Das Filmfest recenze: Hrdinka je brilantní a hektickou poctou práci přepracovaných nemocničních sester

Zatímco přehlídka Be2Can právě do české distribuce uvedla francouzského oscarového kandidáta Minotaur, Das Filmfest nabízí toho německého a švýcarského. Hrdinka je co do všudypřítomnosti ve festivalových kuloárech mnohem skromnější počin, ale artová kinematografie se v tomto směru zase tak moc neliší od té mainstreamové – kvalitu filmů nutně neurčuje intenzita jejich mediální přítomnosti. A Hrdinka rozhodně patří mezi nejlepší filmy roku.

Nic víc, nic míň

Floria (Leonie Benesch) je zdravotní sestra, což je první, co se o ní dozvíme. A také skoro to poslední. Pokud během následujících devadesáti minut dáváme pozor, můžeme si ze střípků informací poskládat, že má za sebou čerstvě rozvod a její malá dcerka právě tráví čas u bývalého manžela. Tomuto osobnímu dramatu, které jinak Floriu jistě plně zaměstnává, však nemá režisérka a scenáristka Petra Volpe čas věnovat víc než pár vteřin času, pár kusých linek dialogu.

Kdepak, jakmile začíná šichta, všechny osobní problémy a vlastně jakékoliv přílišné projevy individuality musí stranou. A právě jednu obyčejnou směnu s Floriou prožijeme. A nebudou to příjemné chvíle. Výjimečně si trochu zaspoilerujeme a prozradíme, že film končí upozorněním, kolik zdravotních sester švýcarskému zdravotnímu systému chybí, aby mohl zcela bez problému fungovat. Čímž tato země není nijak výjimečná. A tohle číslo bude skoro určitě v následujících letech ještě stoupat. Mimo jiné proto, že průměrná sestra do pěti let vyhoří a musí práci opustit, pokud si chce zachovat zbytky vlastního zdraví.

Celý film je pak střídmou, ale tím přesvědčivější ilustrací systému, který drží pohromadě jen s maximálním vypjetím sil. Lékařské prostředí je populární hlavně v televizi, přičemž velká část nemocničních seriálů dávno upozorňuje na hektickou každodennost provozu zdravotnických zařízení, takže to samo o sobě nepřekvapí. Naposledy si zájem popkultury získal třeba enormně chválený Urgent (The Pitt) od HBO. Hrdinka přesto zvládne působit neokoukaně a naléhavě, a to paradoxně proto, že se v ní může dít o hodně méně než v úspěšných shows. Ty musí budovat melodramatické sítě vztahů mezi postavami a vyprávět nosný fikční příběh, aby se publikum vracelo k serializovanému narativu. Filmové drama si to vše může odpustit a jít až na dřeň syrového vysílení.

Andělská selhání

Naštěstí toho nedosahuje kydáním extrémních situací a Volpe volí relativně realistický přístup. Ve Florii stále můžeme spatřovat určitou archetypální figuru „typické sestry (i proto čím méně o ní osobně víme, tím lépe), ta ale čelí běžně působícím situacím, jež si umíme představit, že se autenticky odehrají během jedné směny. Tvůrci si přesto ke zvýšené intenzitě pomáhají mírně abstraktní časovou diletací – s hrdinkou trávíme zdánlivě takřka každý okamžik v reálném čase, přesto je její směna vměstnaná do hodiny a půl stopáže, takže jsme museli nevědomky přeskočit hodně prázdných míst, aniž bychom to jako publikum explicitně zaznamenali.

Zážitek je přesto velmi plynulý, a právě tím strhující. Vynikající Leonie Benesch tu v dlouhých záběrech pobíhá nemocnicí od pacienta k pacientovi. U nich jednak plní své určené povinnosti, ale také, chtě nechtě, v dobrém i zlém, plné roli emocionálního hromosvodu a informačního střediska v jednom, když k ní pacienti i jejich rodiny směřují všechny otázky, ale také si na ní vylévají hněv, netrpělivost a v samém základu strach.

Jsme svědky frustrujících opakujících se dilemat, kdy Floria nehledě na zjevnou snahu nemůže dát svým pacientům vše, co potřebují, a to především po psychické stránce. Několikrát za směnu nastávají malé okamžiky zlomeného srdce, kdy musí odbýt na smrt vyděšeného pacienta, který se strachuje o to, co bude s jeho psem. Nebo musí odběhnout od člověka v silné, ale ne zdraví ohrožující bolesti, protože jinde na ni volá naléhavější případ. Někteří pacienti, kteří chápou její nasazení, ji pořád mají za anděla. Je jich ale dost, co za ďábla.

Něco jiného je cítit

Floria nepřehlíží, co má před očima a vynakládá snahu vždy reagovat tak vřele a prospěšně, jak jen může. Nemá ale čas na to, aby to bylo plně dostatečné. Nemáme tu sestru, která pod lety stresu zhrubla a nepouští si maličkosti k tělu, je to ještě mnohem horší – máme tu sestru, která si nedostatečnost své péče plně uvědomuje v každém okamžiku. Přesto dělá, co je v jejích silách, aby poskytla co nejlepší péči. Když už jí v jeden okamžik utečou nervy, celkem pochopitelně se tak děje v případě bohatého pacienta s extra pojištěním bydlícím na samostatném pokoji, který si agresivně stěžuje na pozdní donášku čaje. I tento okamžik, který zní takto shrnutý jako nepřirozeně aranžovaná situace, ale končí v mnohem lidštějším bodě.

I okamžiky malé radosti mají nádech hořkosti a odstupu. Seniorní a mírně blouznící pacientku Floria uklidní tak, že jí zazpívá lidovou píseň, k čemuž se dáma přidává a na okamžik jako by mezi sestrou a pacientkou vzniklo opravdové emocionální pochopení. Vteřinu nato však Floria musí promptně dezinfikovat své ruce, které jí pacientka horoucně tiskla – akt, který bezprostředně rozbíjí zdání intimity a blízkosti a pacientka, ač možná ne zcela konkrétně, si toto zcizení okamžitě uvědomuje. Tak to ale musí být.

Hrdinka je svým principem jednoduchý film, který neříká a neukazuje nic, co by nás mohlo překvapit – je celkem nekontroverzní veřejnou znalostí, že nemocniční personál, a obzvlášť sestry, je podfinancovaný a pracovní nálož na něj vynakládaná je zcela neúměrná. Něco jiného je ale „vědět“ a něco jiného „cítit“, a právě to nám tenhle snímek umožňuje. Jeho vysilující děj nás protáhne nepřehledným mechanismem sesterské směny a kino můžeme opouštět zcela vyděšení z představy, že něco takového bychom měli podstupovat každý den znova a znova a znova.

foto/video: © Das Filmfest 2026

Hrdinka
Heldin
Německo / Švýcarsko, 2025, 92 min
Režie: Petra Volpe
Scénář: Petra Volpe
Kamera: Judith Kaufmann
Hudba: Emilie Levienaise-Farrouch
Hrají: Leonie Benesch, Sonja Riesen, Lale Yavaş, Jasmin Mattei, Jürg Plüss, Alireza Bayram, Urs Bihler, Margherita Schoch, Andreas Beutler, Dominique Lendi, Selma Jamal Aldin, Doris Schefer, Ridvan Murati, Aline Beetschen, Elisabeth Roll, Urbain Guiguemde, Maja Tanner, Nicole Bachmann, Albana Agaj, Ali Kandas, Eva Fredholm, Pema Shitsetsang
Produkce: Lukas Hobi, Reto Schärli
Střih: Hansjörg Weißbrich
Zvuk: Jacques Kieffer, Marco Teufen, Gina Keller
Scénografie: Beatrice Schultz
Masky: Marc Hollenstein
Kostýmy: Linda Harper
Casting: Corinna Glaus