KVIFF recenze: Pramen je suverénním filmem se strhující Geislerovou. Z manipulativních romských potratů mrazí

Je jistě trochu faux pas příliš fandit na filmovém festivalu lokálnímu filmu, jeho případné vítězství by ostatně bylo z principu podezřelé. Pramen Ivana Ostrochovského ale potenciál rozhodně nezapře a v Hlavní soutěži se v nejmenším neztratí. Na distribuční premiéru se pak naštěstí musí čekat jen pár dní.

Na jedné lodi

Osmdesátá léta. Pramen začíná několika záběry na tiché tváře romských žen, naslouchajících monologu o velkodušnosti státu, který jim umožní využívat některé z rodičovských benefitů. Tedy pokud budou mít maximálně tři děti. Jako třešinku na dortu jsou pak upláceny k tomu, aby přijaly sterilizaci.

Následně se ve stejném polodetailu objevuje gynekoložka Ingrid (Aňa Geislerová), aby si vyslechla o velkorysosti systému, díky němuž se může žena a nestranička ucházet o pozici primářky. Už to, že se s ní nadřízené kolegium o této eventualitě vůbec baví, by jí mělo stačit. Nyní šanci nedostane. Možná to vyjde příště. Ale spíš ne.

Ústřední téma filmu se vynořuje: I když se pohybujeme napříč společností co do etnicity a třídy, ženy jsou vždy těmi, na nichž se systém dopouští nejvyššího násilí. Ačkoliv bílá doktorka bude v mnoha situacích v privilegovaném postavení vůči romským matkám, v jádru s nimi sdílí osud. Tedy toho, kdo se jako první musí v rozhodující okamžik podrobit.

Ingrid jsou na milost vystaveny pacientky, jimž krom pomoci při porodu provádí i sterilizace. S rezignovanou samozřejmostí neváhá podrobit zákroku ani čtrnáctiletou holku, která zjevně nemá kapacitu učinit zodpovědně rozhodnutí. Nemluvě o tom, že jsou ženy jako ona často záměrně ponechávány v přesvědčení, že operace je vratná. Ingridina pragmatická nelítostnost se jí ale šmahem vrací, když se musí sama podvolit autoritě, která jí nechce udělit vytouženou pozici.

Zakázané slovo na F

Podobná překlenutí se ale odhalují na každém kroku. Nová sanitářka Agáta (Simona Boledovičová) vyslechne instrukce ohledně pacientek: „Nebav se s nimi, jinak ti nedají pokoj. Ani se jim nedívej do očí!“ Později, při večerní cigaretě, dostává od jiné kolegyně radu nezačínat si aférky s nikým z kanceláře, protože: „Ti tě potom ani nepozdraví.“ Před našima očima se načrtává cyklus útlaku, jehož jsou ženy ve vší paradoxnosti aktivními účastnicemi. Patriarchát by se nemohl prosadit, kdyby minimálně 50 % lidí soustavně vystupovalo proti němu. V Pramenu před sebou tedy máme mikrokosmos účasti žen na vlastním útlaku. Propůjčené privilegium totiž bude vždy trvat jen tak dlouho, dokud žena nezačne zpochybňovat status quo.

Pramen na KVIFF
Neděle, 5. 7., 20:00, Velký sál
Pondělí, 6. 7., 13:00, Pupp
Úterý, 7. 7., 19:00, Lázně III
Středa, 8. 7., 16:00, Kongresový sál

A právě pochyby se do Ingrid a Agáty vloudí, když spolu navážou přátelství a mohou se navzájem podělit o své zkušenosti. Tedy zkušenost materiálně zajištěné vzdělané Češky a holky, která vyrůstala v dětském domově. V tomto ohledu má Agáta obzvlášť velkou „výhodu“, měla totiž šanci osobně a zblízka poznat Romy. Při pohledu na ni se navíc zdá patrné, že jí v žilách nejspíš koluje pár kapek romské krve. Není pro ni tedy přirozené považovat pacientky za fundamentálně jiné bytosti, než je sama. Tedy věc, která je pro etnické Čechy a Slováky, a z počátku i Ingrid, tak samozřejmá.

Přestože to slovo ohledně filmu zatím moc nepadá (a čeští markeťáci zpravidla vyžadují přísný zákaz jeho používání), Pramen je velmi „feministickým“ filmem. Prohlíží skrz jiné typy společenské dynamiky jako barva kůže a vzdělání a podtrhuje výzvy, jež mají ženy společné napříč společností. Režisér Ostrochovský a jeho spoluscenárista Marek Leščák přitom na vykreslení situace využívají velmi umně samotné situace. Ve filmu nikdo nahlas neformuluje ústřední teze, divák si může a musí vše vyvodit sám. Velmi nás v tomto ohledu mrzí nicneříkající český titul Pramen, obzvlášť oproti vynikajícímu mezinárodnímu názvu Only Beautiful Things to Look At, tedy „Jen krásné věci na koukání“, jemuž se daří ještě evokovat skrytou pravdu pod naleštěným povrchem.

Pramen je suverénní film. Vypravěčsky lehký a řemeslně kompetentní. Ivan Ostrochovský vede k špičkovým a zcela kompatibilním výkonům profesionálku Geislerovou i neherce, jimiž je obklopena. Juraj Chlapík nasnímal už předchozí režisérovy Služebníky a nyní opět předvádí velký cit pro obraz. Jistě tu je trocha artové manýry, především při poetických tichých makrodetailech Ani Geislerové, jimiž jsme jednou za čas obdařeni. A taky při několika nečekaných hudebních montážích. Přece bychom se ale na film tohoto typu nezlobili za kus excentričnosti!

Specifický i univerzální

Film přesto není do sebe zahleděnou alegorií. Přestože jsme doposud v textu řešili univerzální témata, vyprávění se nevzdává ani své specifičnosti: Pojmenovává konkrétní praktiky a konkrétní poklesky, z dnešního pohledu i konkrétní zločiny, jichž se lékaři dopouštěli. Ingrid je ještě z těch lepších, kteří si pokrytecky mohou říkat, že nikoho do ničeho nenutí a ve skutečnosti „pomáhají“ nejen společnosti, ale i samotným ženám. Copak jim bez dalších dětí nebude líp?

Jedná se však jen o špičku ledovce. Pak tu máme sterilizace prováděné zcela bez vysvětlení dětem. Popřípadě vnucování lejster na podpis během porodu v jazyce, kterému rodička nerozumí, aby mohlo k zákroku dojít rovnou na sále. Ingrid má štěstí, že se osobně podílí jen na té nejvíce humánní taktice, alespoň tedy na první pohled. Nicméně těsně mimo její zorné pole se stejných cílů dosahuje mnohem násilnějšími metodami. A ona to samozřejmě na nějaké rovině ví.

TEASER

Pramen: Aňa Geislerová se v Hlavní soutěži Varů představí jako lékařka, která bojuje se svým svědomím

Co se stane ve chvíli, kdy člověk poprvé připustí, že pravidla, která celý život považoval za správná, mohou být součástí něčeho znepokojivého? Právě tuto otázku otevírá nový film režiséra Ivana Ostrochovského, jednoho z nejvýraznějších evropských filmařů současnosti. V hlavní roli snímku …

Přes toto uchování specifičnosti oceňujeme víc právě univerzální přesah. Jako společnost jsme totiž ideově vycvičení k tomu, abychom zločiny „minulého režimu“ považovali za ukončené a oddělené od současnosti nepropustnou dějinnou zdí. Na pochybení 80. let se zvládáme koukat plni rozhořčení, aniž bychom cítili potřebu uplatňovat viděné na současnost. Pramenu se přesto daří navodit dojem aktuálnosti. Film prakticky nebuduje retro atmosféru a při jeho sledování necítíme dojem vzdálenosti a uzavřenosti. I když se dnes nedějí stejné zločiny ve stejné míře, jsme si jistí, že na samotném principu se něco změnilo?

A aby to nezapadlo, Geislerová předvádí jeden ze svých vrcholových výkonů. Někdo může namítnout, že její Ingrid je vykreslená poněkud vágně, to důležité tu ale máme – ženu zcela odstřiženou od vlastních emocí. Co jiného si ostatně počít, když nechce, aby ji dohnalo svědomí? Apatie ale nakonec prostupuje celý její život, nejde ji jednoduše vypínat a zapínat. A přestože hrdinku nevidíme dojít k rozhodující akci, v závěrečné scéně můžeme vytušit, že je ze své apatie nadobro probuzena a její život se nebude moci vrátit do stejného bodu. V realitě rozhodují až činy, ve vyprávění ale stačí tato jiskra. A tu Pramen zažehá přesvědčivě.

foto/video: © Aerofilms 2026

Pramen
Slovensko / Česko / Maďarsko 2026 88 min
Česká premiéra: 16. 7. 2026, Aerofilms
Režie: Ivan Ostrochovský
Scénář: Marek Leščák, Ivan Ostrochovský
Kamera: Juraj Chlpík
Hudba: Michal Novinski
Hrají: Aňa Geislerová, Simona Boledovičová, Eva Mores, Vlad Ivanov, Éva Bandor, Attila Mokos
Produkce: Ivan Ostrochovský, Albert Malinovský, Katarína Tomková
Střih: Martin Malo, Josef Krajbich
Zvuk: Dušan Kozák, Martin Jílek
Scénografie: Csaba Lódi
Kostýmy: Katarína Hollá