Josef František patřil k nejtalentovanějším nejen českým letcům druhé světové války a nebýt jeho tragického brzkého skonu během hlídkového letu, zapsal by se dost možná do dějin ještě výrazněji. Zároveň se jednalo o horkokrevného mladého muže, který si moc nedělal z autorit a rád se rozhodoval po svém, což ve válce nemusí být vždy ideální. Jeho přezdívka Osamělý vlk ukazuje jeho výlučnou pozici, kterou zastával. Stejnojmenné dokudrama nyní jeho příběh připomíná s filmařským důrazem, který u dokumentu není samozřejmostí.
Skoro jako velkofilm
Osamělý vlk je solidní mainstreamový dokument se vším, co k tomu náleží, především tedy co do konzervativní struktury chronologického vyprávění spoléhajícího na nepřerušený komentář. Stylizovaný je v tomto případě tak, aby připomínal románovou ich formu a František tu po většinu stopáže vypráví svůj životní příběh, jako by na něj sám po letech vzpomínal (což nese nevyhnutelnou tragiku, když víme, že k tomu nebude mít příležitost).
Výhodou je informační přehlednost a košatost, nevýhodou tendence k filmařské rutině. Ondřej Veverka je naštěstí i díky své předchozí tvorbě My, budovatelé nové republiky a My, občané Protektorátu připravený čelit nástrahám strnulosti zvoleného formátu. Co nejvíc filmu je realizováno prostřednictvím dramatizovaných scén, které mají v prostředí dokumentaristiky nezvykle bohatou výpravu a precizní „profi“ realizaci. Základním cílem nejspíš je, aby divák při sledování cítil podobné emoce jako při válečných klasikách typu Zachraňte vojína Ryana nebo Tmavomodrý svět, což je nakonec největší klad i mantinel filmu.
Příklon k některým klišé (třeba neustálé hrdinovo pokukování po holkách) může být v takovou chvíli výhodou. Povědomé dějové prvky usnadňují publiku orientaci v ději a zvyšují zájem, ale nevyžadují absolutní pozornost, která se pak může věnovat dokumentaristickému aspektu. Hrané scény a silný herecký výkon Tadeáše Moravce v hlavní roli zaručují základní emocionální kontinuitu, ale zároveň nechávají dost prostoru vypravěči, aby předal potřebné informace. Je to oboustranný kompromis, který ale funguje.
Co s tím klukem?
Výtky by mohly směřovat spíš než k tomu, co je nezvládnuté, k limitům některých voleb, a půjde tedy hlavně o věc preference. Osud Josefa Františka je o kus komplikovanější, než se možná zdá. Máme tu nadaného, ale horkokrevného mladého muže, který se podle jednoho výkladu zabil proto, že dělal v letadle dojem na svou holku, když byl zároveň vysílený oddanou službou. Ať tak či onak, jednalo se o nepřekvapivý konec kariéry vyznačující se přehlížením rozkazů na zemi i na nebi. Jeho talent, dravost a především výsledky však vždy vedly nadřízené k tomu, aby jeho transgrese tolerovali a hledali skulinky, které pro Františka otevřít. Zatímco on si mohl myslet, jak vítězí nad autoritami, pro ně byl užitečným, i když neřízeným nástrojem.
Tvůrci Osamělého vlka si pro Josefovy neduhy dělají místo a nezavírají oči před jeho nekázní. Zdá se ale, že jim možná trochu přes míru imponuje a letcovu charismatu nedokážou odolat. Jistě i z praktického důvodu, že právě tak mohou nejsnáze evokovat typický válečný film a mají šanci si udržet široké publikum. Nikdo si tedy netroufne říct, že Pepa, jakkoliv schopný letec to byl, to nakonec tak trochu zpackal. Stejně tak nikdo nevyužívá možnost naplno položit otázku, zda mladý voják s tak soustavnými kázeňskými potížemi měl co dělat ve stíhačce.
Nikdo nechce vyprávět příběh o svéhlavém mladíkovi, jehož ochotu pouštět se do agresivního boje bez ohledu na vlastní bezpečí jeho velitelé využili za cenu, že jeho štěstí musí dřív nebo později dojít. Skutečnost, že k tomu nedošlo v bitvě, ale během rutinního letu, možnou předejitelnost situace podtrhává. Tvůrci mají přesto před očima hlavně romantickou představu charismatického válečného stíhače, který za každou cenu „patří na nebe“. S hrdinou oslavujeme každý okamžik, kdy mu nadřízení prominou další neuposlechnutý rozkaz nebo výbuch hněvu, přičemž možnost nechat Josefa na zemi a dovolit mu dožít se třicítky není přípustná. Pravděpodobně by byla považovaná za nešťastný konec a křivdu.
Kritičtější pohled není tvůrci popíraný a divákovi v něm nebrání, v několika momentech k němu i aktivně naznačují cestu. Snímek ale upřednostňuje melancholii a vznešený smutek před analytickým zhodnocením situace. I proto František mizí za tklivé hudby v obláčku a jeho smrt je vysvětlena jen velmi vágně skrze vysílení a poruchu motoru.
V první řadě nadšení
Nic z toho nebrání Osamělému vlkovi plnit popularizační roli, možná mu to právě naopak dobře poslouží. Snaží se co nejatraktivnějším způsobem připomenout existenci zajímavého člověka v důležitém historickém okamžiku. Nemá prostor na problematizaci celé situace. A když jako jeho cíl přijmeme prostě vzbudit zájem o svého protagonistu, tak je ani nepotřebuje. Důležitější je, že vykazuje neutuchající nadšenectví pro klasický příběh, v němž si talentovaný kluk vyvzdoruje vysněnou pozici a pochybovačům zas a znovu ukazuje dlouhý nos. Výše nastíněný motiv, že i spravedlivá válka bezohledně požírá své děti, by byl moc špinavý, moc nepříjemný a vedl by k nutnosti úplně jinému přístupu.
Osamělý vlk je ale také, a to možná především, ideální návštěvou kina pro ten typ publika, které miluje přehrávání bitev v dobových kostýmech a připomíná si individuální hrdinské příběhy z období války. V ideálním případě může po projekci následovat diskuze s nějakým odborníkem, která podtrhne komunitní aspekt tohoto zájmu o látku. Jinými slovy: Čím méně očekáváte od filmu odstup a kritický nadhled a čím víc sdílíte nadšení tvůrců, tím budete spokojenější a s hodnocením se nejspíš vyšplháte mnohem výš než my.
V takto vytyčeném rámci plní Veverkův film svou úlohu prakticky bezchybně a vyvolá právě takové nadšení i dojetí, jaké chce. Filmařská zručnost při realizaci leteckých scén se nedá popřít a tvůrci mohou rozhodně argumentovat, proč je důležité zrovna na tento dokument vyrazit do kina a nečekat na uvedení na streamovacích službách či obrazovkách České televize.
Osamělý vlk (2026)
Ondřej Veverka se svým přístupem k příběhu bravurního letce Josefa Františka pokouší v na prostoru dokudramatu dosáhnout v co největší míře zážitku válečného velkofilmu. Jeho přístup je především romantický a nadšenecký. Pokud vám tato základní volba bude vyhovovat, čeká vás silný a spokojený zážitek. Kdo čeká kritický odstup a analytický osten, ten riskuje zklamání.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Falcon 2026
Osamělý vlk
Česko, 2026, 94 min
Režie: Ondřej Veverka
Scénář: Ondřej Veverka, Petr Pelech
Kamera: Kryštof Tichý
Hudba: Jakub Řehoř
Hrají: Tadeáš Moravec, Viktor Zavadil, Piotr Trojan, Kryštof Grygar, Josef Trojan, Jan Nedbal, Miroslav Hanuš, Jan Budař, Tomáš Matušinec, Grzegorz Widera
Produkce: Lenka Poláková, Daniel Titl, Olga Grossmannová
Střih: Ondřej Veverka
Scénografie: Marek Pražák
Masky: Kateřina Houska
Kostýmy: Eva Kotková
