Na filmových festivalech jistě nepřekvapí návrat do historie, přesto není zase takový zvykem jít přímo do trojciferných čísel. Od premiéry švédské klasiky Vozka smrti už ale uplynulo 104 let, jedná se tedy o jedinečnou exkurzi do jiné éry tehdy stále ještě mladého média, které tou dobou konečně plně roztahovalo křídla. Tím jedinečnější, že přesně podle dobové tradice se může publikum těšit na živý hudební doprovod české skupiny B4.
Co říkáš, neslyším tě?
Synchronní zvuk je dnes takovou samozřejmostí, že filmy před jeho zavedením, poněkud pejorativně a nepřesně označované jako „němé“, považujeme za nehotový stav kinematografie, za jakousi polovičatost. Jistě je na tom malý kus pravdy – nástup stabilního zvuku se očekával prakticky od chvíle, kdy kinematograf začal trochu vydělávat. Vždy byla jen otázka, kdy se tak stane a v jaké míře.
Na druhou stranu si je však třeba uvědomit, že film existoval nějaké tři dekády bez přeříkávání dialogů. A právě během této doby se etabloval jako lukrativní umělecko-průmyslový obor. Publikum jistě neudělalo z téhle pouťové atrakce středobod zábavního průmyslu výměnou za příslib, že se plnohodnotným zážitkem stane až za pár desítek let. „Němý“ film sám o sobě je tedy mnohem přesnější chápat jako hotovou formu, i když odlišnou, než na jakou jsme zvyklí.
Vozka smrti na FIFELI:
31. 8. v 16:15, Kino Máj
Překonání několika technických a logistických překážek k zavedení nového formátu trvalo vyřešit tři dekády i proto, že nikdo zvlášť nespěchal – nebylo ostatně zcela jasné, že je něco takového nutné a žádané. Původním hybatelem změny beztak nebylo publikum, které by synchronní zvuk požadovalo, ale filmová studia, jež chtěla standardizovat podobu nabízeného produktu a ujistit se, že zmatený vypravěč nebo opilý pianista nepovedou k nespokojeným zákazníkům.
Kdo tohle vlastně chce?
Příchod Jazzového zpěváka v roce 1927 a následný boom synchronu dnes považujeme za okamžik nadšení, vzrušení a radosti, pro velkou část oboru šlo ale o nevítanou ránu, kterou mnozí vnímali jako začátek konce filmu jako umění. Místo komplexních vizuálních děl měly nyní vznikat povrchní komedie a frivolní muzikály, kde herci staticky postavení před kameru žvaní a žvaní, možná občas zazpívají.
Tento dojem byl podtržen tím, že počáteční zvuková technika byla nepraktická a neskladná, takže paralyzovala bohatý vizuální jazyk režisérů, kteří už si dávno zvykli na štědré kamerové pohyby a další triky, na něž mohli nyní zapomenout. Zcela překopat bylo nutné i přístup k rytmu a střihu, jež se musely přizpůsobit limitům lidské řeči. Nemluvě o tom, jak bezradní byli herci, nepřipravení přepnut z expresivní pantomimy k přednesu, takže jejich rané výkony byly povětšinou prkenně nejisté. V neposlední řadě byl pak nástup dialogu katastrofou pro filmaře mimo anglicky, francouzsky a možná německy mluvící země, jimž se nyní zásadně zkomplikoval byznys.
Samozřejmě, že časem se kinematografie s těmito výzvami (s výjimkou jazykové bariéry, kterou v komerční praxi řeší titulky jen částečně) vypořádala a dnes by se našlo jen málo těch, kteří by jako mladý Alfred Hitchcock prohlašovali, že film po nástupu zvuku nikdy nebude moct dosáhnout vrcholu svého potenciálu. Přesto je jistě pravda, že ztrátou snímků bez synchronních dialogů jsme přišli o specifický mód tohoto média. A uvažování panikařících mistrů je dobré připomínat i proto, že nás upozorňuje na způsoby, jak filmy sledovat a uvažovat o nich.
Prestiž nad prestiž
Poněkud dlouhý úvod k tématu Vozka smrti, snad ale užitečný. Jeho cílem je vysvětlit, proč ho za nejlepší film všech dob považoval nejen Chaplin, od nějž protežování filmu bez dialogu jistě očekáváme, ale třeba i Ingmar Bergman, který k němu pro inspiraci chodil ještě dlouhé desítky let od zavedení zvuku. Nejednalo se pouze o úctu ke kánonu, byť i ta jistě hraje svou roli. Stejně tak je ale pravda, že jakkoliv se kinematografie vyvinula, posunula a dala nám zážitky, o nichž by se nejspíš režiséru a herci Victoru Sjöströmovi ani nesnilo, novější filmy nedokážou plně replikovat zážitek, jaký může mít publikum ze sledování „němého“ filmu, pokud se naučí naslouchat jeho jazyku.
Vozka smrti nebyl začátečnickým projektem. Pro Sjöströma se jednalo již o čtvrtou adaptaci v řadě prestižní švédské spisovatelky Selmy Lagerlöf, první ženy, jež vyhrála Nobelovu cenu za literaturu. Filmař podepsal exkluzivní smlouvu na uvedení alespoň jednoho filmu podle její předlohy ročně, přičemž předchozí snímky se setkaly s kritickým i komerčním úspěchem. Vozka smrti přišel na řadu, protože příběh odehrávající se v městském prostředí byl kontrastem oproti předchozím adaptacím, jež se odehrávaly na venkově.
Na povrchu sledujeme fantaskní naplnění dávné báchorky, jež tvrdí, že poslední zemřelý roku se stává smrtkou až do příštího Silvestra, kdy ho vystřídá další nešťastník. V tomto případě si mají shodou okolností předat štafetu dva nezvedení přátelé. Georges (Tore Svennberg) zemřel minulý rok, nyní je na řadě David (Sjöström). Praštil se do hlavy při šarvátce, když se snažil uniknout nucenému setkání s umírající Edith (Astrid Holm), jež si žádala jeho přítomnost. Jeho duše nyní již opustila tělo a Georges ho nabírá na svůj vůz. Než ho převeze na druhou stranu, s ním však podstoupí cestu, během které poznáme nelichotivé detaily Davidova života.
Autenticky moderní
Nádech nadpřirozena a okultna představoval pro dobové cenzory problém. Záchranou v tomto případě byla autorita Lagerlöf, jíž si nikdo netroufl zasahovat do textu. Jednalo se navíc jen o záminku, jak nahlédnout do života nižších tříd. Sjöström vzal svůj úkol velmi vážně, v přestrojení trávil čas v chudinských čtvrtích, aby nasál atmosféru a pochopil jejich kolorit. Vozka smrti může vyznívat maličko mravokárně, nicméně se nejedná o pouhé nahlížení shora – tvůrci projevují snahu chyby svých postav chápat v kontextu jejich situace.
Technicky je Vozka smrti stále krásný na pohled. Triková stránka využívá dvojité, někdy dokonce trojité expozice. Tou dobou šlo už o známý postup, takže si nikdo neškrábal hlavu nad tím, jaká kouzla se to před kamerou dějí. Filmaři zde ale tuto techniku dotahují k dokonalosti. To vše doplňují typicky silné kompozice rámované v akademickém formátu. Na dnešní poměry expresivní herectví ve skutečnosti patří k těm jemnějším vzhledem k dobovým normám.
Nikdo nikdy od publika neočekával, že by sedělo skoro dvě hodiny v tichém kinosále. Prestižnější produkce měly specificky určeno, co má během nich hrát, provozovatelé kina ale mohli často improvizovat. To bude i případ Litoměřické projekce, kterou živě doplní kapela B4, jež se postará o autenticky unikátní zážitek. Jistě nepůjde o typ hudby, který by měli příležitost poslouchat diváci a divačky před sto lety, ale právě to, že si kino přizpůsobí audio složku svým aktuálním potřebám, odpovídá étosu doprovodu „němých“ filmů.
Vidět film jako Vozka smrti v kině a s živou hudbou by měl být skvělý zážitek a vhodná tečka za letošním FIFELI. Snímek bude promítán v 16:15 v kině Máj jako poslední letošní představení.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Fifeli © 2025
