Biografie slavných zpěváků a zpěvaček nejsou formátem známým svou hlubokou dokumentaristickou hodnotou. Zvládne stereotyp překonat Helena Třeštíková, jež měla příležitost strávit několik dekád s Bárou Basikovou? Jistě tu máme předního kandidáta na diváckou cenu, jde ale o víc než o hluboký lidský příběh pro tuto sezónu?
Doma to je těžší
Helena Třeštíková je v tuto chvíli nejspíš evropsky nejvýznamnějším českým žijícím filmařem, což značí hned několik ukazatelů od Evropské filmové ceny po retrospektivu na amsterdamském festivalu IDFA, nejdůležitější světové dokumentaristické sešlosti. Tolik se nedá rozporovat.
Jak tomu tak ale bývá, uznávaní tvůrci národních kinematografií to mají doma často o kus těžší než za humny. Co je pro zbytek světa osvěžující ozvláštnění, je pro domácí publikum již rutinou. Pěstovaný styl se místním cinefilům může jevit okoukaně a stagnačně. I Třeštíková má tedy odpůrce, z nichž tím nejhlasitějším byl vždy její pedagogický kolega na FAMU Karel Vachek, představitel dokumentaristické avantgardy, stojící v dokonalém protikladu proti jejím ukázněným časosběrům.
Oznámení dokumentárního profilu o Báře Basikové jako by bylo pro toto „vachkovské křídlo“ potvrzením všech jeho předpokladů. Tak už to došlo tak daleko, že Třeštíková točí biografické dokumenty popových hvězd! Copak jde v dokumentaristice vůbec klesnout hlouběji? Jistě, v příběhu známé zpěvačky by s dalo najít hned několik narativů, jež výmluvně ilustrují proměny doby, ale skýtá i osobní dramata, Třeštíková ale jistě nebude mít samotnou vůli, aby do nich vůbec tnula. Že ne?!
Inu, už si odpustíme chození kolem horké kaše. Bára Basiková se nadmíru povedla. Dojem je zcela odlišný než v případě tradičních mainstreamových biografií, a to přestože Třeštíková a její tým nepřicházejí s ničím enormně novým. Docházejí však k nadmíru výmluvnému a v neposlední řadě vtipnému výsledku, který funguje navzdory všem vrozeným limitacím pořízeného materiálu.
Tohle by nemělo fungovat!
Důvodů, proč by Bára Basiková – film neměl fungovat, je vážně bezpočet. Máme tu příběh slavné zpěvačky, který nám vypráví ona sama. Napříč lety nám popisuje svou cestu životem, představuje nám své tři manžele, které nejprve jednoho po druhém vychválí a následně, během rozvodu, pohaní. Vidíme vždy jen její vzpomínání na situace, které se právě bezprostředně udály. Až na minimální náznaky nejsme svědky samotných hádek, střetů či konfliktů. O tom, že by měli šanci se vyjádřit oni pánové, nemůže být řeč.
Bára Basiková na KVIFF
Úterý, 7. 7., 10:00, Městské divadlo
Čtvrtek, 9. 7., 10:00, Císařské lázně
Sobota, 11. 7., 19:00, Kongresový sál
Tento omezený úhel pohledu, nespolehlivost vypravěčky a nedostupnost samotných událostí, o nichž je řeč, by měly být zcela likvidační faktory, ale právě naopak tvoří strhující jádro celého filmu. Jsme uvězněni v hlavě Basikové a intenzivně cítíme její čisté a nezkalené emoce, které popisuje v okamžicích, když je autenticky cítí (nebo samu sebe k jejich cítění přemlouvá). Jakmile se její život velmi viditelně zacyklí v repetici stejných rozhodnutí a stejných chyb, jež se v rámci devadesátiminutového filmu střídají rychlostí slok svižné písně, stává se celý zážitek sžíravou tragikomedií života.
Rozhovor s Bárou Basikovou a Helenou Třeštíkovou
Víme, že Basiková nám neříká vše. Tušíme, že by nejspíš nezvládla popsat vše, i kdyby se o to pokusila. Nejde nutně o problém klamu či neupřímnosti, ale přirozené a veskrze lidské limitace vlastní sebereflexe. Rozplývá se tedy před našima očima opět nad tím, jak konečně našla lásku, aby o pět minut se snahou o sebeshazující humor čelila se slzami v očích dalšímu rozvodu. Vše je to banální a samozřejmé, ale taky opravdové.
Film místy působí až krutě, rozhodně balancuje na této hranici. Ne nutně proto, že by se Třeštíková s nadšením vezla po mizérii, ale protože to vyplývá z formátu a z toho, co sledujeme. Vyprávění přesto dokáže udržet empatickou nit, což je důležité, aby výsledek nepůsobil jako misery porno, nebo jako snaha se vysmát. Basiková se možná odhaluje jako velmi chybující člověk, přičemž ony chyby jsou při vměstnání vedle sebe do prostoru jediného filmu až bolestivě patrné. To však nic nemění na tom, že všechny emoce, které cítí, jsou pro ni autentické. Doléhá tak na nás vysílení, které se v ní při každém protočení cyklu stupňuje.
Jedná se o jeden z filmů, kde se významy skrývají i hlavně v prázdných místech – v absentujícím úhlu pohledu manželů, v neexistujícím odstupu k Basikové. Naposledy jsme tuto tezi vznášeli o fikční biografie Michael, kde tento efekt dozajista nebyl záměrný. Šlo o důsledkem komplikovaného produkčního procesu plného požadavků Jacksonovy pozůstalosti a následných přetáček. V případě Basikové můžeme předpokládat, že alespoň kus tohoto efektu je součástí záměru. I když možná ne v míře, v jaké se tu nad ním rozplýváme.
Síla nevyřčeného
Kdyby Třeštíková chtěla, mohla by zajít mnohem víc na dřeň. Spolupráce s Alexandrovci je pro ni důležitým motivem, jak zdůrazňovala během rozhovorů. Demonstruje podle ní stupňující se pragmatičnost Basikové. Nakonec se přesto odbývá jednou rychlou scénou. Stejně tak veřejná vyjádření nezaměstnané zpěvačky během pandemie jsou nadhozena, jenže bez vysvětlení, co kontroverzního vlastně Basiková řekla. Slyšíme ji pouze celou událost shodit ze stolu jako vytrženou z kontextu. Vlastní obrázek si udělat nemůžeme, na to nám snímek neposkytne dost informací.
Toto jsou jediné chvíle, kdy se jeví, jako by před námi režisérka něco aktivně skrývala, aby se vyhnula konfliktu (ne že by takových okamžiků nemuselo být víc, zde je ale přímo cítíme). Koncepčně ale tato absence opět dává dokonalý smysl. Vyprávění tak moc ovlivněné sebeklamem a sebeiluzí odsouvá tyto dvě nepříjemné věci co nejdál, bagatelizuje je a performativně nad nimi mává rukama spolu s vypravěčkou.
Jistě by šlo vznést nárok, že filmařský styl by mohl být výraznější, střih hravější a tak dále. Snímek si nese strukturu typické biografie a vypadá standardně. Tady však nikdy nešlo o velký zájem Třeštíkové, takže není, čemu se divit. Pro nás je důležitější, že se pro Basikovou uchovaly režisérčiny silné stránky, byť v profilu slavné osobnosti dochází k trochu nového účinku. Ve scénách z každodenních života běžných lidí vyznívá přítomnost kamery jinak než v případě celebrity, jejíž soukromí si automaticky nárokujeme. Mnohem snáz identifikujeme to, co chybí, domýšlíme si to a přemítáme o tom.
Bára Basiková se tedy povedla. Částečně díky schopnostem a know-how zkušené filmařky, částečně díky tomu, že veškeré případné nedostatky námět pohlcuje a vytváří na jejich základě fascinující konflikty a kontrasty. Jedná se o film, ve kterém někdy pochybujeme o tom, zda nám protagonistka říká celou pravda, vlastně zda chápe celou pravdu, přesto takovou pravdu cítíme v jejích očích a v jejím vysílení.
Úvod k filmu
Bára Basiková (2026)
Bára Basiková má nejspíš velké štěstí v tom, že přirozené vlastnosti námětu a konceptu vyrovnávají všechny nedostatky dané jak tomuto specifickému projektu, tak i přístupu Třeštíkové. Všechny nakonec slouží filmu ku prospěchu. Máme tu intenzivní tragikomedii života, která je mnohem výmluvnější, než si dopředu kdokoliv dovolil hádat.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Falcon 2026
Bára Basiková
Česko, 2026, 90 min
Česká premiéra: 17. 9. 2026, Falcon
Režie: Helena Třeštíková
Scénář: Helena Třeštíková
Kamera: David Cysař
Hrají: Bára Basiková
Produkce: Kateřina Černá, Pavel Strnad
Střih: Adéla Špaljová, Jakub Hejna
Zvuk: Petr Šoltys
