Poslední koncert jarní sezóny Filmové filharmonie si vybral překvapivě nezjevné téma: složí poctu Michaelu Giacchinovi. Italo-americký skladatel není tak notorickým jménem jako o skoro o dvě generace starší John Williams, není ani tak okamžitě rozpoznatelný jako symfonie Pána prstenů. Jen proto ale není radno ho podceňovat, vždyť si stihl připsat některé z nejdůležitějších kusů filmové, televizní a videoherní hudby nového století! Není náhoda, že se jedná o vůbec prvního skladatele, který to od videoherní hudby dotáhl k nominaci na Oscara. Vzhledem k jeho neohranosti v koncertním prostoru jde možná o nejdůležitější vystoupení končící sezóny Filmové filharmonie.
Co by se ti tak líbilo?
Michael se narodil do italské americké komunity v New Jersey, kde se zjevně pěstovala láska k filmu na každém kroku. I jeho o dva roky mladší bratr Anthony je ostatně filmařem, a sice dokumentaristou, a jeho sestra Maria se pohybuje v produkci. Malý Michael začal kinematografii ohmatávat jako desetiletý, když v domácích podmínkách začal tvořit stop-motion animáky, samozřejmě doplněné vlastní hudbou.
Nikdo pak nepochyboval o tom, kudy by měla směřovat jeho kariéra. Učitelé na střední už rodičům podstrkávalo brožurky uměleckých akademií. Vyvolenou se nakonec stala soukromá Škola vizuálních umění v New York City, kde byl multimediálně talentovanému Michaelovi ponechán prostor zjistit, který ze svých vlohů by nejraději rozvíjel. Zpětně se zdá možná překvapivé, že zde absolvoval filmovou produkci a historii. Tenhle set dovedností mu později mohl pomoct chápat, více než skladatelům s čistě hudebním vzděláním, kontext vzniku filmové hudby.
Zároveň s výukou Michael po večerech pracoval jako stážista u Universalu, čímž nejen nabíral další zkušenosti, ale také vydělával na školné. Po získání bakaláře se přesunul na Julliard a UCLA, kde už se věnoval hudbě. Po stáži začal pro Universal pracovat, brzy ho ale přetáhl Disney, kvůli němuž se přestěhoval do Los Angeles. Zde však nepracoval na filmech, nýbrž na videohrách, pro něž skládal hudbu během dnes takřka kultovní 16bitové éry.
Od 16bitů k filharmonii
Svěřeny mu brzy byly i důležité projekty jako videoherní Lví král. Poprvé se výrazně zapsal při tvorbě hudby pro hru Ztracený svět: Jurský park, kde už mohl výrazně využít vlastní nápady. Nebylo to zdaleka naposled, co obul boty Johna Williamse. Že jednou převezme jeho ikonickou pozici u filmových Jurských světů, však nemohl v 90. letech nikdo tušit.
Jak výpočetní technologie bobtnala a možnosti videoher se rozšiřovaly, ztratila brzy kompozice pro tuto platformu určitá specifika. Giacchino mohl začít připravovat orchestrální skladby, které se svými postupy nijak neliší od té filmové. Jeho videoherním vrcholem je nejspíš doprovod k sérii Medal of Honor, který si za měsíc budete mimo jiné také moct poslechnout naživo.
Mužem, který Micheala profesně přetáhl tam, kam ho to od dětství táhlo, tedy k audiovizi, byl nakonec režisér a producent J. J. Abrams, který mu svěřil nejprve svůj seriál Alias a nakonec Ztraceni, neboli Lost. Masový kult z roku 2004 stvrdil nástup éry quality TV a přestavoval jedno z posledních mohutných vzedmutí klasického lineárního televizního vysílání. Giacchinova fenomenální hudba pak byla jedním z pilířů kvality a prestiže projektu, který v průběhu let maličko zdivočel. (Pamatujete si, jak se rozhodli cestoval časem pomocí výbuchu atomové bomby? Uf!) Giacchino na něm ale vždy odváděl špičkovou práci a, proč bychom troškařili, nabídl jeden z nejlepších televizních soundtracků všech dob.
Není divu, že s sebou Abrams natáhl Giacchina na plátna a svěřil mu třetí Mission: Impossible i Star Trek. Tou dobou Michael zužitkoval i svou zkušenost u Disneyho a pracoval s jeho divizí Pixar na Ratatouille a Vzhůru do oblak (za které si odnesl svého zatím jediného Oscara), mnohem později pak se samotným Disneym na Zootropolis. Nemluvě o v době své premiéry nedoceněném Speed Racerovi sester Wachowských, dnes již právem považovaném za vizionářské dílo. (Tajně doufáme, že absence Speed Racera na programu filmharmonie se pokryje v přídavcích!)
Umění v praxi
To vše je samozřejmě jen špička ledovce – jako většina skladatelů, i Giacchino pracuje typicky na mnoha projektech naráz, z nichž ne všechno jsou vlajkové lodě svých studií. Během mnoha svých zakázek v průběhu nultých let se na každý pád vyprofiloval jako jeden z nejspolehlivějších hollywoodských hudebníků. Ještě zcela nedorostl do pozice, jakou má v historii filmové hudby třeba John Williams. Nejspíš jste si sami všimli, jak často vstupuje do zavedených sérií, kde musí pracovat s již existující hudební identitou brandu. Z velké části zůstává námezdním autorem, který tvoří produkt na míru, asi proto ho neobklopuje aura auteurské unikátnosti srovnatelná třeba s Hansem Zimmerem. I když bychom se nebáli argumentovat, že Giacchino prakticky na stejné úrovni.
Ve svém ranku patří k těm nejlepším, proto mu ostatně studia svěřují ty nejprestižnější zakázky. Jistě, komiksové filmy platí málokdy za exhibice filmařské výjimečnosti, z nich mezi ty nejúspěšnější patří Spider-Man a mezi nejchválenější Reevesův The Batman. Komu tedy svěřit oba z nich s jistotou kvalitního výsledku? Samozřejmě, že Michaelu Giacchinovi! Nahradit Johna Williamse v Jurském parku je pak nevděčný úkol, ale kdo by si s ním mohl poradit lépe než Michael Giacchino!
Tak se stal z někdejšího skladatele 16bitové hudby muž, za kterým režisér či producent vyráží, když má celkem jasnou představu, jakou hudební složku ve svém filmu chce, a ocení skladatele, který tuto představu naplní v maximálním možném kvalitativním rozsahu. Takový přístup k práci úplně neodpovídá romantickému ideálu, kdy Sergio Leone přestříhával filmy podle hudby, kterou mu odevzdal Ennio Morricone, protože by si netroufl do ní jakkoliv zasáhnout. Vracíme se k tomu, že Giacchino je studovaný filmový producent a jeho přístup k tvorbě je praktický a účelný. Neměli bychom se ale dopouštět takové povrchnosti, že bychom mu proto odpírali pozici předního amerického filmového skladatele, kterou už si dávno vysloužil. Od tůtání nedokonalých konzolí, přes televizní revoluci až po největší hollywoodské blockbustery, málokdo v jeho generaci se zapsal stejně výrazně. Je jen na místě, že se mu konečně dostává pozornosti v koncertním prostoru.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Totalfilm 2026
