Recenze: V Povstání za svobodu rozjímá kultovní Greengrass nad hodnotou násilného občanského protestu. 14. století nebylo dnešku nikdy blíž

Povstání za svobodu kultovního režiséra Paula Greengrasse vstupuje do kin po velmi divoké mezinárodní mediální kampani, která v jednu chvíli k názvu přilepila podtitul „zrod Robina Hooda“, ačkoliv se děj odehrává o 200 let později než děj loupežnické legendy a Robin Hood v něm nevystupuje. Tahle bizarní škatulata jen zvýšila nečitelnost projektu, který se následně stal kritickým a komerčním neúspěchem. My ale věříme, že pokud na snímek pohlédnete ze správného úhlu, uvidíte ve skutečnosti jednu z nejvíce podnětných podívaných letoška, která se k dnešnímu světu vyjadřuje mnohem naléhavěji, než byste čekali u díla odehrávajícího se ve 14. století.

Proto tomu říkají doba temna

Zatímco my Češi považujeme konec 14. století díky vládě krále Karla a pořádnému kusu štěstí za zlaté období, pro takřka celý zbytek kontinentu šlo v důsledku černé smrti o éru největších strastí. V Anglii to v důsledku trvající stoleté války plundrující krajinu platilo dvojnásob. Pojem „doba temna“ se neuchytil pro nic za nic.

Příběh Povstání začíná v momentě, kdy rada obklopující slabého, napůl ještě dětského krále Richarda II. (Woody Norman) zvažuje, jak si zajistit svůj životní standard. Jedna možnost by byla zdanit církevní a světské elity. Ty by však výměnou za svou loajalitu požadovaly více místa u králova stolu a větší podíl na rozhodování o politických záležitostech, což by ohrozilo postavení současných ministrů. Volí tedy bezpečnější řešení: Zdanit nejnižší poddané, kteří nemají možnost se vzepřít ani způsob, jakým se dožadovat práva. Titul filmu napovídá, že v tom se rádci přepočítali.

Oráč (Andrew Garfield), což je jediné označení, jaké si během filmu určí, pohřbil ženu a dceru již před sedmi lety. Od té doby se poctivě stará o své pole, které mu zbylo jako jediný životní smysl. Samota, která ho postupně vnitřně ničí, ho také činí nebezpečným – nemá kvůli komu se držet na uzdě. A tak když vidí, jak výběrčí daní násilně rvou z rukou obyvatel jejich těžce vydřenou úrodu, čímž jejich velkou část odsuzují ke strádání a smrti, a jak znásilňují místní mladé ženy, aby zkontrolovali jejich panenský status (od nějž se odvíjí výše daní), dojde mu trpělivost a zaútočí. A právě tahle jediná jiskra je vším, co nevolníci potřebují.

Režisér a scenárista Paul Greengrass tu vkliňuje fiktivní příběh do skutečné selské revolty. Těch se během středověku a novověku odehrálo v Evropě bezpočet (u nás známe hlavně nešťastný příběh našich sedláků od Chlumce), nejslavnější mají ale na svědomí Angličané. Odehrála se v roce 1381 a v jejím čele stáli mimo jiné nevolník Wat Tyler (Cosmo Jarvis) a radikální kněz John Ball (Jamie Bell), současník slavnějšího Johna Wycliffa, hlavní inspirace Jana Husa. Oráč slouží jako typický avatar publika – přestože vůdci povstání ho povyšují na maskota celé akce, on sám si intenzitou vyvolaného násilí vůbec není jistý. Pokládá si tedy tytéž otázky, které autor chce, aby zvažovalo publikum. Předním úkolem je rozjímat nad rolí násilného občanského protestu v boji o lepší svět.

Nečekaně radikální

Povstání za svobodu není příjemný ani snadno vstřebatelný film. Ačkoliv má svého protagonistu, tedy Oráče, nesnaží se odvyprávět „jeho příběh“. Greengrasse zajímá celá událost jako taková a k jejímu představení přistupuje se odstupem a systematičností sobě vlastními. Zobrazuje naději a nadšení mas, které se snaží bojovat za svá práva, jenže jejich uvažování o situaci je rámováno zcela mylnými předpoklady. Jak bylo (a je?) u nejnižších vrstev typické, jejich členové nehledě na cokoliv věří v krále jako v bohem seslaného panovníka, který je sám o sobě nedotknutelný. Pokud se jeho vláda ukazuje být plná nedostatků, mohou za to výhradně zlotřilí rádci, kteří vládce matou, lžou mu a jeho jménem páchají zlo.

Povstalci se tak v nekonečné naivitě upínají k psychicky labilnímu teenagerovi jako k někomu, koho musí zachránit, aby on na oplátku garantoval jejich práva. A tato bezelstná neschopnost opustit mantinely vlastního uvažování se ukazuje být tím, co vede k brutálnímu rozdrcení celé revolty. Což není spoiler. Jednak víme, že ve 14. století nevolnictví v Anglii neskončilo, a jednak je samotný film rámovaný jako jednoznačná cesta k drastickému konci, který očekáváme mnohem dřív než postavy.

Greengrass tak míří k odvážně radikálnímu východisku. Bylo by bezpečné očekávat, že zvolí liberální pohled na násilnou revoltu, tedy ocení její étos, ale odsoudí její způsoby – jak už je připravený učinit Oráč, když vidí násilí, jemuž je ze strany nezkrotného davu vystavený Londýn. Pak ale vyprávění učiní nečekaný úkrok. Ano, násilí je hrozná věc, ale co jiného nevolníkům zbývá? Mají snad zůstat nevolníky navždy? Mnohem větší problém, než že se rebelové neudrželi na uzdě, je skutečnost, že jejich plán, spoléhající na slovo benevolentního absolutního monarchy, byl od počátku odsouzený k neúspěchu. Dokonce ani Tyler a Ball si neuvědomili, že chybou systému není pár shnilých jablek obklopujících krále, ale královská instituce jako taková.

Greengrass se nedrží historie na 100 %. Komplexní eskalaci desetiletí trvajících konfliktů zjednodušuje a proměňuje v lineární sled událostí. Je zjevné, že důležitější je pro něj odvyprávět příběh, který je snadno uplatnitelný na dnešní dobu. Jedná se méně o historický film a víc o společenskou alegorii. Ta je pak přímočará a čitelná, míněno v dobrém slova smyslu – její podobenství míří k jasné a explicitní pointě.

Ne o hrdinech, ale o události

Jak to tak bývá, tato čitelnost je filmu někdy vytýkána jako „povrchnost“, což však považujeme za principiální nepochopení toho, o co se Greengrass pokouší a jak toho dociluje. Kdyby chtěl natočit mnohoznačný film, natočí mnohoznačný film – jak dokázal třeba v Kapitánu Phillipsovi. Povstání má být ale jako šrapnel, který nás zasáhne přímo do obličeje. Nemáme přemítat, co nám chtěl umělec sdělit, to má být zcela zřejmé. Proto také dlouhé minuty sledujeme nevolníky kráčet do jisté pasti. Trpíme tím, že vidíme a chápeme něco, co oni ne. Možná jsme také trochu naštvaní, že tisíce lidí nejsou schopní pochopit něco tak zřejmého. Jenže právě tento frustrující a nesnesitelný pocit je sám o sobě pointou celého filmu. Je tím, co chce režisér v publiku vzbudit. Ne nutně proto, abychom vyrazili pro vlastní vidle a srpy. Není nutné jedna ku jedné replikovat postupy 14. století. Přesto je jasné, že nás film vede k vlastnímu procitnutí.

Jistě se dá diskutovat, jestli je každá jedna volba funkční. Je třeba patrné, že se tvůrci rozhodli dosadit na konec filmu o absolutním selhání alespoň náznak pozitivního gesta, což může působit poněkud nuceně a chtěně. (Nemluvě o tom, že právě epilog může za bizarní škatulata s Robinem Hoodem v názvu.) To je ale nakonec relativně malý problém vedle funkčnosti zbytku filmu. Důležité je tedy nepřistupovat k němu jako k příběhu hrdiny s tradičním dějovým obloukem, ale příběhu kolektivní události. Pak jednotlivá rozhodnutí zapadnou do sebe takřka bezchybně.

Zážitek podtrhává Greengrassova typická minimalistická manýra. Kameraman Pål Ulvik Rokseth snímá často rozklepanou ruční kamerou, na jakou v historických filmech nejsme zvyklí. Režisér syrových dramat Let č. 93 či 22. července, který se svými Bourney redefinoval akční žánr, tu uplatňuje veškeré své trademarky. Nejslabším aspektem jsou digitální dokreslovačky, které se s minimalismem zbytku filmu poněkud tlučou. To ale nic nemění na trvající schopnosti režiséra nás přesvědčit, že jsme na místě, uprostřed všeho dění, které prožíváme spolu s postavami. Ty se nám sice neotevřou ve smyslu typických filmových hrdinů, to ale neznamená, že bychom o nich neuvažovali jako o lidech z masa a kostí.

Povstání za svobodu není příjemný film. Jeho negativní či nejednoznačné přijetí chápeme a nebudeme tu předstírat, že se vám bude automaticky líbit stejně jako nám jen proto, že jsme vám tu zkusili poskytnout návod. Trváme ale na tom, že tu máme nesmírně nápadité a odvážné dílo, které je veskrze aktuální. Snad až palčivě zneklidňujícím způsobem.

foto/video: © Vertical Ent. 2026

Povstání za svobodu
The Uprising
Velká Británie / Německo / USA, 2026, 128 min
Česká premiéra: 5. 11., Vertical Ent.
Režie: Paul Greengrass
Scénář: Paul Greengrass
Kamera: Pål Ulvik Rokseth
Hudba: Volker Bertelmann
Hrají: Andrew Garfield, Katherine Waterston, Jonny Lee Miller, Thomasin McKenzie, Jamie Bell, Cosmo Jarvis, Stephen Dillane, Tom Hollander, Woody Norman, Florian Schreiber, Stanley Townsend, Dónal Finn, Sam Chapman, Sky Yang
Produkce: Jason Blum, Gregory Goodman, Joanna Kaye, Paul Greengrass
Střih: William Goldenberg
Zvuk: Levente Udud, Rachael Tate, Oliver Tarney
Scénografie: Renátó Cseh, Nikolaj Danielsen, Søren Jochumsen
Masky: Nadine Prigge
Kostýmy: Attila Godena-Juhász
Casting: Daniel Hubbard