Recenze: Přísahám, že za to nemůžu předjímalo vlastní kontroverzi. Vtipný a chytrý film poučí i zaujme

Zase tu jednou máme film, s jehož původním názvem se musel lokální distributor poprat a prohrát. „I Swear“ se dá doslova přeložit jako „Přísahám“, ale taky „Kleju“, ve smyslu „mluvím sprostě“. Jedná se o dvě polohy, mezi nimiž John Davidson osciluje celý život. Nejprve v důsledku svého Tourettova syndromu všechny pozuráží, pak se za to omlouvá a vysvětluje jim, že za to nemůže. Konflikt filmu se nešťastně zhmotnil na cenách BAFTA, kde skotský herec Robert Aramayo v hlavní roli porazil favorizovanější hollywoodské kolegy, ale skutečný Davidson vyvolal pozdvižení svými výkřiky. Přísahám, že za to nemůžu je nyní ke zhlédnutí na festivalu ve Zlíně a takřka současně vstupuje do české distribuce.

Prolog se odehrává na konci celého příběhu – nervózní John (Robert Aramayo) se za doprovodu své odhodlané mentorky Dottie (Maxine Peake) chystá na setkání s královnou Alžbětou, od níž má přijmout vyznamenání. Na poslední chvíli se před dveřmi otáčí a chce akci opustit, protože se bojí, co přijde. Dottie ho ale nenechá. John tedy odhodlaně vstoupí do sálu. Když se všechny stojící postavy usadí a nad nimi se konečně vyrýsuje rozpoznatelná Alžbětina silueta, John okamžitě vykřikuje „Fuck the Queen!“

Přesouváme se o víc než dvě dekády do minulosti a zbytek dění už sledujeme chronologicky. Nejprve tedy Johna jako běžného puberťáka, který se snaží vypořádat s typickými nástrahami pro kluka jeho věku. Škola, sport, kamarádi. Největším problémem jsou neteční rodiče, kteří prochází vlastní krizí, kterou si na synovi občas vybíjí.

Od devíti k pěti vše spadne, když se u Johna začnou objevovat nekontrolovatelné fyzické a verbální tiky. Jeho ruka občas vystřelí kupředu a jeho pusa vykřikuje doslova ty nejhorší věci, jaké v daném okamžiku může. Dnes máme za to, že Tourettovým syndromem trpí jedno dítě ze sta, většinou se ale jejich tiky projevují tak nenápadně, že nikdy nedojde k diagnóze. S koncem adolescence pak většinu z nich porucha opouští. John ale patří k těm nejvážnějším případům.

Protože okolí neví, co si o jeho stavu myslet a jak k němu přistoupit (za velký kus toho, že dnes už o Tourettu něco víme, vděčíme až jeho vlastnímu pozdějšímu aktivismu), zažívá John od dětství skutečné peklo na zemi. Nejprve šikana ve škole, pak vyloučení, pak agresivní reakce cizinců na ulicích eskalující k násilí, pak neschopnost najít si práci. Otec rodinu opustil, matka má se synovým stavem pramalou trpělivost. Naštěstí se zjevuje máma jednoho z Johnových spolužáků Dottie, bývalá sestra na psychiatrii, která umírá na rakovinu. Ještě, než zemře, chce však tomuhle mladíkovi pomoct najít pevnou půdu pod nohama.

Lekce, kterou potřebujeme

U filmu jako Přísahám, že za to nemůžu vždy hrozí, že jeho edukativní agenda převezme otěže a celý film působí jako lekce pro publikum víc než dramatické dílo. A rozhodně se nedá říct, že by těmto tendencím režisér a scenárista Kirk Jones unikal. Celý film je sestavený tak, aby prakticky každá scéna představila nějaký aspekt života s Tourettem od jeho nástupu přes diagnózu až po snahu se se situací vyrovnat.

Typický cinefil je v tomto ohledu tak trochu jako malé dítě, které když identifikuje věc jako edukační, automaticky o ni ztrácí zájem. Ostatně i v našich letošních zlínských recenzích jste si mohli několikrát přečíst pochvalu za to, že edukativní aspekt se daří maskovat, či že nikdy nevstupuje příliš do popředí. Možná se ptáte, proč ho je vůbec potřeba? Proč by mezi edukativním a vysoce ceněným filmem měla zet jakákoliv propast?

Nejde jen o náhodnou nevraživost. Edukativní dílo bývá moc opatrné, moc korektní, moc mechanické. Zklamává své postavy, které zplošťuje na manifestace problému. I vyprávění, které jen poskytuje ilustrační situace k předání střípku informace. Nemluvě o stylistické fádnosti takových produkcí. Přísahám, že za to nemůžu má upřímně řečeno problém s tím vším, ale při pohledu na vysoká profesionální i veřejná hodnocení se ukazuje, že Jones našel cestu.

Přesněji řečeno našel Roberta Aramaya, jehož herecké i čistě fyzické nasazení je úctyhodné. Jeho John se stává tragickou figurou v neřešitelné situaci, které jednoduše fandíme. Všechna úskalí, které prožívá, všechna samota, jakou cítí, v nás vyvolává soucit a zájem. Tento prvek je zdůrazněn například tím, že filmaři neukazují, že už ve svých 14 byl John protagonistou ceněného televizního dokumentu „John’s Not Mad“, který se v Británii dočkal velkého zájmu, a prakticky celý život byl veřejnou tváří Tourettova syndromu. Z filmu by se mohlo zdát, že aktivistické období započalo až v jeho dospělosti po dlouhých letech úplné izolace. (V závěru filmu u titulků přesto běží záběry z dokumentů natočených napříč Johnovým životem. Není to tedy tak, že by tvůrci chtěli publikum obelhat. Zkrátka usilují o kus větší dramatický účinek).

Mírně strojené aspekty vyprávění v důsledku snadno přijímáme, protože se v nich dozvídáme víc o člověku, který nás zajímá. Je to velmi jednoduché, ale zjevně účinné. Filmu se navíc daří velmi jasně vykomunikovat, proč se svět potřebuje o Tourettu dozvědět víc. Jak by se tedy dal odmítnout film, který právě sledujeme, které se o to pokouší? Je to vlastně dost vychytralé – Jones dokáže publikum ve svém filmu přesvědčit o tom, že jeho existence je vrcholně potřebná.

Patnáct nešťastných minut slávy

Nejvíce se však celý film zapsal do povědomí veřejnosti, když se jeho děj zhmotnil na cenách BAFTA. Michael B. Jordan a Delroy Lindo předávali cenu za nejlepší vizuální efekty, zatímco skutečný Davidson byl usazený v poslední řadě. Dal se sem záměrně umístit v marné naději, že z takové dálky nebude během večera slyšet až na pódiu. Bohužel se pletl, takže když vykřikl tabuizované „n-word“, slyšel ho nejdřív celý sál a nakonec celý svět. Sociální média byla v plamenech.

Pořadatelé BAFTA situaci nezvládli už tím, že přestože se udílení v televizi vysílalo s dvouhodinovým zpožděním, v něm incident ponechali, aniž by nadávku alespoň vypípli. Jordana a Lindoa (a spolu s nimi všechny vystupující) navíc dostatečně neupozornili na riziko, které hrozí. Obě hollywoodské star, snad i v důsledku své nepřipravenosti, v následných hodinách příliš neskrývali rozladěnost a Jordan se bezprostředně po udílení nechal slyšet, že nevěří, že Davidson nemyslí svá slova vážně.

To je bohužel poslední veřejně dohledatelné vyjádření obou herců, z čehož jsme upřímně trochu zklamaní. Jakkoliv jde pochopit počáteční odpor, po usednutí prachu bychom od takto privilegovaných hvězd čekali, že veřejně pomůžou člověku, který nyní čelil obrovské vlně kyberšikany a sám přitom vydával vysvětlující a lítostná prohlášení. Jordan v tomhle ohledu doslova projevil méně benevolence než anglická královna. Ne že by touto striktností něčemu pomohl – akorát dal rasistům záminku obviňovat oběti verbálních útoků z přecitlivělosti i v zcela pádných chvílích.

Hlavně se podívejte

Lidé v diskuzích se mohli držet jím naznačeného klišé, že lidé s Tourettem nezáměrně nahlas říkají, co si v hloubi duše myslí. Odmítli si dát vysvětlit, že schopnost identifikovat nejhorší možnou věc, jakou jde říct, nijak neznamená, že s onou věcí člověk souhlasí.

Událost mimo jiné odhalila, jak málo se veřejnost zajímá o filmy, které jsou na takových cenách nominované, protože v Přísahám, že za to nemůžu se odehrávají scény paralelní k té na cenách BAFTA, takže kdyby snímek dostatečná část veřejnosti viděla, nemohla by být situací tak zaskočená. Aramayo paradoxně vyhrál prestižní cenu za hlavní herecký výkon oproti mnohem favorizovanějším kandidátům, což potvrzuje, že české filmové ceny nejsou zdaleka jediné, jejichž laureáti přicházejí z relativně neznámých počinů, což může vyvolávat otázku ohledně sebedefinice branže a jejího vztahu s publikem.

Chtělo by to říct, že to vše odvádí pozornost od samotného snímku, na druhou stranu je ale pozoruhodné, jak moc jeho zhlédnutí zodpovídá většinu otázek, které by člověk mohl mít. Skoro by se chtělo říct, že pokud se kvůli kontroverzi člověk na film podívá, je to jedině výhra, protože žádný rozumný člověk nebude Davidsonovi dál předhazovat nekalé úmysly, spíš se konečně naučí něco nového.

foto/video: © CinemArt 2026

Přísahám, že za to nemůžu
I Swear
Velká Británie 2025 121 min
Česká premiéra: 4. 6. 2026, CinemArt
Režie: Kirk Jones
Scénář: Kirk Jones
Kamera: James Blann
Hudba: Stephen Rennicks
Hrají: Robert Aramayo, Maxine Peake, Shirley Henderson, Scott Ellis Watson, Peter Mullan, Ron Donachie, Francesco Piacentini-Smith, David Carlyle, Steven Cree
Produkce: Georgia Bayliff, Kirk Jones, Piers Tempest
Střih: Sam Sneade
Zvuk: Simon Hayes
Scénografie: Felicity Good