Španělská režisérka a scenáristka Carla Simón stvrzuje třetím celovečerním fikčním filmem svůj rukopis. Máme tu další observaci rodinné dynamiky, další vhled do minulosti. Romería je cestou mladé ženy na místo, kde sebedestruktivní lásce propadli její rodiče, jež nikdy nepoznala. Pokud se tenhle příběh oddává nostalgii, tak jen velmi specifické. Té, která hodně bolí.
Do minulosti z minulosti
Píše se rok 2004. Osmnáctiletá Marina (Llúcia Garcia) by ráda nastoupila na filmařskou školu v Barceloně, úřední povinnosti jí však ukládají, že než tak může učinit, musí si dát do pořádku rodný list. Na něm chybí jméno otce, který v době jejího narození nebyl ve stavu, kdy by byl schopný své otcovství stvrdit. Tím spíš, že jeho rodina považovala dítě mimo manželský svazek za příliš ostudný.
Oba její rodiče jsou nyní mrtví tak dlouho, kam až sahá Marinina paměť. Nezbývá jí tedy nic jiného, než se vydat za svými prarodiči z otcovy strany a během pěti dnů je přesvědčila k notářskému stvrzení, že je jejich vnučkou. Uplynulo už dost času, aby upřednostnili pomoc mladé ženě před dávnou rodinou ostudou?
Když dorazí na místo, nachází rodinu, která je jí zdánlivě zcela otevřená a připravená ji přijmout. Vybavená matčiným deníkem a posbíranými útržky informací však zjišťuje, že historie jejího narození a vztahu jejích rodičů se odehrála jinak, než otcova strana rodiny oficiálně tvrdí, ale také jinak než sama doposud tušila. Její otec například zemřel o pět let později, než myslela, zatímco ho rodiče drželi pod zámkem.
Neočekávejte nicméně nějaké děsivé tajemství plné zloby, záště a týrání. Marininy prarodiče nejsou monstra bez svědomí. A její rodiče nejsou oběti předsudků bez viny. Vše je o kus složitější, než se zdá na první pohled. Příběhy obou polovin rodiny jsou nekompletní a zkratkovité.
Nostalgie jako past
Divák možná očekává snímek, v němž bude vyprávění hodně skákat do 80. let, pokud tedy v době ústředního „románku“ rovnou nestrávíme většinu stopáže. Simón ale volí méně zjevnou a vděčnou cestu, kdy zůstává po celou dobu v roce 2004. S výjimkou jediné sekvence, která je však víc snem a kompilací nasbíraných představ než objektivním pohledem na to, co se událo. S rodiči protagonistky se doopravdy nesetkáme – i ve zmíněné vizi pak mají obličeje Mariny a jejího bratrance, se kterým se sblížila.
Režisérka se tak vyhýbá tomu, aby její film propadl přímočaré nostalgii. Přesto se této emoci zcela nevyhýbá. Jednak se děj odehrává před dvěma dekádami, jeho současnost je tedy sama o sobě minulostí. Té, do níž se nyní vrací sama autorka, která se uchyluje k řadě autobiografických prvků. Její hrdinka je pak na pětidenní cestě, během níž se její běžný život zastavuje a přerušuje, aby se mohla oddávat vzpomínání na rodiče, jejichž vztah má chtě nechtě romantický nádech. Nostalgie se tu jako vetřelec vkrádá do dění, i kdybychom ji tu nechtěli.
Jedná se ale o nostalgii, která bolí, protože si Marina zároveň víc a víc uvědomuje, že se za ní skrývá cosi nevyřčeného. Čím víc dovolí této nostalgii ji pohltit, tím méně se doopravdy dozví. Na druhou stranu se však lze ptát, proč by vůbec měla něco odkrývat? Nebylo by praktičtější neprovokovat hada bosou nohou a prostě čapnout vytoužené úřední lejstro? Tím spíš, že prarodiče tomu nejsou zcela uzavření, právě naopak se od počátku zdá samozřejmé, že Marina uspěje. Je dobrý nápad propadat zvědavosti, která na místě oživuje tolik bolesti?
S kamerou v ruce
Simón v Romería neobjevuje nic zvlášť nového, k preciznosti však dotahuje postupy, jež využívala už při realizaci Léta 1993, Alcarràsu a další dokumentární a krátkometrážní tvorbě. Její vztah k minulosti, rodinným dynamikám a španělským komunitám je hluboký a mnohoznačný. Nespokojí se s tím, aby po vzoru Vinterbergovy Rodinné oslavy nechala svého protagonistu rozložit rodinnou jednotku a odhalit temnotu a zvrácenost, jež se skrývají pod povrchem. Její postavy nepřestávají být lidmi s pochopitelnými motivacemi, kteří mají vlastní traumata, nebo alespoň trápení. Jedná se o empatický pohled, v němž se lze vzájemně pochopit i přes trvající nesouhlas a možný odsudek.
Možná překvapí, jak relativně málo pracuje Simón s tím, že Marina je aspirující studentkou filmu, kterou občas vidíme s kamerou v ruce. V několika okamžicích sice vidíme kusé záběry, které by hypoteticky mohla pořídit ona, je jich ale překvapivě málo a mají spíš ornamentální význam. Obvykle bychom čekali, že tato volba povede k určité sebereflexi média, nicméně se zdá, že Marina se chystá na filmařskou školu hlavně proto, že režisérka v ní vidí samu sebe na základní biografické rovině.
Možná je to škoda, snímku by stylistické ozvláštnění jedině prospělo. Nic v něm není „špatně“ a rozhodnutí zůstat v jedné časové linii bez uhýbání do minulosti je podnětné, přesto je možná výsledek až moc čitelný, bezpečný a ozkoušený. Z druhé strany lze říct, že stylistická soustředěnost pomáhá vyniknout vyprávění a odhalením, s nimiž se Marina musí vypořádat. Čistota snímku tedy má své jednoznačné klady.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Romería (2025)
Pátrání po minulosti, která skrývá víc otazníků, než hlavní hrdinka vůbec tušila. Filmařka Carla Simón tu prohlubuje své know-how ohledně vyprávění obracejících se do zašlé doby. Neobjevuje nic zbrusu nového, přesto velmi zjevně ví, co dělá.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms 2026
Romería
Španělsko / Německo 2025 115 min
Režie: Carla Simón
Scénář: Carla Simón
Kamera: Hélène Louvart
Hudba: Ernest Pipó
Hrají: Llúcia Garcia, Tristán Ulloa, Sara Casasnovas, José Ángel Egido, Miryam Gallego, Janet Novás, Celine Tyll, Sergio Quintana, Toño Casais
Produkce: María Zamora
Střih: Sergio Jiménez, Ana Pfaff
Scénografie: Mónica Bernuy
Masky: Patricia López
Kostýmy: Anna Aguilà
Casting: María Rodrigo
