Recenze: Princezna kosmolesba ukazuje funkční woke queer komedii, i když především pro zasvěcené

S Princeznou kosmolesbou se české publikum mohlo během předchozího roku už párkrát setkat. Vítěz queer ceny z Berlína je také pohrobkem předminulého ročníku Karlových Varů. Až nyní však vstupuje do širší distribuce, což jen odráží, jak těžké to někdy queer filmy v kinech mají. Proto je třeba zdůraznit, že tu máme víc než jen půlnoční bizár, ale velmi příjemný snímek, který je ve skutečnosti soustředěnější, než by se mohlo zdát – i když svým vlastním způsobem.

Superlesby proti mužozemšťanům

Princezna planety Clitopolis Saira se bláznivě zamilovala do Kiki Ničitelky, ta jí má ale po dvou týdnech jednostranně výbušného vztahu dost a nevybíravě jí dává košem. Saira tak přichází o možnost poprvé neskončit sama na chystaném velkém lesbickém plese, který pořádají její matky – dokonalé vládkyně království, jež začínají být ze své dcery poměrně nešťastné.

Princezna nezvládá ani to základní, co se od obyvatelky Clitopolis očekává, tedy vyvolat magickou dvoubřitou sekeru labrys, zdroj moci každé správné vesmírné lesby. Jenže právě to se bude Saira muset rychle naučit, Kiki totiž těsně po rozchodu unesla skupinka bílých hetero mužozemšťanů, kteří ji chtějí za Saiřinu labrys vyměnit, aby mohli s její pomocí pohánět obří magnet na roštěnky.

Patologicky introvertní a pasivní Saira tedy prchá ze svého domova, aby Kiki zachránila – v naivní víře, že když konečně ukáže odvahu a sílu, začne ji její láska opět milovat nazpátky. Na cestě jí pomáhá poněkud nevrlé, ale relativně spolehlivé maskulinní vesmírné plavidlo a hyperaktivní nebinární osůbka Willow, která je pro Sairu zhruba tím, čím je ona sama pro Kiki.

Pro všechny, ale bez návodu

U filmu jako Princezna kosmolesba, zvlášť když vstupuje do široké distribuce, existuje určitá marketingová potřeba přesvědčovat publikum, že jde o univerzální filmový zážitek, který si užije i někdo, kdo není queer. A to jistě může být pravda. Člověk nemusí „být queer“, aby chápal a užil si tuhle divokou jízdu. Je ale fér říct, že aby ji plně docenil a pojal, musí mít alespoň základní vhled do queer popkultury, trendů, jazyka, uvažování a tak dále. A tím není myšleno do jejich karikaturní podoby, kterou udržují 15 let repostované memy šířené lidmi, kteří s queer člověkem nikdy nepromluvili.

Pokud třeba nevíte, že labrys je již od 70. let populárním lesbickým symbolem, bude pro vás jistě nepochopitelné, proč v tomto příběhu vytahuje hrdinka ze své vagíny zrovna kouzelnou světelnou sekeru. S tím se ale nedá nic dělat. Stejně jako existují filmy pro příznivce určitých sportů nebo popkulturních brandů, i queer film může existovat s tím, že uspokojí hlavně publikum ze své subkultury. Princezna kosmolesba je takovým filmem.

Nemá ani smysl předstírat, že jde o případ Odyssey, k níž konzervativec cítí odpor na základě toho, co si přečetl Twitteru, když však na ni zajde, zjistí, že k takovým předsudkům nedává opravdovou záminku. Princezna kosmolesba je bezpochyb woke skrz naskrz. Tuto pozici nevysvětluje, neobhajuje, neformuluje, zkrátka k ní náleží. A pokud někdo cítí apriorní odstup nebo dokonce odpor, nemá moc velkou naději, aby mu vtipy přišly vtipné a postavy sympatické.

Celovečerně debutující režisérky Leela Varghese a Emma Hough Hobbs nenabízejí edukativní snímek, jehož prioritou je představit queer subkulturu širší veřejnosti. Pro mnohé přesto může být velkým objevem zjistit, jak vůbec vypadá „woke humor“. Tedy humor nezaložený na ponižování druhých a opakování stereotypů z pozice moci, ale především na empatickém převyprávění absurdit vlastní životní zkušenosti.

Neshazovat druhé, ale ani sebe

Pro woke humor, tím spíš queer humor, je typické určité sebeponížení, kdy mluvčí popisuje, jak moc velký je loser, jak moc je bezradný a jak moc selhává tváří v tvář světu. Tento přístup se často setkává s kritikou z vlastních řad za tendenci k neustálému shazování sebe sama. Queer subkultury se navenek rády prezentují prostřednictvím performativní opulence (jejímž nejznámějším představitelem jsou pochody Pride), a kdo tento svět opravdu nezná, nemusí si být vědomý druhé strany mince, jíž je vnitřní nejistota, strach z přijetí a strach ze ztráty síly bojovat za sebe, které se projevují jen „uvnitř safe space“.

Tvůrkyně Princezny kosmolesby pak s tímto principem aktivně pracují. Není náhoda, že Saira je koncipovaná jako extrémní introvertka, která není schopná plnit to, co od ní okolí očekává a neustále si za to sype popel na hlavu. Nemluvě o tom, že ji sledujeme zachraňovat ex-přítelkyni, která ji právě brutálně odkopla, takže celá záchranná mise vyznívá poněkud zoufale. Skutečným úkolem Sairy je nakonec pochopit vlastní cenu a najít trochu vnitřní síly.

Ani ne devadesátiminutový snímek je v tomto ohledu velmi sympatickým zářezem. Animátorský i vypravěčský styl jasně odhaluje, že autorky vyrůstaly na animaci Cartoon Network a Adult Swim. Možná jim jde vytknout, že v tomto ohledu nenalézají zcela unikátní identitu a sledovat jejich film je v jádru velmi povědomým zážitkem. Možná ale, že právě to je potřeba vzhledem ke queer absurditám, které jsou v tomto stylu vyvedeny. Jde o snímek, který jistě mluví spíš k teenagerům a young adults nejen tématem, ale i stylem zpracování. A jakkoliv zní možná synopse šíleně, v příběhu se na základní rovině zápletky a motivací postav není těžké orientovat. Jako celovečerní debut je princezna kosmolesba kompetentní, ale i výmluvná. Dobrá práce.

foto/video: © Film Europe 2026

Princezna kosmolesba
Lesbian Space Princess
Austrálie 2025 87 min
Česká premiéra: 13. 8. 2026, Film Europe
Režie: Leela Varghese, Emma Hough Hobbs
Scénář: Leela Varghese, Emma Hough Hobbs
Hudba: Michael Darren
Hrají: Shabana Azeez, Gemma Chua-Tran, Kween Kong
Produkce: Tom Phillips
Zvuk: Michael Darren
Scénografie: Emma Hough Hobbs