Karlovy Vary nám každý rok dopřávají krom novinek tuzemské i mezinárodní festivalové scény i několik nesmrtelných klasik pro každého, kdo si chce odškrnout pár povinných políček z kánonu. Pokud bychom měli letos vypíchnout jeden klasický titul, který je na plátně zcela zásadní, pak je jím mistrovské dílo Stanleyho Kubricka z roku 1975 Barry Lyndon. Ikonický film, pověstný svými nádhernými obrazy, ale také pomalým tempem a nejednoznačným hrdinou, rozdělil v době premiéry publikum. Od té doby ale dorostl v jedno z nejuznávanějších děl kinematografie a možnost zhlédnout ho na velkém plátně by neměla uniknout žádnému cinefilovi.
Chopit se šance
Irský mladík Redmond Barry (Ryan O’Neal) z kdysi zámožné, nyní zkrachovalé rodiny se zamiluje do své lépe situované sestřenice, jež je však přislíbena bohatému důstojníkovi. Po vyhraném souboji je, vybaven pár zlaťáky a koněm, vyhnán do světa s tím, že kdyby zůstal, ponese následky za domnělou vraždu svého soka. Eventuálně zjišťuje, že šlo o pouhou šarádu a zbabělý rival je s jeho někdejší láskou šťastně ženatý. Tou dobou už je ale pozdě se vrátit – a Barry by na to ani nepomýšlel.
Jeho cesta do světa nezačíná slibně. Za prvním kopcem ho dvojice banditů oloupí o vše, co má. Jedinou alternativou je tedy armáda, k níž však cítí pramalou loajalitu. I přes projevy individuálního hrdinství, které by mu bývaly pomohly najít si přátele, o jeho osudu rozhodne série dezercí a výměny uniforem, včetně první koketerie s falešnými identitami. Během těchto eskapád skončí Barry ve službách podvodného šlechtice, který okrádá druhé v kartách a fyzicky zdatný Redmond ho následně zastupuje v duelech. Ve společnosti urozených gamblerů ho poprvé přepadá touha stát se členem vyšší společnosti. A cesta se ihned otevírá. Potkává lady Lyndon (Marisa Berenson), bohatou a krásnou šlechtičnu, která se aktuálně trápí se svým starým, nepříjemným a na smrt nemocným manželem.
Zpráva o manželčině nevěře je nakonec pro křehkého sira dostatečným šokem a posledním nutným hřebíčkem do rakve. Čerstvé vdově nic nebrání přijmout Redmonda za chotě a udělat z něj aspirujícího šlechtice Barryho Lyndona. Konec dobrý, všechno dobré? Kdeže! Nové manželství lady Lyndon je všeobecný skandál, takže pokud chce Barry respekt smetánky, musí utrácet horentní sumy za opulentní večírky, umělecká díla do své sbírky a dary pro mocné sousedy. Jeho nevlastní syn Lord Bullington otčíma již od dětství nenávidí a roste v jeho předního veřejného nepřítele. Další rány osudu dělají už tak nešťastné manželství ještě nesnesitelnějším. Barryho brzy buď nenávidí, nebo jím pohrdají, nebo z něj mají strach všichni v jeho životě.
Proč jsme tady?
Kubrick se chopil víc než sto let starého románu Williama Makepeace Thackerayho, jenž nás bere o dalších sto let do minulosti, do poloviny 18. století – éry vrcholného feudalismu chvíli před tím, než začaly padat hlavy. Prvním Stanleyho zásadním rozhodnutím bylo, že příběh nejenže převádí z ich formy do třetí osoby, navíc ho opentluje mondénním vypravěčem (shakespearovský klasik Michael Hordern), který k Barrymu cítí pramalé osobní sympatie. Jeho příběh vypráví s až arogantní vševědoucností a jemným nádechem ironie. Neváhá dokonce o desítky minut dopředu jen tak mezi řečí vyzrazovat zásadní události děje, které se ještě nestaly. Ani se nesnaží v nás vzbudit představu, že si Barry na cestě za svým tragickým koncem zaslouží zvlášť velkou pozornost.
Redmond Barry vždy provokoval tím, že jako antihrdina není dost schopný ani charismatický. Nemůžeme si ho zamilovat stejným způsobem jako Alexe z Mechanického pomeranče či Jacka z Osvícení, jejichž šarmu je těžké odolat, přestože jsou to vražední maniaci. Jakkoliv Barry není patolízal, není ani dost intelektuálně vybavený, aby překonal výjimečné překážky. Jeho bezprostřední cíl je po většinu filmu dostat se z malérů a/nebo získat kýžené postavení. Je to prostě normální člověk. Z Kubrickových protagonistů má asi nejblíž k rovněž ne zvlášť sympatickému Humbertovi Humbertovi z Lolity, jeho transgrese ale není stejně skandální a tudíž vzbuzující stejnou morbidní zvědavost. Barrymu zkrátka chybí pompa a grandióznost ikonických padouchů, kteří si běžně nárokují divácký zájem.
Jedná se o přední důvod toho, proč Barry Lyndon od počátku rozděloval publikum, jež tápalo nad důvody sledovat tříhodinový film o nepříliš výrazném a příjemném chlápkovi, který se chová mizerně, ovšem ne zajímavým způsobem. Snímek se od té doby stal jedním z předních zástupců filmů s „nezaslouženými protagonisty“. Ale nikdo by snad nepodezíral Kubricka, že si tuhle skutečnost neuvědomoval a irský floutek se mu před kameru zatoulal náhodou. Co ho tedy na tomhle prospěcháři tak zaujalo? Barry Lyndon, tím spíš v Kubrickově interpretaci, je před vším ostatním svědectvím o neúspěšném pokusu překonat hranice společenské hierarchie. Barrym uvnitř jeho fikčního světa pohrdají, protože se tlačí, kam nepatří.
Další projekce Barryho Lyndona na KVIFF:
Středa 9. 7. v 10:00 – Velký sál
Pátek 11. 7. v 20:30 – Kino Čas
Co proti němu vlastně máme?
Pak se ale nabízí otázka: Proč jím pohrdáme my? Co dělá z Redmonda Barryho antihrdinu? Jistě to nemůže být podvádění a okrádání aristokracie. Barry přece netahá peníze z kapes lidem, kteří si je zaslouží – vlastně ho v celém filmu nevidíme ukřivdit někomu, kdo by sám nebyl feudální parazit. Neměli bychom mu tedy přát, aby uspěl a prodral se až na vrchol? Jeho největším morálním prohřeškem je nejspíš zacházení s lady Lyndon. Jeho nevěry, krutost a bezohlednost vůči ženě, která chtěla být oddanou manželkou. Nezapomínejme však, že na začátku celého jeho dobrodružství byla léčka, kterou dospívajícího Barryho provinční smetánka vytrestala za to, že se zamiloval do své sestřenice. To ho samozřejmě neomlouvá, komplikuje to ale celou nabídnutou dynamiku a ukazuje, že Barry měl dobré důvody odnaučit se propadat upřímným citům.
Jeho oportunistický postup potravním řetězcem byl spíš chápáním se náhodných šancí než promyšleným plánem. Proto se původní román jmenuje Štěstěna Barryho Lyndona. Prostě se jen ve vhodné chvíle neštítil drzé improvizace. Kdyby se však do svého postavení narodil, jeho zacházení s manželkou a nevlastním synem, které nakonec posloužilo jako záminka k jeho likvidaci a konečnému exilu, by pro něj neneslo sebemenší následky – ostatně se k nim nechová jinak než většina jiných šlechticů k vlastním rodinám.
Znamená to tedy, že je Barry nepochopený kladný hrdina? Jistě ne! Jeho antihrdinství ale spočívá méně v jeho zlých činech a více v jeho prioritách. Snímek kulminuje v ikonickou epilogovou kartu, lakonicky oznamující: „To vše se odehrálo za časů vlády Jiřího III., kdy představení lidé žili a vedli spory. Dobří či zlí, krásní či oškliví, bohatí či chudí. Teď už jsou si rovni.“ Zatímco román těmito slovy začínal, Kubrick jimi svůj film končí. Snad proto, že jejich plnou váhu pocítíme, až když jsme vyprávění již byli svědky. V někom toto memento mori evokuje především nihilismus, další z mnoha Kubrickových černých vtipů. Vždyť odhaluje zbytečnost lidského snažení, které skončí pro každého stejně, nehledě na úspěch, nehledě na prchavé štěstí. Jiní je však považují spíš za odhalení prázdnoty společenských hierarchií, v jejichž jménu proběhlo veškeré marné pachtění.
Redmond Barry promarnil svůj život. Zasloužil si dosáhnout svých cílů? To je nakonec nepodstatné. I kdyby se mu podařilo získat postavení a prosperitu, do nichž nebyl narozen, změnilo by to jen velmi málo. Jeden individuální sociální skokan nedělá svět lepším a systém spravedlivějším. A Barry, při svojí povaze, by rozhodně neměl tendenci uzmutou pozici využít ve prospěch kohokoliv krom sebe a svých potomků. Byl by alespoň šťastnější? Opět: při jeho povaze je pravděpodobnější, že i kdyby urval rytířský titul, pořád by chtěl víc a víc. Barry má v několika momentech příležitost se zastavit, říct si „mám dost“ a užít si svého bohatství – rozhodně po svatbě s lady Lyndon. Jenže on trvá na tom, že majetek není dost, že musí získat šlechtický titul. Až to je jeho skutečnou zkázou. Oproti častým výkladům to není jeho bezzásadovost, co mu podřezalo větev, ale špatné zásady. Jde přece snadno argumentovat, že je mnohem morálnější šlechtu okrádat než se k ní toužit přidat. Pak lze Barryho konec považovat za spravedlivý trest.
NASA výprava do 18. století
Přes veškerou rozporuplnost se na jedné věci u Barryho Lyndona od počátku prakticky všichni shodovali: Jedná se o jeden z vizuálně nejnádhernějších filmů, jaké kdy vznikly. Kubrick se rozhodl svého hrdinu uvěznit ve světě dobových maleb, snímek je tedy zaplněn výraznými kompozicemi, komplexní hrou se světlem a nádhernými lokacemi. To vše za doprovodu bezchybně vybraných klasických melodií. Kostyméři pak nejenže pracovali na věrných replikách šatstva, navíc zapůjčili nemálo autentických kusů. Musíme asi po tisící zopakovat i notorickou historku o tom, jak Kubrick zrekvíroval unikátní NASA čočky, jediné dvě svého druhu na světě, díky nimž mohl snímat dechberoucí scény v interiérech osvětlených pouhými svícemi, což bylo do té doby prakticky nemožné. Za těch padesát let Barry Lyndon samozřejmě ztratil část této své technické unikátnosti, stále se ale jedná o film, který vypadá jako žádný jiný.
Jeho dekadentní a všudypřítomná krása je místy až tísnivá, což skvěle slouží vyprávění o upnutém a opresivním světě. Podobně dnes pracuje s krásou třeba Wes Anderson. Tím více pak vynikají okamžiky, kdy Kubrick z nějakého důvodu „poruší dekórum“. Například při Barryho fyzickém výpadu vůči Bullingtonovi, kdy najednou přepneme do ruční roztřesené kamery, která se s postavami válí na podlaze. Po desítkách minut precizních kompozic a převážně statické kamery, jejímž největším excesem je využití zoomu, jsme najednou zcela stržení něčím, co do zobrazeného světa zjevně vůbec nepasuje. Tyhle okamžiky pak odhalují pravdu, kterou nám měla být skryta. Jakkoliv to tedy zlí jazykové tvrdí, Barry Lyndon není jen Kubrickovým formálním cvičením, jímž se konejšil po krachu dlouho připravovaného Napoleona. Estetika filmu má svůj smysl a účel. A příběh je vše, jen ne prázdný.
Někteří považují Barryho Lyndona za studii životní marnosti. Nádherný ornament, jehož smyslem je sdělit, že všechno je zbytečné. Je však důležité dělat rozdíl mezi pointou „nic nemá smysl“ a „nic z toho, co dělají postavy tohoto příběhu, nemá smysl“. Pouze ta první je nihilistická, druhá otevírá dveře hledání skutečné smysluplnosti. Teď už jsou si Redmond, lady Lyndon, evropská šlechta, banditi u silnice, vojáci na poli a nakonec i sám Jiří III. rovni. Možná tedy, že neměli vkládat tolik energie do toho, aby si rovni nebyli? To není úplně marné poučení ani pro dnešní dobu.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: KVIFF © 2025
