Das Filmfest recenze: Švýcarské blackmetalové drama Vlci pokládá nelehkou otázku: Co dělat, když zjistíte, že váš kluk je nácek?

Jedním z mála pseudožánrů, které mohou konkurovat naší oblíbené „antikapitalistické satiře měsíce“, je co do popkulturní všudypřítomnosti „toxická romance“. Je cosi lákavého na sledování vztahu, o němž víme, že je fundamentálním způsobem nefunkční, když nás od něj dělí bezpečná hranice plátna, monitoru či papíru. A panečku, Švýcaři si teď pro nás ve Vlcích připravili jednu příkladnou!

Copak má na srdci?

Luana (Selma Kopp) je vcelku obyčejná třiadvacetiletá žena, jejíž největší výzvou je navigovat vztah se svým rozvedeným a vážně nemocným otcem, který nebyl nejlepší rodič, ale ani dost strašný, aby ho šlo jen tak odstřihnout. Jako mnoho raných dvacátníků cítí Luana nutnost chytit za pačesy poslední zbytky mladistvé nerozvážnosti, než bude nutné naplno vstoupit do dospělosti.

 A tak se ocitá na turné blackmetalové kapely svého bratrance. Ve skutečnosti to není tak šílené, jak to zní – Luana se stará o jejich sociální sítě a koordinuje prodej merche na koncertech, vystupuje jako nejpragmatičtější člen týmu a zdá se, že v promotérství nachází zálibu. Co se na první pohled jevilo jako poslední hurá mládí, se může ukázat být začátkem zajímavé profesní dráhy.

To by se ale její cesta neměla zkřížit s tou Wiktorovou (Bartosz Bielenia). Polský hudebník se právě stal novým členem kapely. Je o dekádu starší než Luana, jeho divoké charisma ale spouští základní instinkt a protagonistka se začne prodírat lesem červených vlajek až k nevypočitatelnému muži obklopenému aurou nezkrotné svobody a umělecké ztrápenosti. Luana má ale ráda projekt a Wiktora jistě napraví!

Jenže jedna věc je naučit tvrdého muže otevřít své srdce a jiná seškrábat mu z hrudníku nacistické tetování. Právě to se stane terčem debat na sociálních sítích, když Luana postuje video z koncertu, kde je její čerstvý milenec bez trička a na jeho prsou se skví jí neznámý znak, který však komunita okamžitě identifikuje jako místní symbol spojený s NSBM, tedy fašistickou odnoží black metalu. Prvotní Wiktorova reakce? Místo vysvětlení viní Luanu, že video bezmyšlenkovitě vypustila do světa. Přesto se jejich vztah po této krizi jen utuží, protože hrdinka je zamilovaná po uši a neschopná racionální úvahy.

Sprav si svého nácka

Vlci nejsou filmem o neonacismu. Na jejich pozadí přesto můžeme rozpoznat boj o duši žánru a z něj vzešlé subkultury, jejíž většina účastníků dělá vše pro to, aby nacistickou frakci izolovala a vypálila dřív, než otráví celý organismus. Pokud si myslíte, že woke liberálové mají problém s cancel culture, zkuste zahajlovat na blackmetalovém koncertu kapely, která není pevnou součástí krajně pravicových kruhů. Teprve tehdy uvidíte, jak moc jde člověka zrušit. Právě proto je taková katastrofa, když je frontman identifikovaný (přinejmenším) jako bývalý nácek, který od nynějška na každou akci naláká přinejmenším jednoho-dva nácky. Nejde jen o nepříjemné komentáře na Instagramu, ale o skutečnost, že od téhle chvíle jejich koncerty nejsou bezpečné a během každého gigu hrozí, že se v publiku strhne násilný konflikt, pokud se někdo na někoho špatně podívá.

Luana se ale o nic z toho nestará na morální či etické rovině a její pohled snímek přejímá (nikoliv ve smyslu souhlasu s ním, ale perspektivy). Wiktora miluje a věří, že pro všechno má dobré vysvětlení. Ne že by ho poskytoval, ale ujišťuje ostatní, že ho má, jen je pod jeho úroveň se na požádání ospravedlňovat. Své tetování marginalizuje, stejně jako nového kytaristu, kterého přivedl do kapely jen proto, aby se zjistilo, že má velké problémy na pódiu kontrolovat pravici.

Vlci na Das Filmfest
Kino Lucerna, Praha, úterý 20.10.2026 – 17:45
Kino 35, Praha, středa 21.10.2026 – 17:45
Komorní kino Evald, Praha, čtvrtek 22.10.2026 – 17:00
Kino Kavalírka, Praha, čtvrtek 22.10.2026 – 18:00
Cinema City, Chodov, Praha, čtvrtek 22.10.2026 – 19:00
Cinema City, Slovanský dům, Praha, čtvrtek 22.10.2026 – 19:00

Wiktor by byl ale špatná partie, i kdyby nebyl nácek, což by nemělo zapadnout. Je to ten typ performativního romantického umělce, nikoliv ve smyslu běžného užití slova romantika, ale klasického konceptu rozervané duše a nekontrolovaného podléhání vlastním emocím. Wiktor neironicky prohlašuje věci jako „Jsem pro tebe moc nebezpečný“, aby tím legitimizoval své následné chování, které by naznačovalo, že to on je ve vztahu ten o dekádu mladší, nikoliv naopak.

V mainstreamové fikci jsou toxické romance často neodolatelné, což k hrůze mnoha komentátorů platí přinejmenším od 19. století, tedy od doby, co je román románem. Mravokárci mají od té doby kontinuální strach, že když si ženy budou číst o nezdravých vztazích, ztratí představu o tom, jak vypadá zdravý vztah. Chápeme, že muž se může oddávat banální fantazii o hrdinech bojujících mimo zákon za spravedlnost, aniž by ho napadlo něco takového replikovat. Nicméně podléháme strachu z toho, že ženy při pohledu na vzrušující, ale toxický vztah zapomenou, že něco takového v realitě nechtějí zažít. Popkultura tedy osciluje mezi tím, kdy se proti temným romancím vymezuje a kdy jim propadá. Kdy (správně) identifikuje jejich problematičnost a kdy (správně) upozorňuje na možnost fikce ohýbat hodnotovou realitu. Tyto proudy pak mohou existovat současně, což ostatně platí o dnešku.

Vlci pak patří k dílům, která nebezpečí těchto vztahů nahlas pojmenovávají a vymezují se vůči nim. Wiktor vyznívá jako jednoznačný narcis lpící na své autoritě a dožadující se validace. A Luana se izoluje na nebezpečné cestě směrem k dobrovolné sebedestrukci. Dobře chápe problematičnost všeho, co u svého rádoby-partnera vidí, ale propadá nebezpečné iluzi, že čím víc bude realitu přehlížet, tím čistší bude její láska a tím spíš se Wiktor změní k lepšímu. Její cit samotný mu bude stačit! Naivní, ale pochopitelný a častý blud, jímž lidé zamilovaní do toxických narcisů trpí.

Všeho moc že škodí? Všeho málo taky!

A právě o ilustraci této naivity a jejího mechanismu jsou Vlci. Nejedná se o enormně objevnou či výraznou podívanou, svůj základní vytyčený cíl ale splňuje s dostatkem přesvědčivosti. Debutující režisér a scenárista Jonas Ulrich se neuchyluje k přílišné vypravěčské ani stylistické manýře, dokonce se nezdá, že by měl zvláštní zájem o black metal, který sice ve filmu zazní, nicméně bez větší důslednosti a pozornosti. Nejblíž k excesu má rozhodnutí rozdělit film na tři kapitoly. Nebudeme předstírat, že chápeme smysl této volby, ale budiž, tak či onak jde o celkem marginální prvek.

Jinak je snímek typickou festivalovkou podtrhávající herecké výkony. Z nich především polského herce na vzestupu Bartosze Bielenia, který po Corpus Christi stvrzuje svůj talent. Na jednu stranu naprosto chápeme, čím je Wiktor tak magnetický pro své okolí, zároveň ale snímek udržuje dost odstupu na to, abychom mohli plně odhalit jeho malost. Debutující Selma Kopp pak zcela přesvědčivě ztvárňuje mód: „Jak může být tak inteligentní holka tak blbá?“ Každý člověk, ať muž nebo žena, se může zamilovat po uši a zahodit zdravý rozum. Ukázat to však na plátně, aniž by se postava změnila v karikaturu, je celkem umění.

Vlci jsou poměrně malý film ve všech ohledech a nemůžeme se zbavit dojmu, že se tu tvůrci až moc uvelebili s tím, co už mají. Pokud celkové hodnocení nedosahuje závratné výše, ale jen střídmé spokojenosti, tak ne proto, že by ve filmu bylo něco špatně a my strhávali procenta, ale protože s vytyčeným časem se snad dalo udělat víc. Možná rozpracovat ztvárnění blackmetalové subkultury, která nemá prostor před našima očima ožít. Možná se dal nalézt výraznější rukopis. I tak slušný raný filmařský výkon.

foto/video: © Film Europe 2026

Vlci
Wolves
Švýcarsko 2025 97 min
Česká premiéra: 22. 10. 2026, Film Europe
Režie: Jonas Ulrich
Scénář: Jonas Ulrich
Kamera: Tobias Kubli
Hudba: Michael Künstle, Matteo Pagamici, Manuel Gagneux
Hrají: Selma Kopp, Bartosz Bielenia, Judith Hofmann, Fabian Künzli, Anna Sauter-McDowell, Iso Merkli, Sebastian Vogt, Moritz Fabian
Produkce: Nicole Ulrich
Střih: Jonas Ulrich