Dillon Markey patří k nejvýraznějším osobnostem současné stop motion animace. Držitel ceny Emmy, animátor, režisér a technický inovátor pracoval jako animátor postav na kultovním seriálu Robot Chicken, podílel se na oscarovým nominovaném krátkém filmu Fresh Guacamole. Na letošním Anifilmu v Liberci, kde je členem poroty Mezinárodní soutěže krátkých a studentských filmů, jsme si popovídali o fyzice pohybu, animování nehtů, chaosu Robot Chicken, české animační scéně i o tom, jak rád by si zaanimoval Pata a Mata.
Zuby, nehty, fyzika
Jaká je nejdivnější věc, kterou jsi kdy animoval?
Bože, to je strašně těžká otázka! Snažím se animovat divné věci pořád. Třeba můj absolventský film na CalArts, který se jmenuje Over the River and Through the Higher Dimensions, vypráví o mojí babičce, která mi postaví teleport a pak vysvětluje, jak funguje, tím, že v podstatě hackuje teorii strun. A jako součást toho jsem se snažil použít co nejvíc věcí, které se běžně neanimují. Třeba jsem několik let sbíral ostříhané nehty a pak animoval ty…
No, tak to zní divně až až… Stop motion je ale hodně fyzická disciplína. Co tě k ní pořád vrací i dnes, kdy existuje tolik digitálních alternativ?
Mánie? Blbost? Masochismus? (smích)
Nebo třeba vášeň?
Možná. Na stop motion miluju to, že je to vlastně každá forma umění, kterou kdy lidstvo vytvořilo, na jednom místě. Sochařství, malba, psaní, drama… nebo nehty. Což je taky umění, moje švagrová je manikérka a je to umělkyně, to se nedá popřít!
Ale zároveň je stop motion strašně technická disciplína. Materiály, nástroje, světla i kamery musíme znovu objevit tak, aby fungovaly pro loutky, miniatury a celý proces animace. Je to nekonečný úkol, nikdy nemáte hotovo.
Animace je často o pochopení pohybu a fyziky. Myslíš, že to mladší animátoři podceňují?
Nevím, jestli to podceňují, ale určitě není legrace najít čas učit se zároveň animaci i fyziku. Sám se obojímu učím doteď, a moje páteční masterclass bude právě o tom, jak zapojit fyziku do budování pohybu. Když se naučíte stavět pohyb na základě fyziky, můžete se pak naučit vytvářet pohyb, který fyziku porušuje nebo ji úplně ignoruje, což pak lze využít jako nástroj vyprávění. Můžete tak charakterizovat postavy a přidávat jemné nuance do jejich vyjadřování.
Na Anifilmu můžete v pátek zajít do Krajské vědecké knihovny na Dillonovu masterclass o využívání a zneužívání fyziky v animaci nebo na industry party AniJam, kterou si naplánoval jako totální animační turnaj. Žádné triky, žádné zábrany, jen animační šílenství.
Když říkáš, že se pořád učíš, napadá mě, nakolik je podle tebe animace naučené řemeslo a nakolik intuice?
To je zajímavá otázka! Myslím, že jsem v poslední době měl v tomhle směru určité prozření, když jsem loni žádal o podporu z fondu audiovize. Byl to strašně náročný proces a musel jsem opravdu analyzovat svůj přístup k práci. Hodně jsem se tím naučil a došlo mi, že estetiku buduju jako inženýrský problém, protože začínám technikou a úvahou nad tím, jak něco udělám, a teprve potom přicházím na to, co vlastně udělám. Forma tím tak trochu předurčuje obsah, stejně jako použití nebo ignorování fyziky určuje vyjádření mých loutek a jak její konstrukce určuje, jaký typ performance vůbec dokáže zahrát.
Kdy ses takhle u koncepce nějakého záběru zasekl? A jak jsi to nakonec vyřešil?
Tady ocituju svého kamaráda a jednoho z mých nejoblíbenějších animátorů vůbec, Sihanouka Marionu. Pracoval se mnou na Robot Chicken i na spoustě dalších věcí. On vždycky přirovnával animaci k šachu. Ze začátku jsem nechápal, co tím myslí. Jednou jsem se ale dostal do situace, kdy jsem potřeboval udělat velmi specifický pohyb v komplikovaném záběru s několika postavami, které se navzájem dotýkaly, což je ve stop motion vždycky strašně složité. A zamkl jsem sám sebe do pasti, měl jsem sám sebe v šachu. Musel jsem přemýšlet šest tahů dopředu, abych se z toho dostal.
Anatomie chaosu
Pracoval jsi jako hlavní animátor na skečích Robot Chicken. Na střední jsem zbožňoval speciály se Star Wars!
Já dělal na tom třetím. Animoval jsem souboj s Prune Facem, scénky s opilým Bobou Fettem na skifu nebo Palpatina, jak běží k výtahu.
Na Robot Chicken jsem miloval, že jsme vlastně každý týden točili nový krátký film. Skeče měly někdy deset sekund, někdy čtyři minuty. Někdy jste dostali celou scénu sami, jindy jste spolupracovali s dalšími animátory. Díky tomu jste cítili osobnost každého animátora v každém pohybu, což jen potvrzovalo moji teorii, že přes fyziku a pohyb můžete vyjadřovat charakter postav.
Kromě toho Robot Chicken pracuje s humorem, který často rozbíjí pravidla. Jak se animuje něco, co má působit schválně špatně, až absurdně?
Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlel. Byla to strašně unikátní zkušenost. Po nějakých deseti letech každodenní práce se člověk dostal do zvláštní flow, moje prsty jako by už animovaly úplně automaticky a úplně se mi přeprogramoval mozek. Přitom jsme pokaždé pracovali s úplně jinými loutkami. Jeden týden to byl G. I. Joe, další transformeři, pak Barbie, He-Man… Každá ta postavička měla jinou konstrukci a pohybovala se jinak. Třeba kuře z úvodní znělky mělo kovovou, kompletně kloubovou kostru, takže se hýbalo úplně jinak než všechno ostatní.
Je rozdíl animovat komedii? Jsi při ní s loutkami expresivnější, víc přeháníš pohyby?
Když jsem po Robot Chicken začal animovat Barbie pro Mattel, byl to úplně jiný přístup, a po všem tom chaosu úplně jiná energie. Ale ve výsledku je princip animace pořád stejný. Jen jde o typ performance. Pokud má být šílená a přehnaná, uděláte ji tak, pokud má být elegantní a klidná, uděláte ji tak.
Něco tu bzučí
Existuje něco, co by sis chtěl zkusit animovat, ale ještě jste se k tomu nedostal?
Pat a Mat! Strašně bych chtěl animovat Pata a Mata. A vždycky mě fascinovaly různé Goldbergovské konstrukce, takové ty řetězové mechanismy, kde jeden malý pohyb spustí další a všechno do sebe zapadá skoro jako domino. Ve stop motion je to strašně zábavné. Pořád hledám nové druhy energie a nové způsoby, jak vytvářet pohyb.
Není náhoda, že zmiňuješ Pata a Mata, dlouho totiž žiješ v Česku. Co tě vlastně přivedlo z Los Angeles sem a co ti to prostředí kreativně a pracovně dává?
Před deseti lety jsem si vzal Češku. Poznali jsme se v práci, je modelářka a vyrábí i kostýmy pro loutky, v tom je vážně skvělá.
Posledních pár let o české animaci dost intenzivně přemýšlím. Je taková hravá, experimentální, pohybově odvážná. Vidím v ní velkou chuť posouvat pohyb co nejdál a hledat, jaký typ pohybu může fungovat. Celkově si mi tady moc líbí, česká animační scéna má zvláštní energii, úplně to tu bzučí a hrozně mě to sem táhlo. Naproti tomu v Los Angeles to teď pro lidi z našeho oboru není ideální.
Co pro tebe znamenají festivaly jako Annecy nebo Anifilm? Jsou spíš o inspiraci, nebo o kontaktech?
Jsem moc rád za kontakty, které na festivalech vznikají, loni jsem tu poznal spoustu přátel. Liberec je krásné město a strašně se mi líbí zdejší festivalová atmosféra, jak je uvolněná, jak jsou lidé milí. A samozřejmě jsem tu nakoukal tunu skvělých filmů. Vidět animaci v narvaném sále s publikem je pro mě zážitek.
Myslím, že je důležité budovat u lidí nějakou animační gramotnost. Musíme o animaci mluvit, rozebírat ji a společně hledat nové cesty – nikdo jiný za nás přežití našeho oboru nevyřeší. Takže rozhodně je dobře, že podobné festivaly pořád existují.
Kam se podle tebe bude ruční animace posouvat v příštích letech? Udrží se, když existuje tolik digitálních alternativ?
Já si myslím, že generování obrázků nám paradoxně může pomoct. Naše práce totiž je jeho přesný opak, takže až si lidé uvědomí, jak málo je AI esteticky uspokojuje, vrátí se zpátky k nám. Vždycky, když skončila jedna velká vlna, přišlo něco nového. Aardman, Robot Chicken, Gumby, Will Vinton… a stop motion funguje ve vlnách v tom všem už od začátku.
Nevím, jaká budoucnost animaci čeká, ale vždycky si říkám, že až pozůstatky naší společnosti za deset tisíc let vykopou roboti, podívají se na naši tvorbu a třeba je zaujme. Takže čím víc tady toho pro ně zarchivujeme, tím větší radost z toho budou mít.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
