovnováhy.

Rozumím ti… asi?

Polský režisér a festivalový miláček Jan Komasa si tu vyzkoušel anglicky mluvenou produkci a s jistotou jde říct, že největších úspěchů jako Corpus Christi nedosáhl. A není těžké určit proč. Sledování Hodného je místy frustrující a neuspokojivé, kdy můžeme úspěšně spekulovat o záměrnosti této frustrace a neuspokojivosti, nikdy si jimi ale nemůžeme být jistý. Ve středu filmu pak stojí výhradně nesympatické a/nebo šílené postavy, jejichž boty nejde nazout, protože se nikdo nechová „normálně“.

Možná ale, že klíčem k celému filmu je nehledat postavu, s níž se ztotožnit, ale považovat za protagonistu celou rodinnou jednotku. Hodnej v extrémní podobě parafrázuje pocity, v nichž se jednotliví její členové ocitají. V rodině se někdy bojíte konfliktu, někdy musíte uplatnit autoritu, jindy prokázat trpělivost. A někdy nechcete nic jiného než utéct z okovů, ve kterých jste uvěznění. Všichni v rodině někdy někomu křivdí. Všichni někdy někoho ovládají a ovlivňují, nebo se o to alespoň pokouší.

Podle reakcí na film je zjevné, že publiku možnost tohoto čtení nutně neuniká, spíš je pro mnohé těžké přijmout představenou situaci jako funkční metaforu. Už jen proto, že abychom snímek mohli přijmout, musíme veškeré jeho násilí identifikovat jako pouhý symbol. V realitě bychom jistě nehledali žádné nuance Tommyho únosu – jednalo by se o zrůdný zločin. Fikce nám přesto umožňuje „nanečisto“ prožívat situace a nebrat v potaz jejich explicitní důsledek. Až v tomto kontextu může Hodnej fungovat jako studie rodinné dynamiky, uplatňování moci a autority a touhy po neomezované individualitě, která však v rodině není možná. Nejsme si úplně jistí, že Komasa své teze formulovat zcela jasně a funkčně. Oproti zmíněnému Mechanickému pomeranči hlasitě pokládajícího jasné otázky tu máme film odkazující se spíš na intuici. Přesto nám Hodnej imponuje a považujeme ho za podnětný film na zhlédnutí a zhodnocení.

foto/video: © Bionaut Zero Gravity 2026

Hodnej
Good Boy
Polsko / Velká Británie, 2025, 110 min
Česká premiéra
Režie: Jan Komasa
Scénář: Naqqash Khalid
Kamera: Michał Dymek
Hudba: Abel Korzeniowski
Hrají: Andrea Riseborough, Stephen Graham, Anson Boon, Kit Rakusen, Monika Frajczyk, Austin Haynes, Callum Booth-Ford, Mila Jankowska, Maciej Stępniak, Jessica Polak, Katarzyna Adamczyk, Bazyli Mach, Adam Bilewicz, Hanna Koczewska, Agata Zataj
Produkce: Ewa Piaskowska, Jerzy Skolimowski, Jeremy Thomas
Střih: Agnieszka Glińska
Zvuk: Radosław Ochnio
Scénografie: Fletcher Jarvis, Marianna Mikołajczak-Lisiecka
Masky: Waldemar Pokromski, Beata Rółkowska, Agnieszka Hodowana
Kostýmy: Julian Day