Samurajské filmy, v angličtině Samurai Cinema a v japonštině chanbara (filmy o soubojích s meči), či šířeji jidaigeki (historická dramata odehrávající se před rokem 1868), jsou žánr tak rozsáhlý, že hraničí se subkulturou – podobně jako třeba americký western. Najdeme v něm bezduché akční filmy, elevated dramata i kriminálky či komedie. Nyní přichází do kin Samuraj a vězeň, evokující zlatou éru vrcholných poválečných samurajských dramat z dílny Akiry Kurosawy. Jeho jmenovec Kijoši Kurosawa (jedná se o velmi běžné japonské příjmení) jako by cestoval časem nejen do středověké historie své země, ale i do doby nejlepších samurajských dramat, vedle nichž si směle stoupá. Je tedy nejlepší chvíle připomenout si je. Ať už jste je již viděli, nebo tím doženete resty.
Zběsilost (1966)
Ty nejlepší samurajské filmy, troufáme si tvrdit, jsou ty, co se naplno noří do morální ambivalence života nebezpečných jedinců s nadpozemsky nabroušenou katanou. Na samurajské estetice je zvláštní kontrast individualismu a přísných morálních kódů. Naplňování vlastní vůle (pokud jste muž, ehm), i když v rámci enormně pevných pravidel.
Každá transgrese v takovém systému působí jako akt nebezpečného násilí, což studuje málokterý film tak intenzivně jako Zběsilost v režii Kihači Okamota. Příběh vypráví o brutálním samurajovi, který všude, kam přijde, rozsévá smrt. někdy vlastní vinou, jindy souhrou nešťastných náhod. Nikdo, dokonce ani on sám, přesně neví, kde leží hranice jeho osobní viny a nešťastných okolností, které ho provokují k opětovnému porušování morálních hodnot. Nakonec je to ale jedno – na každý pád ho pronásleduje temnota, kterou nedokáže setřást. Jak se dá s takovým prokletím žít?
Snímek nenachází rozhřešení, právě naopak nás opouští v okamžiku vrcholného vypjetí sil, jimž může, ale také nemusí následovat hrdinův konec, nikoliv však konec jeho dilematu, jež zůstane navždy nevyřešené. A právě v téhle trýznivé realitě tkví síla Zběsilosti.
Zatóiči (1962-současnost)
Jistě ale nemůže být každý film jen neštěstí a deprese. Ukázkou odlehčenější tváře chanbary je série Zatóiči, jež čítá v klasickém provedení 26 titulů natočených mezi lety 1962 a 1989, po nichž následovala řada filmových i televizních pokračování, remaků a reimaginací. Zmínit je třeba zvážnělou mistrnou variaci z roku 2003 v režii Takeši Kitana. Mezi příznivci série samozřejmě panuje urputný boj o to, jakým způsobem původní sérii se Shintarō Katsuem v hlavní roli seřadit od nejlepšího dílu po ten… nejméně nejlepší. My nejsme dost zběhlí, abychom se debaty účastnili, ale věříme milovníkům žánru, když se dušují, že série nemá žádné kusy, jejichž zhlédnutí by člověk litoval. Nejedná se většinou o mistrovská díla, ale spotřební zábavu, nicméně vždy kvalitní a nápaditou.
Zatóiči jako postava je starší než jeho série, začal jako vedlejší figurka v příbězích jiných hrdinů. Postupně se díky svému šarmu vypracoval do titulní pozice. Jedná se o slepého maséra se sklony ke gamblerství, který je nehledě na svůj hendikep nebývale talentovaným bojovníkem, předně díky své znalosti lidského těla podle tradičního japonského masérského umění. Také je to talentovaný zpěvák a hudebník, protože proč ne.
Tento hrdina pak putuje krajinou a ochraňuje bezbranné, aby vždy přišel do nové vesnice, vyřešil zde všechny problémy a opět se vydal za horizont. Jednoduchý námět otevřený nekonečnému množství dobrodružství – není divu, že se Zatóiči dočkal takového úspěchu.
Soumrak (2002)
Že samurajský film a western k sobě mají blízko, není objevné tvrzení – v národech svého původu zastávají podobnou společenskou i komerční roli. Možná proto není kupodivu, že i vývoj těchto žánrů má v základním obrysu podobnou trajektorii. Tedy rychlý vzestup spolu se zavedením institucionalizované kinematografie, následně zlatá éra přetnutá druhou světovou válkou vedví a nakonec imploze způsobená přesycením trhu a nástupem nových výrobních i distribučních postupů, jež vyžadovaly nové trendy.
I když se sluší říct, že krach chanbara filmů nebyl tak všepohlcující jako v případě westernů, které se po šedesátých letech nikdy zcela nevzpamatovaly. Pro Samurai Cinema bylo vždy víc místa. Přesto lze mluvit o určité době temna, rozhodně oproti éře Akiry Kurosawy. A jako v Americe z tohoto popela povstal antiwestern či revizionistický western, podobné tendence najdeme v Japonsku. Tedy snímky, které hloubají především nad odkazem žánru a jeho rolí ve společnosti.
Příkladem takových filmů je Soumrak z roku 2002, jehož náturu poznáme už podle názvu. Režisér Jódži Jamada vypráví příběh níže postaveného samuraje, čerstvého vdovce, který se musí postarat o své dvě dcery. Sice se dostane na cestu násilí, kdy musí tasit svůj meč, nicméně z něj cítíme především vysílení a pochyby nad celým způsobem života. Už nejde o trápení osamělého hrdiny, který stojí před velkými morálními otázkami, ale unaveného otce, který chce především zajistit svou rodinu, v čemž bohužel selhává. Chybí romantizace i opulence, zůstávají lidé tlačení společností do rolí, které nechtějí hrát.
Seppuku (1962)
Seppuku, známé též jako Harakiri, je jediným titulem, který se občas dokáže na různých žebříčcích probojovat před Akiru Kurosawu a jeho portfolio. Naše topka ale není řazená kvalitativně, s pořadím se tedy zase tolik netrapme. Tak či onak tu máme mistrné dílo Masaki Kobajašiho, jež dokáže zároveň dodat veškeré žánrové atrakce a zároveň je podrobit zkoušce.
Ve středu vyprávění stojí ikonické seppuku, tedy rituální sebevražda (pojem harakiri je považován v samotném Japonsku za hanlivý a dehonestující). Sledujeme tajemného rónina Tsuguma Hanshirōa, samuraje bez pána, přicházejícího na panský dvůr, kde požaduje možnost vykonat tento rituál. Podle samurajské tradice mu to buď musí být umožněno, nebo mu místní vládce může nabídnout almužnu a poslat ho o dům dál. Mnoho zchudlých róninů poslední dobou „bluffuje“ a spoléhá na to, že šlechtic si nechce dělat nepříjemnosti s mrtvým tělem na svém dvoře a raději ho tedy vyplatí.
Tsuguma má skutečně postranní účel, byť jiného rázu. Na obřadu trvá a jako svědky si nechává předvolat šlechtice, kteří na stejném místě dohlíželi na předchozí seppuku, jež dopadlo velmi neblaze. Je jasné, že ať už chce daný čin spáchat, nebo ne, ještě před tím hodlá urovnat nevyřízené účty.
Seppuku nevypráví jen o smyslu tradice, ale i základní lidské empatie. Kobajašiho cit pro silné a dramatické kompozice a precizní vedení herců dělá ze snímku jeden z nejlépe vypadajících nejen japonských filmů. A vyprávění založené na postupném odhalování hrdinových motivací okamžitě strhává a zaujme.
Sedm samurajů (1954)
Kdo má zájem o samurajské filmy, pro toho je Sedm samurajů jistě povinný milník. Na našem seznamu zastupuje tento nepřehlédnutelný počin celou tvorbu Akiry Kurosawy, z níž je v kontextu japonského středověku potřeba zmínit ještě Ran, Tělesnou stráž či Rašómona. Chtěli jsme se však vyhnout tomu, aby v top pěti filmech byly čtyři od jednoho režiséra, což vzhledem ke Kurosawově postavení není neobvyklé. Stejně tak není neobvyklé, že na jejich úplném vrcholu stojí právě Sedm samurajů.
Tento snímek dnes považujeme za mistrnou klasiku, v době svého uvedení byl však považován za ekvivalent dnešní marvelovky – tedy zábavný film pro masy určený pro mezinárodní distribuci. Má být zároveň echt japonský a univerzálně srozumitelný. Ostatně u celého Kurosawova portfolia je třeba brát v potaz, že není zcela typickým zástupcem japonské kinematografie, představuje spíš její extrakt specificky určený pro reprezentaci. Tím se nesnažíme odhalit nějaké temné tajemství či snížit hodnotu daných filmů, jen je třeba mít na paměti, že jen proto, že znáte Kurosawu, neznamená, že znáte autentické Japonsko. Spíš jeho výkladní skříň.
Této taktice se však nedá upřít úspěšnost – Sedm samurajů, stejně jako další zmíněné i nezmíněné Kurosawovy filmy, můžete s klidem vyhledat i dnes, aby k vám stále plně promlouvaly. Bude to navíc relativně snadné vzhledem k jejich časté publikaci na západních platformách. Sedm samurajů je pak z nich nejspíš nejčistší, nejpreciznější podívanou, jejíž atraktivní námět o neoblomných ochráncích ohrožené vesnice (jenž zanedlouho ožil v neméně slavném americkém westernovém remaku Sedm statečných) strhne a nepustí.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Totalfilm, Criterion 2026
