Sabina Rojková patří mezi nejvýraznější herečky své generace. Ve svých osmadvaceti má rodilá Tepličanka za sebou desítky rolí na jevišti i před kamerou. Už v dětství se objevila v Městských divadlech pražských a od té doby prošla cestu až po dramatické hrdinky na prknech Divadla na Vinohradech. Vidět jste ji mohli také ve filmech Tři bratři, Poslední cyklista, Colette či nejnověji v hororu Uzel zla. Navíc jde o zkušenou dabérku, kterou jste slyšeli třeba jako Zendayu v Duně. V rozhovoru s teplickým soukmenovcem Martinem Mažárim mluví o tom, proč se už dnes na jevišti nenechá úplně zničit, jak se liší hraní pro kameru a pro publikum, jak vypadá „šeptání nahlas“ v dabingovém studiu i o tom, co jí chybí v české kinematografii.
Ze Sudet na Vinohrady
Jaká byla tvoje cesta z Teplic k herectví? Byl to od začátku jasně daný cíl, nebo prostě série šťastných náhod?
Neřekla bych, že to byl cíl, ani že by to byla jen šťastná náhoda. Já jsem byla hodně takový hyperaktivní dítě – s věkem už to trošku klesá, ta aktivita – a tak mě rodiče dali na různý kroužky. Byly to kroužky umělecké, dramaťák, pak do ZUŠ na zpěv, na klavír…
Takže tohle všechno jsem dělala, věnovala jsem se tomu. A mamka si všimla, že mě to hodně baví, hlavně herectví, divadlo. A když pak byl konkurz v Praze do Městských divadel pražských, tak mě tam přihlásila. Bylo mi asi devět a ten konkurz jsem vyhrála. Začala jsem tam hrát, strašně mě to bavilo, pak jsem dostala i další roli, tak jsem si říkala, že to je asi ta správná cesta, kterou bych se měla vydat… a naštěstí to trvá až do dnes.
Jeden by neřekl, jak jsou Teplice kulturně formativní prostředí. Kdybys měla popsat ten přechod z regionu do velkého profesionálního prostředí, co tě na tom tehdy nejvíc zaskočilo, ale třeba i nakoplo?
Je pravda, že Teplice mají strašně krásné kulturní prostředí. Vystupovali jsme tam v sálech jako Beethoven nebo v Mušli, to je nádherný prostor. Ale to všechno byla spíš dětská hra – dramaťák, zkoušení – a pak jsem se najednou dostala do divadel, kde to všichni berou naprosto profesionálně, dělají to celý život. Byla jsem tam mezi bardy, kteří opravdu ovládali řemeslo – a to mě fascinovalo, strašně bavilo a nutilo mě to sama se zlepšovat.
Jak se změnilo tvoje vnímání herectví od té doby, kdy jsi začínala? Co ti dneska přijde důležitější než tehdy v těch začátcích?
Myslím si, že už jako malá jsem to brala hodně zodpovědně, protože to bylo ještě v době, kdy jsem nastupovala mezi opravdový bardy. Tam jsem si nemohla o sobě nic myslet nebo přijít nepřipravená. Myslím, že tu disciplínu mám od dětství.
Moc se toho nezměnilo, mám to v sobě dodnes. Ale co se změnilo, je to, že jako malá jsem byla hodně bezprostřední a do věcí jsem šla šíleně nebojácně. Nepřemýšlela jsem, prostě jsem to vpálila do diváků, jak jsem to cítila. Možná i proto jsem postupovala dál a dál – byla jsem to nebojácný dítě, který se nebálo zahrát cokoliv. Dneska jsem víc svázaná, mám větší respekt, hodně o všem přemýšlím, abych se zavděčila všem. Občas mi ta malá holka bezprostřední chybí. I třeba v přístupu ke kolegům.
Jako malá jsem si hned z Ljuby Skořepové, které bylo asi devadesát, udělala nejlepší kamarádku v divadle. A dneska mám takový respekt, že sotva pozdravím. Mám v sobě spoustu otázek, ale bojím se jich zeptat.
Mezi prkny a kamerou
Jakou nejcennější radu ti dal někdo z branže?
Já mám obrovskou sklerózu. Texty si pamatuju výborně – i deset let zpátky, a dokonce i texty kolegů. Všechno ostatní ale vypouštím, asi se toho děje moc. Nepamatuju si přesně žádnou konkrétní větu, ale pamatuju si pocit z toho začátku. Obrovský respekt k práci, k řemeslu, k pokoře.
Ten konkurz, který jsi popisovala, to byl ten, o kterém jsi v jednom rozhovoru mluvila, že jsi musela řvát na prázdnou židli, která představovala matku, na kterou jsi naštvaná?
Ne, ten první konkurs byl jiný – to bylo, když mi bylo devět nebo deset. Přišla jsem, zarecitovala básničku, zahrála na klavír, zazpívala a kousek z textu… A režisér na to: „Jo, dobrý, počkej ještě, umíš francouzsky?“ A já v těch devíti letech: „Ne, ale to se naučím!“ A on: „Tak tady máš scénář!“ Tak to byl první kontakt.
Jaká třeba byla role, na kterou ses nejvíc bála sáhnout a proč jsi to nakonec udělala?
Spíš než bála bych řekla, že mám respekt, když přijde role, která je emočně hodně náročná, nebo když táhne celý děj a je to na mých bedrech. Z toho mám respekt, ale beru to jako výzvu. Chci si zkusit všechno, baví mě dělat různé žánry a neopakovat se. Naopak, když přijde něco, co už jsem hrála víckrát, říkám si: „Sakra, já nechci vykrádat sama sebe, chci něco novýho.“ Snažím se to vždycky uchopit jinak, ale člověk má ty škatulky, do kterých sahá. Nebojím se – beru to jako výzvu.
Jsi spíš ten typ herce, který s postavou fakt žije, nebo když přijdeš z placu a divadla domů, tak to z tebe spadne?
Dřív jsem to prožívala hodně. Když jsme hráli Ifigenii v Aulidě na Vinohradech, měla jsem pocit, že to hodně táhnu, že do toho musím dát všechno. Bylo to šílený – Euripides, tragédie, vypjatý emoce. A po představení jsem zůstala v šatně, všichni už odešli a já tam ještě hodinu rozdýchávala. Klepala jsem se.
Stejné to bylo u Romea a Julie. Dávala jsem do toho všechno, až jsem si uvědomila, že to takhle nejde. Nemůžu se úplně zničit, musím fungovat i druhý den. Postupně jsem zjišťovala, že herci, aby se nezbláznili, to umí zahrát i technicky. Že když se má postava dusit, tak se herec opravdu nedusí. Což byl skoro můj případ. Takže jsem se to naučila. Zkoušela jsem si to při reprízách, zjistila, že to stačí, a že je to kolikrát i lepší, když nad tím má člověk kontrolu.
A cítíš potřebu nějaké „psychohygieny“ – zbavit se po představení té postavy?
Ano, určitě. Hrozně mě baví dlouhé rozhovory v šatně třeba s Terezou Bebarovou, která si tímhle prošla a školí mě. Baví mě o tom mluvit – že se tomu nesmíme úplně poddávat, že nejde o život, že neoperujeme srdce. Pořád si to připomínám, protože k tomu mám sklony. Ne se sebou trpět, ale všechno prožívat až moc.
Ifigenie nebo Julie jsou dost náročné role, a celé ve verších. Jak se takový text učíš?
No, to je i Romeo a Julie. My jsme na škole měli průpravu, takže nějaký základ mám. A pak v divadle máme skvělou učitelku jevištní mluvy, Reginu Šimikovou. Dochází na zkoušky, my zase chodíme k ní domů – a dostáváme od ní popsané A4, kde nám vysvětluje, kde jsme ten verš nedodrželi, kde se to nerýmuje, nebo kde kvůli verši ztrácíme pravdivost. To nám obrovsky pomáhá.
Nejdřív se člověk musí ten verš naučit – doslova jako básničku – aby o tom při hraní už nepřemýšlel. A až pak do toho může dát ty pravdivé emoce.
Tohle všechno, co jsme teď popisovali, se spíš týká toho velkého divadelního herectví, ale ty hraješ i ve filmu, v seriálech, kde musíš hrát daleko míň. Pomáhá ti to divadlo být lepší filmovou herečkou – a naopak?
Myslím si, že jsou to dvě hodně odlišné věci. Protože samozřejmě, když jdu před kameru, třeba po odpoledním představení, tak jak se říká – znáš tu novou hereckou aplikaci Uber – to u mě opravdu platí.
Ano, já jsem to párkrát slyšela. Musím se v hlavě „překliknout“ a ubrat na mimice, na gestech, být úsporná, protože na kameru je všechno vidět. A dneska mám pocit, že se vyžaduje až přehnaně minimalistické herectví. Jakmile hneš koutkem, tak je to moc. A to mi přijde škoda. Proto mě možná víc baví divadlo.
Takže kdyby ses měla rozhodnout, jestli je ti líp na prknech, nebo před kamerou?
Určitě jsem ráda, že dělám obojí, ale asi to divadlo mám pořád blíž u srdce. Dělám ho od malička, a tam se člověk může opravdu vyhrát. Máš okamžitou zpětnou vazbu od diváků. Na natáčení často není čas – přijdeš, sotva se rozkoukáš, a už je hotovo. Na divadle můžeš dýchat.
A je třeba nějaký mýtus o herectví, se kterým se pořád setkáváš a už tě štve?
Těch je hodně. Třeba když lidi říkají: „Ty to hraješ, ty jsi herečka.“ To je takový klišé. Herec je poslední člověk, který má chuť po představení něco hrát. Mám spoustu kamarádů mimo branži právě kvůli psychohygieně, abych se mohla bavit o jiných věcech a být úplně upřímná.
A pak je tu ještě jeden, že za to „šaškování“ bereme hromady peněz. To bych ráda vyvrátila. Většina mých kolegů má rodinu, děti, dře na několika projektech a sotva to vychází. Do sportu jde strašně moc peněz, do kultury mnohem míň, a je to znát. Je to škoda, protože znám spoustu kolegů, kteří přistupují k práci s obrovskou odpovědností, ale finančně to vůbec neodpovídá.
Život herečky
Je pro tebe důležité, aby role měly osobní přesah, nebo tě baví i čistě stylové výzvy?
Řekla bych, že obojí. Hrála jsem v projektech, které se dotýkaly holokaustu – Poslední cyklista, Colette nebo teď hrajeme Hanu na Vinohradech. To jsou silné věci, které mají smysl a přesah, ale jsou náročné. O to víc si pak vážím lehčích projektů. V Divadle Palace máme třeba dvě komedie, u kterých si prostě odpočinu. Diváci se baví, my taky, nikdo se po představení neklepe. Tenhle balanc je pro mě důležitý.
Na jaké své role jsi nejpyšnější, ať v divadle i ve filmu?
Vážím si každé role. Zní to jako klišé, ale je to tak. Každá tě něco naučí, přidáš si to do hereckého šuplíku. Třeba Romea a Julii hrajeme už jedenáctou sezónu – začínala jsem v patnácti, šestnácti, a to představení se spolu se mnou mění. Nebo Růžové brýle s Hanou Maciuchovou a Zuzanou Bydžovskou – hrály jsme to pět let, objížděly republiku, a ten kus rostl spolu s námi. To jsou věci, které člověka obohatí. Dnes se zkouší spousta nových představení, ale po deseti reprízách je konec – takže si moc vážím, když má něco tak dlouhý život.
Dovedeš si už během natáčení říct: „Tohle se fakt povedlo,“ nebo to poznáš až při premiéře?
Někdy si na place plácáme po ramenou, jak je to super, a pak přijde premiéra a diváci reagují úplně jinak. To se prostě děje. Nikdy to neodhadneš. Herci se o výsledku dozví až při premiéře – my už nemůžeme ovlivnit střih ani nic dalšího.
Říká se, že vždycky vzniknou tři filmy – ten, co se napíše, natočí a sestříhá.
Přesně tak. A proto je pro mě důležité, že když už do něčeho jdu, tak si za tím stojím. Udělám maximum a neodfláknu to. Co se pak s tím stane, komu se to líbí nebo nelíbí, to už není v mých rukou. Ale vím, že jsem udělala, co jsem mohla.
Čteš recenze, nebo se jim vyhýbáš? Jak pracuješ s kritikou, ať už pozitivní, nebo negativní?
Aktivně to nevyhledávám. Ale samozřejmě se to ke mně dostane. Už to dělám dlouho, tak znám ty kritiky, vím, jak funguje ČSFD, jak vypadá konstruktivní kritika a jak ta druhá. Buď je to hodně negativní, nebo naopak přehnaně nadšený. Někdy v jednom dni dostanu drsnou kritiku a za chvíli obrovskou pochvalu. Takže se snažím držet to, co jsem říkala – stát si za tím, že jsem do toho dala maximum. Konstruktivní kritiku beru, ale nehroutím se z ní.
Tvoje profese s sebou samozřejmě nese i zájem bulváru. Jak se ti s tím žije?
Já jsem člověk, který miluje svoje soukromí. Vadí mi každá prkotina, která se dostane ven z mýho osobního života. My ze sebe veřejně vydáváme strašně moc, takže to, co mi zbyde, si chráním. Už dávno jsem si nastavila, že na osobní otázky prostě neodpovídám. Ale bulvár to často nezastaví, někdy si něco vymyslí po svém. Dá se to ale regulovat, a já to reguluju.
Jaká jsi vlastně jako divák? Co tě baví sledovat?
Mně se to hodně změnilo, když jsem studovala mediální studia. Museli jsme rozebírat snad dvě stě filmů ročně, a to mě naučilo koukat jinak. Fascinoval mě neorealismus, třeba Fellini nebo Rossellini, kde často hráli skuteční lidé a každé světlo mělo smysl. Od té doby to mám jinak. Všimnu si detailů, rytmu, práce se světlem. A to mi dnes v mnoha filmech chybí. Mám ráda i filmy pro pamětníky, tam je herectví neuvěřitelně živé a pravdivé.
Teď máš v kinech horor Uzel zla. Chybí ti v Česku větší žánrová pestrost?
Určitě. Jsem hrozně ráda, že se do toho tvůrci pustili, protože to bylo riziko. Předsudky kolem hororu jsou velké, ale o to víc mě těší, že jsem si to mohla vyzkoušet. Tyhle žánry se u nás netočí často, i když pár jich vzniká. Hodně jsou vidět komedie a detektivky – to, co divácky funguje a vydělá. Ale ty ostatní žánry tu jsou taky, jen se k divákům hůř dostávají. Propagace chybí, rozpočty jsou malé. Uzel zla nebyla žádná vysokorozpočtovka, ale právě proto to beru jako statečný krok. Doufám, že to otevře dveře dalším.
„Odteď jsou ti tři a šeptáš nahlas“
Pojďme k dabingu. Dabovala jsi třeba Zendayu v Duně. Mění se s věkem i tvoje hlasové herectví?
Určitě. Nejen věkem, ale hlavně zkušenostmi. To je strašně znát. Když si člověk projde těžkým obdobím a pak dabuje postavu, která je zničená, ten hlas to prostě nese. Režisér to pozná hned. Ta opravdovost tam je a pomáhá to.
Jaký nejšílenější režijní pokyn jsi při dabingu kdy slyšela?
„Šeptej nahlas.“ Ta postava šeptá, ale ty musíš šeptat tak, aby to bylo slyšet. To je klasika. A pak třeba: „Tvoje postava se vrací o dvacet let zpátky, je ti pět let. Hodně štěstí.! Takové věci se fakt dějí často.
Máš nějaký rituál, jak přepínáš z fyzického hraní do čistě hlasového?
Na dabingu mám ale ráda to, že se zavřeš do tmy, zapneš letový režim a vyjadřuješ se jen hlasem. Je to úlevné. Nemusíš hlídat výraz, pohyb, nic. Všechno ostatní už je na obraze, ty to jen doplňuješ.
Ale když si vzpomenu třeba na Dunu, tam jsi musela hodně hrát i fyzicky a přišlo mi, že tě ten malý prostor spíš limituje…
Čekala jsem, že to řekneš. Ze začátku se režiséři chodili koukat, protože jsem u mikrofonu strašně hrála! Pro zvukaře to bylo peklo. Postupně jsem se naučila držet se židle, omezit to, ale pořád k tomu tíhnu. Některá studia to řeší tak, že máš mikrofon i na svetru a můžeš se hýbat, ale většinou to nejde. Nakonec jsem se naučila ty emoce zahrát i ze sedu.
Když se pak slyšíš, sleduješ ještě příběh, nebo už jen techniku?
Rozhodně techniku. Jakmile někde slyším svůj hlas, hned to analyzuju. U sebe i u kolegů. Občas si něco pustím kvůli sebereflexi, ale většinou to beru pracovně. Dnes už je toho tolik, že se mi všechny seriály a filmy slévají dohromady. Někdy mám pocit, že všechno hraje podle stejného mustru. Takže když mám chuť se na něco podívat, sáhnu po starších věcech.
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
audio: Totalfilm Media; foto/video: ČSFD, Totalfilm Media © 2025
