KVIFF recenze: Krobotova Zpráva pro Minervu 2 je typické filmové divadlo. Když vám její humor sedne, čekají vás žně

Mezi letošní přední odpočinkové varské filmy by se mohla snadno zařadit Zpráva pro Minervu 2 z dílny Miroslava Krobota a Lubomíra Smékala, kteří pro plátna připravili verzi své experimentální „terapeutické“ divadelní hry. Pokud vám sedne jejich humor, jedná se o nejlepší příležitost načerpat energii uprostřed festivalového ruchu a těžkých témat. V říjnu pak čeká snímek i široká distribuce.

Prkna, která znamenají film

S projektem navazujícím na experimentální divadelní hru olomouckého Divadelního spolku 23 se podíváme do odlehlého hotelu, kde se střetává plejáda figur a figurek s různými cíli a motivacemi. Celkem má jít o čtrnáct linek, z nichž některé jsou celkem normální, jako příběh o osamělosti a frustraci. Jiné dalece překračují hranice absurdna, třeba když se režijní a scenáristické duo Miroslav Krobot a Lubomír Smékal neustále zjevuje a zase mizí z existence.

Minerva je typickým divadelním filmem. Nemyslete si však, že se podobá záznamu představení pořízenému ze statické kamery kdesi z hlediště. Jedná se o stylisticky velmi aktivní dílko, které si hraje s filmařskými postupy, seč mu síly stačí. Přesto je ve středu této hravosti uvažování, jemuž můžeme říkat „divadelní“. Předně jde o důraz na herecké výkony a jejich fyzickou podstatu. Na pohyb prostorem, jehož kontinuita je zdůrazňovaná (krom okamžiků, kdy je pro komický efekt záměrně narušena).

A tahle snaha je vlastně dost úspěšná. Dojem z divadla je nepřenositelný a nenahraditelný filmovým médiem, stejně jako divadlo nemůže suplovat film. Přesto se Krobotovi se Smékalem daří alespoň evokovat onen pocit hmatatelné performance, která se odehrává před našima očima. Herci neustále přepínající do velmi zjevných monologů, během nichž na jeden zátah recitují nadrcené linky textu. Často se neváhají odklonit od postav k nimž by měly mluvit, nebo se zadívají přímo do kamery. Jedná se o jedno z těch děl, která ráda upozorňují na svou mediální podstatu a existují v neustálém aktu zcizení. Záměrně nám zabraňuje začít považovat postavy za bytosti z masa a kostí žijící v přesvědčivém fikčním světě. O viděném musíme uvažovat jako o konstruktu.

Proč jsme tady?

Můžeme se začít ptát, k čemu to vlastně všechno je? Všudypřítomná manýra typická pro divadelní matadory přijde z pochopitelných důvodů zábavná jim samým, zvládají ale předložit film o něčem jiném, než že divadlo je docela legrační platforma, když se nad tím člověk zamyslí? Tvůrci nám tu nabízejí potenciální odpověď ústy jedné ze svých postav, která se chlubí svým namalovaným obrazem. Při jeho představování ale akutně zdůrazňuje, že její tvorba nenese žádné hluboké poselství a k ničemu se nevyjadřuje. „Vadí mi, že někdo hledá v umění nějaký hluboký smysl,“ říká doslova. Lebku namalovala, protože je smutná.

Samozřejmě bychom neměli názor postav uvnitř díla automaticky považovat za názor filmařů. Zrovna v Minervě je nakonec mnoho figurek, které říkají něco, s čím velmi zjevně nemáme souhlasit. Stejný případ může být tento. Zvlášť když celý projekt vznikal na základě intenzivní práce s neherci, jejichž postavy jsou založené na zveličené verzi nějaké vlastnosti sebe sama. Za takovým výkonem se nevyhnutelně skrývá něco víc, něco hlubšího, něco zranitelného. Pak je ale otázka, jestli se tento význam promítá i do samotného díla, nebo se pod nánosem nadsázky a zveličení ztrácí.

Zpráva pro Minervu 2 na MFF Karlovy Vary:
st – 8. 7 v 15:00 Malý sál
čt – 9. 7. v 19:00 Kongresový sál
so – 11. 7. v 10:30 Divadlo Husovka

Asi není třeba vysvětlovat, proč čtrnáct načatých příběhů, jimiž se film v doprovodných materiálech rád chlubí, nemůže být na prostoru sedmdesáti minut rozvedeno v jakékoliv komplexitě. Jedná se o črty, které doufají v rychlou evokaci jedné myšlenky, jednoho pocitu. Však on si s tím divák nějak poradí! Co je tedy pro tvůrce výsledkem dlouhého procesu a skýtá bohaté osobní asociace, to je pro publikum spíš přímočará komedie. To není nic a není to nutně ani málo, jen je nevyhnutelné, že část emocionální hodnoty tu trochu visí ve vzduchu, dostupná jen pár zasvěceným.

Sranda musí bejt

Z Minervy se přesto alespoň v náznacích rýsuje soubor emocí z ranku existenciální tísně – mladý muž chce najít partnerku, ale je patologicky nesmělý. Jiný v dokonalém kontrastu srší energií, ale v jádru skrývá podobnou nejistotu. Manžel je posedlý pořádkem, který jediný mu dovoluje mít chvíli klidu, zatímco jeho manželka hledá východ nejen z hotelu, ale z celého svazku. Mezi nimi chodí mimozemšťan z planety Minerva 2, skládající zprávu o planetě Zemi pro své nadřízené. A taky duch nešťastné pokojské, sloužící na místě nejspíš už dlouhá desetiletí. A na podlaze se válí herečka představující ztracenou Nokii a vede monology o své vybíjející se baterii.

Jedná se v určité míře o těžko kritizovatelný film. Když je v něm něco toporné, musí se ozvat námitka, že to je toporné schválně. Stejně tak, když je něco trapné, nevtipné, umělé, upachtěné. Jedná se o hru o životní malosti, tak co čekat? Tvůrci se ani nepokouší nabídnout komplexní vyprávění, tak proč ho požadovat? A skutečně platí, že většina rozhodnutí, která ve filmu jsou, nejdou proti srsti sebe sama, nerozbíjejí tedy zážitek.

Nejpádnější námitka by asi byla, že zcizení je tak velké, že umožňuje lidem se obrnit a nepustit si k zobrazované nešvary k tělu. Typickým smyslem panoptikálního vyprávění plného chybujících postav je vyzvat diváka k tomu, aby se v nich našel a zametl si před vlastním prahem. Když je ale vše opředeno povlakem karikatury, je snadnější se tomu vyhnout.

Nakonec tedy tento nedlouhý snímek funguje nejlépe jako bezprostřední blbnutí, což je možná trochu škoda, i když to rozhodně není ztracený čas. Podobné experimenty často končí v nesnesitelné křeči, což není tento případ. Humor filmu často funguje, sem tam i náznak něčeho hlubšího. Pokud vám tedy zvolená nálada sedne, budete nejspíš spokojení a může jít o velmi příjemnou zastávku na festivalu, na němž jinak dominují těžká dramata.

foto/video: © KVIFF 2026

Zpráva pro Minervu 2
Česko 2026 69 min
Režie: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal
Scénář: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal
Kamera: Matěj Piňos
Hudba: Šimon Havelka
Hrají: Kristína Jurková, Vojtěch Hříbek, Jana Posníková, Klára Müllerová, Vivienne Kateřina Cao, Kateřina Musilová, Lubomír Smékal, Miroslav Krobot
Produkce: Silvie Michajlova, Ondřej Zima
Střih: Alan Sýs
Zvuk: Jindřich Kravařík