Ridley Scott má mnohem divočejší kariéru, než si možná myslíte. Pokud se o kinematografii zajímáte jen periferně, možná ho považujete prostě za jednoho z žijících klasiků, autora ikonických filmů jako Blade Runner či Vetřelec. Britský svéráz má za sebou ale i řadu přešlapů vyplývajících třeba z toho, že je notoricky neschopný dohodnout se se studiem na hotové verzi filmu. Svět filmu tedy obohatil, ale také zaplevelil řadou svých neduhů. Přesto je těžké ho neobdivovat.
Začalo to bochníkem chleba
Ridley se narodil těsně před vypuknutím druhé světové války jako prostřední ze tří bratrů. Starší z nich, stejně jako jeho otec, zvolili vojenskou kariéru, jež oba muže vytrhla z rodiny. Naštěstí nezaplatili životem, přesto jejich absence v důsledku nasazení napříč světem tvořila prázdné místo, jež vyrůstající chlapec zaplňoval hlavně brakovou sci-fi literaturou. A samozřejmě filmy – jeho prastrýc se zasloužil o rozšíření prvních kin v severní Anglii, rodina tedy měla ke kinematografii vždy blízko.
Jak Scott vyrůstal, stával se jeho přístup především praktickým. Do branže vstoupil spolu se svým mladším bratrem Tonym (později proslavený hlavně Top Gunem) jako reklamní režisér. Za tímto účelem založili i produkční společnost, v níž bylo během let zaměstnáno nemálo členů rodiny. Jednalo se o úspěšný byznys a Ridley mohl poprvé projevovat svůj cit pro porozumění publiku. Reklama na balený chleba, doprovázená mimochodem Dvořákovou melodií, má v Británii dodnes kultovní status a sloužila za vzor mnoha marketingovým kampaním.
K fikčnímu filmu se Scott dostal až v sedmdesátých letech se čtyřicítkou na krku. Dlouho prý čekal na nabídku z Hollywoodu, která se nedostavovala. Musel si připustit, že když neudělá první krok sám, nedočká se nikdy. Oním krokem se stalo realistické historické drama Soupeři. Scott ho inicioval na základě obdivu ke Kubrickově (tehdy čerstvému) Barry Lyndonovi, oslavovanému jako jeden z největších uměleckých, ale i technických výdobytků filmu.
Ze Soupeřů se nestal velký hit, ostatně i Barry Lyndon se dočkal větší chvály od cinefilů než široké veřejnosti. Odhalují ale Scottovo trvající uvažování, jež můžeme nazvat jako „autorský pragmatismus“. Je ochotný se přizpůsobovat, ale pouze dle vlastní intuice. Z jeho filmů jednoznačně čiší snaha naskakovat na dobovou módu a trendy, ale kdybyste k němu jako producent přišli a řekli mu „tohle musíš udělat, protože to frčí“, pošle vás hodně daleko a nebude hledat eufemismy. Jde o zvláštní paradox. Kompromisy ano, ale jen takové, s jakými přijde on sám a podle vlastních podmínek a představ.
Autorský pragmatik
Naplno to vyšlo až s jeho druhým titulem, Vetřelcem. Možná by vás to nenapadlo, ale celý projekt je koncipovaný jako přímá odpověď na megaúspěch Star Wars, který na další dekády, vlastně dodnes, definoval uvažování o hollywoodských blockbusterech. S odstupem se nám možná komorní, sexuálními alegoriemi a perverzemi naplněný horor jeví jako antiteze Lucasovy rozjuchané space opery, přesto nebýt Hvězdných válek, nepustil by se Scott nikdy do sci-fi a nikdy by na ni nesehnal peníze.
Po Vetřelci následoval Blade Runner, jejž můžeme nazvat asi nejvíce vizionářským filmem v režisérově portfoliu. Především díky cyberpunkovému designu světa, který měl na budoucí tvůrce nejspíš větší vliv než už tak vlivný příběh. Právě s Blade Runnerem je ale spojený i začátek nechvalné Ridleyho tendence nebýt schopný dohodnout se se studiem na finální verzi filmu. O intenzitě a přesné podobě sporů kolují hotové legendy – třeba ta, že Harrisson Ford namluvil studiem požadovaný vnitřní monolog Deckarda záměrně tak špatně, aby se nedal použít. Samotný herec to vždy razantně odmítal, něco tak neprofesionálního by prý nikdy neudělal. Na každý pád jsme se dočkali několika sestřihů se zcela jiným vyzněním příběhu. Skutečnost, že za kanonickou pointou filmu dnes není považovaná ta z kinoverze, nejde nazvat jinak než kontroverzní.
Na jednu stranu tu Scott začal budovat svůj obraz coby svéhlavého autora, který si jde tvrdě za svým a naplňuje ideál romantického umělce. Jeho konfliktnost a ochota říkat věci na plnou hubu jsou dodnes patrné pokaždé, když si sedne k rozhovoru a začne častovat své kritiky. Na druhou stranu jeho opakovaná neschopnost uvést do kin film jako hotový produkt nemluví příliš lichotivě o jeho organizačních a komunikačních schopnostech, jež jsou pro filmového režiséra a producenta stěžejní. A když si kupujeme třetí verzi stejného filmu, která nám má konečně dopřát „autentický zážitek“, musíme se sami sebe ptát, jestli nejde ze Scottovy strany o obchodní strategii, jak jednomu člověku vystavit účet několikrát. Zvlášť když ne každá režisérská verze je tak zásadní jako ta Blade Runnera nebo Království nebeského. Někdy jde o vlepení pár zbytných scén jako v Gladiátorovi nebo o prodloužení už tak dost protáhlého utrpení v Napoleonovi.
Zkusit všechno
Snaha vyhmátnout včas trend nevyšla pokaždé. Jeho čtvrtý film Legenda byl komerčně docela průšvih a do popkultury se krom imponujícího make-upu Tima Curryho moc nezapsal. Ke Scottově cti přesto slouží viditelná snaha nenechat se zavřít do škatulky. Po dvou hardcore sci-fi chtěl oživit dětskou fantasy. Když to nevyšlo, neudělal krok zpátky, ale hledal dál. O pět let později, na počátku 90. let, uvedl Thelmu a Louise, evokující zašlou éru syrového nového Hollywoodu. Jeho dalším filmem bylo opulentní historické drama 1492: Dobytí ráje. K silným ženským hrdinkám se vrátil v G. I. Jane a následoval maskulinní Gladiátor.
Ten se stal oscarovým hitem. Jistě ne jeho nejlepším filmem, rozhodně ale tím, za který si odnesl nejvíc mainstreamových cen. A nebyl by to on, aby nespadl z vrcholu rovnou na dno ke svému asi nejhůř přijatému filmu, hororovému pokračování Mlčení jehňátek s názvem Hannibal, jež se dočkalo odmítnutí a dokonce posměchu. Ve stejný rok uvedl americkou vojenskou propagandu Černý jestřáb sestřelen a nedlouho poté následovalo odmítnutí války a ansiislamismu v Království nebeském. No a pak si Ridley odpočinul o vinařské komedie Dobrý ročník.
Nejmenujeme tu všechny jeho tituly, jde nám hlavně o to podtrhnou kontrasty jeho tvorby. Z toho vyplývá i absence jednoznačného rukopisu a čitelné ideologie. Přestože jednotlivé jeho tituly mají mnohdy velmi silnou tendenci provokovat k ideovému čtení, od feminismu Thelmy a Louise po queer čtení Vetřelce, najít jednoznačnou červenou nit táhnoucí se napříč jeho tvorbou není snadné. Snad s výjimkou záliby v silných ženských postavách a dekonstrukci maskulinity. I když je přesnější říct, že Scott tato témata volí proto, že z nich pro něj vyplývá funkční drama, než že by se považoval za šiřitele nějaké agendy.
Dokud neodpadne
Jedná se jistě o méně manýristického tvůrce, než jakým byl jeho bratr Tony, který se nikdy příliš nevzdálil dravé reklamní estetice. Ridley ji možná opustil navenek, jeho přístup ale zůstává věrný marketingové mysli: najít adekvátní řešení pro vytyčený úkol. I proto se o jeho tvorbě často říká, že nabízí filmy jen tak dobré, jak jsou povedené jejich scénáře. Scott podle tohoto předpokladu nepatří k tvůrcům, kteří umí text povýšit čistě svým audiovizuálním umem. Jakmile mu dáte silný text, dostanete Marťana. Když pisálkovi ujede ruka jako u Klanu Gucci, tak je se vším konec. A jakkoliv nechceme Scottův talent snižovat, něco na tom je.
Poslední dekádu, zhruba když Scott překročil osmdesátku, se pak diskutuje i o tom, nakolik ke stáru ztrácí hranu. Na jednu stranu je úctyhodné, že dokáže udržet pohromadě monstrprodukce jako Gladiátor II a Napoleon, které patří k jeho nejdražším a logisticky nejnáročnějším projektům. Na druhou si nejde nevšimnout, že výsledky se nedostavují. Kvalitativní ani komerční.
Scott do každého projektu skáče po hlavě s tím, že myšlenka důchodu se mu hnusí. Zároveň ale nemá co ztratit, takže se nemusí trápit s tím, že jeho film na 300 milionů má prakticky nulovou šanci se zaplatit. Vlastně se tedy drží poměrně při zemi – na rozdíl od takového Coppoly zatím neopustil snahu točit podívané, jež v principu nejsou uzavřené širokému publiku. Mnozí se škrábou na hlavě, proč se rovnou neutrhne ze řetězu a nenatočí něco pořádně výstředního. Pořád lepší než unylý Napoleon! Tak ale Scott nikdy neuvažoval. Je tedy možné, že tu máme co do činění s nejlepším „řemeslníkem“ své generace.
Nyní uvádí dystopické sci-fi Vzhlížet ke hvězdám, které opět tvoří jednoznačný kontrast vůči jeho posledním filmům. A když se podíváme na to, jaké projekty se mu v posledních letech dařily, má nemalou šanci být jeho nejlepším počinem od Posledního souboje. Technicky na to Ridley jistě pořád má, takže čekáme, jestli se chopil dobrého scénář. A šance tu jistě je. Neprokazujme ale Scottovi tu neúctu, že bychom snímek považovali za jeho rozlučku s kariérou – už nyní má rozjeto několik dalších produkcí… včetně životopisu kapely Bee Gees. Chystá se točit, dokud neodpadne. A my mu to přejeme a závidíme. Vzhlížet ke hvězdám dorazí do kin 27. srpna.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © ČSFD, Falcon, Vertical Entertainment 2026
