Recenze: Kultivovaný Samuraj a vězeň je jako stroj času. Do dějin Japonska, ale i historie filmu

Japonský snímek Kijoši Kurosawy s názvem Samuraj a vězeň nás bere do 16. století, kdy se jeden z níže postavených šlechticů rozhodl velmi nenápadně vzepřít nejen svému pánovi, ale i zavedeným pořádkům. V Japonsku dobře známý, na západě zatím nepříliš okoukaný kus historie ožívá v přesvědčivém provedení, které skvěle zapadá do současného „analogového“ trendu.

Proč nechce mojí hlavu?

Murašige Araki (Masahiro Motoki) je pán hradu Arioka, který se vzepřel brutální vládě Nobunaga Ody, vojevůdce pokoušejícího se sjednotit Japonsko 16. století. Zradu si nikdo nedokáže vysvětlit, Araki byl doposud skoro modelovým loajálním důvěrníkem. Jeho vlastní renomé je ale dost velké na to, aby měl alespoň malou naději, že tuhle jiskru využijí i další páni k příležitosti se mocnému aspirujícímu tyranovi vzepřít.

V tuto chvíli je však Araki v jasné nevýhodě, jeho jedinou zbraní je nedotknutelný hrad Arioka. Za jednu z největších a nejvíce znepokojujících překážek ve vedené rebelii si však hradní pán může sám – zjevně cítí značný odpor k zabíjení lidí mimo bezprostřední bitvu. Ve chvíli, kdy by jiný šlechtic na jeho místě poroučel popravy, on své nepřátele zamyká v šatlavě. Týká se to především jeho někdejšího přítele Kurody Jošitaky (Masaki Suda), talentovaného stratéga, s nímž následně chodí do vězení rozmlouvat vždy, když se dostane do úzkých.

Problém je, že smrt má v japonské samurajské kultuře svou pevnou roli a neochota popravovat vězně může být považovaná za znak neúcty, za neochotu podřizovat se zavedenému řádu či za osobní slabost. Někteří vězni Arakiho doslova na kolenou prosí, aby je dal popravit, jinak mohou jejich rodiny čelit neblahým následkům ze strany Ody, pokud upadne v podezření, že domnělí vězni ve skutečnosti sběhli. Stejně tak co do správy majetku je existence šlechtických vězňů pro jejich příbuzné vyloženě nepraktická. Arakiho nejasně motivovaný odpor vůči zabíjení tedy ohrožuje japonskou společnost ještě o kus víc než samotný akt rebelie.

Do toho všeho se na hradě začínají dít podivné věci. Vše začíná vraždou jednoho z rukojmích, jehož srdce je probodnuto šípem, který na místě činu nebyl nalezen. A někdo jako by se snažil rozdmýchat spor mezi buddhistickými a křesťanskými frakcemi. Araki je racionální člověk, který metodicky pátrá po vysvětleních, která také často nalézá. Morálka jeho mužů se ale postupně rozkládá. Budoucnost celé akce nakonec spočívá na očekávaných posilách jiného šlechtice, jenž se chce údajně k rebelii přidat. Vydrží však tohle nadšení, když muže ve středu celé akce obklopuje tolik nejasností, nečitelnosti, a navíc se stal možná obětí zlé karmy?

Na dotek

Kijoši Kurosawa je režisér se sedmi křížky na krku a půl století dlouhým portfoliem, během nějž si stihl vyzkoušet většinu žánrů. Během té doby si nevydobyl enormní mezinárodní postavení, jistě ho lze ale považovat za solidního a schopného filmaře. Nyní využívá veškeré své know-how k předvedení solidní a kultivované filmařiny, a činí tak s úspěchem. Ze zvolených slov už ale možná také tušíte, že tak činí bez enormního vzrušení a překvapení.

Přesto tu máme snímek, na který se úžasně kouká. Sdílí mnohé kvality Nolanovy Odyssey, i když samozřejmě v mnohem skromnějším měřítku – máme tu historický film s velmi přesvědčivou analogovou „texturou“ v podobě production designu soustředěného na hmatatelné prostředí, v němž si dokážeme představit fyzicky existovat. Samuraj a vězeň je pak v tomto ohledu zcela důsledný a snímek by mohl v prakticky nezměněné podobě vzniknout někdy v 60. letech. A tahle starosvětskost mu nesmírně sluší.

Důstojnost nade vše

Ostré hrany japonské architektury navíc vždy poskytovaly neodolatelný potenciál k výrazným kompozicím a aranžování postav do prostoru. Někdy čím méně filmař s těmito kulisami udělá a čím víc spoléhá na základní aspekty scény, tím lépe se na výsledek kouká. V japonských filmech vypadá zkrátka i scéna přípravy čaje jako pastva pro oči, aniž by bylo třeba víc než postavit kameru na stativ a namířit správným směrem. A kameraman Jasujuki Sasaki se postaral o to, že koukat se na tento film je jedna radost.

Většinu snímku zaplňuje dialog dvou či více mužů následujících přísnou japonskou etiketu a performujících feudální manýrismus pán/sluha. Dvouapůlhodinová stopáž je už trochu výzva (tím spíš vzhledem k epizodické struktuře vyprávění) a jak tak často platí, že snímek vyniká v kině, kde se člověk může izolovat od všech záminek přerušit sledování a začít věnovat pozornost něčemu jinému. Možná se přesto stane, že na někoho to bude „už příliš“ a tenhle film ho poněkud vyčerpá. Je to pochopitelné. Stejně tak ale věříme, že ledaskdo bude tímhle zážitkem stržený a zcela uspokojený.

Sice je pravda, že Samuraj a vězeň je spíš dílem solidního řemesla než umělecké brilance, ale všechny jednotlivé složky jsou tu na svém místě a zapadají do sebe. A někdy to prostě stačí. Zaujmout pak může i odkrývání Arakiho motivací a postupná eskalace následků jeho důstojné nonkonformity, i když by bylo bláhové čekat nějaký velký šok. Přestože se nakonec dočkáme dějového zvratu a je odhalen nečekaný pachatel všeho chaosu, vše je vyřešeno ve vší důstojnosti. Záleží tedy na tom, nakolik se vám zamlouvá tato myšlenka tvrdohlavé noblesy.

foto/video: © CinemArt 2026

Samuraj a vězeň
Kokurôjô
Japonsko 2026 147 min
Česká premiéra: 3. 9. 2026, CinemArt
Režie: Kijoši Kurosawa
Předloha: Honobu Jonezawa
Scénář: Kijoši Kurosawa
Kamera: Jasujuki Sasaki
Hudba: Jošihiro Hanno
Hrají: Masahiro Motoki, Masaki Suda, Juriko Jošitaka, Munetaka Aoki, Rjóta Mijadate, Tasuku Emoto, Džó Odagiri, Jošijoši Arakawa, Šingo Bandó, Rjóta Bandó
Produkce: Satoko Ishida
Střih: Kôichi Takahashi
Scénografie: Tatsuo Hamada