Recenze: Zbabělec ukazuje odvážné hledání queer identity v zákopech první světové války

Hereckou cenu z Cannes si letos odnesli představitelé dvou protagonistů jinak poměrně nenápadného queer dramatu Zbabělec. Belgického kandidáta na Oscara o odvaze hledat svou identitu bez existujícího návodu uvádí festival Mezipatra ještě před tím, než se v lednu dostane do širší české distribuce.

Sami to nechápou

Nemluvný Pierre (Emmanuel Macchia) je řadový belgický voják nově narukovaný do zákopů první světové války. Rychle si uvyká na rutinu, kdy okamžiky smrtelného nebezpečí střídají nekonečné dny nudy a otravy. Plní především vysilující fyzické úkony, jako je transport munice a mrtvých těl, a dělá vše pro to, aby se z izolace a prázdnoty takového života nezbláznil. Také se snaží vší silou zapadnout do kolektivu, i když jako introvert nemá mnoho nástrojů, jak toho docílit. Vycítit, co si dav žádá, naštěstí není zase tak složité: stačí jednou za čas pronést „Skopčáci jsou svině“, aby se setkal s pozitivní odezvou.

Zbabělec na Mezipatrech:
Praha: 7. 11. 2026 / 20:30 / Kino Lucerna, velký sál
Praha: 9. 11. 2026 / 20:30 / Kino Světozor, velký sál
Brno: 18. 11. 2026 / 20:30 / Kino Art, velký sál

Skupina mladíků, mezi něž Pierre patří, nakrátko ožije zprávou, že se jednomu z nich, Jacobsovi (Willem De Schryver), právě narodil syn, i když si o něm může jen přečíst v dopise. Jedná se o záblesk štěstí, který rozzáří chvíle všudypřítomné psychické i fyzické destrukce. Brzy se ale na obzoru objeví nové pozdvižení. Excentrický Francis (Valentin Campagne), voják odsunutý kvůli své výstřednosti do „bandy odmítnutých“, dostane za úkol obléct šaty a nacvičit se svými kumpány krátké divadelní vystoupení, které rozveselí a vzpruží náladu celého mužstva. Pierre je tím, co bychom dnes nazvali „drag show“, a především jejím charismatickým frontmanem, okamžitě stržený a přidává ruku k dílu. U prvního vystoupení pracuje jen v zázemí, po jeho úspěchu a rozkazu připravit celou sérii taškařic ale začíná přicházet s vlastními nápady.

Jako publikum v roce 2026 nám netrvá moc dlouho, než rozklíčujeme, co se skrývá za flamboyantním manýrismem Francise, ani proč je k němu Pierre okamžitě přitahovaný jako k magnetu. Ve skutečnosti chápeme situaci líp než oba mladí muži, kteří si zprvu své vlastní motivace vysvětlují úplně jinak. Dědic krejčovského podniku Francis zjišťuje, kolik radosti umí v ženských šatech rozdávat, v čemž nalézá nový smysl. Vyprávění ale sledujeme z úhlu pohledu prostého vesnického farmáře Pierra, který jako svůj největší dosavadní kulturní zážitek jmenuje dožínky. Jeho vědomou motivací je tedy především zvědavost, již neumí jasně pojmenovat.

Jiná doba

Největší hodnota Zbabělce spočívá v tom, že vcelku tradiční queer romanci zvládne rámovat mimo dnešní optiku. Neříkáme, že nutně volí historicky zcela věrný kontext, postupuje ale jeho směrem. Homosexualita během první světové války samozřejmě existovala. Stále se však nacházela mimo oficiální struktury společnosti a chyběla jí dnešní kodifikace, tedy série stanovených rolí a očekávání, do nichž člověk zapadne jako do předem připravené formy. Lidé se většinou chovají, jak se od nich očekává, a tato očekávání tvoří propojenou síť, v níž jedno navazuje na druhé. Když se dnes někdo identifikuje jako gay, existuje pro něj několik předpřipravených obleků, do nichž se může s různou důsledností obléct. V případě Zbabělce ale sledujeme období, kdy veřejnost činí teprve první krůčky k tomu nahlas pojmenovat homosexualitu a nalézt její místo ve společenské struktuře, jež jí je zatím odepřeno.

Tou dobou Marcel Proust, sám homosexuál, sepisuje ikonické Hledání ztraceného času, v němž dlouze rozebírá úplné zárodky moderní homosexuální identity (i když se za života nepřiznal, že jde o jeho vlastní zkušenost). Robert Musil popisuje už na začátku století ve Zmatcích chovance Törlesse sexuální praktiky mezi vojenskými kadety. Příběh Zbabělce se tedy odehrává ve zlomovém období, kdy se „Sodoma a Gomora“ měnily z projevu osobní perverze, která se člověku toleruje, dokud je ohledně ní velmi diskrétní (nebo je velmi mocný), v společenský a kulturní fenomén. Není tedy překvapivé, že Pierre ani Francis o sobě ani jako již dospělí muži netuší, že jsou „gay“, ostatně „být gay“ tehdy stěží existovalo, nehledě na to, že muži spolu měli sex odjakživa.

Režisér a scenárista Lukas Dhont a jeho spoluscenárista Angelo Tijssens tuto situaci nepředstavují výhradně jako opresivní a nepříjemnou. Oba vojáci si uvědomují, že musí část sebe skrývat před ostatními, přesto jejich vztah nabízí možnost absolutního sebeobjevení. Díky válečnému nasazení není podezřelé, že spolu dva muži tráví tolik času a nezajímají se o ženy. Dokud se nachází stranou očích druhých, mohou určovat svou vlastní identitu bez jakéhokoliv návodu – jejich intuitivní představa o sexualitě a genderu se může manifestovat ve vší autenticitě.

Kdo je tu zbabělec?

Tento moment ilustruje scéna, kdy skupina amatérských herců v dragu představuje sbor žen, přičemž androgynní Francis v šatech zpívá romantickou píseň, u níž celé osazenstvo se zavřenýma očima pláče dojetím. Když se pak po představení nad pódiem Francis a Pierre poprvé políbí, je to k našemu překvapení Francis, kdo vyjevuje větší množství nervozity a nejistoty. Muž, který je esteticky skoro stereotypním ztělesněním naší představy gaye, se ukazuje být tím, kdo má větší zájem udržet svojí touhu nenaplněnou než introvertní farmář.

Francis našel místo, kde si připadá spokojený. S požehnáním nadřízených může před očima davů performovat v ženských šatech a rozdávat radost a uvolnění. Ostatní muži si myslí, že jeho přesvědčivost a expresivita pramení jednoduše z podivínství a umělecké nátury. Svou identitu vystavuje okázale na očích, ale nepojmenovává ji a neprezentuje ji jako autentickou část sebe. Předstírá, že jde jen o hru, a protože lidé jsou ohledně homosexuality stále ještě naivní, věří mu to. Právě proto, že homosexualita ještě nebyla veřejně kodifikována, si ještě ostatní muži nespojují konkrétní chování s jejím projevem. Nacházíme se ostatně v době, kdy si mužští přátelé při focení památečních fotek běžně sedali jeden druhému do klína – před vznikem moderní verze homofobie, která v mužích vyvolala strach z platonického kontaktu, který by mohl vést k nechtěnému obvinění.

Francis tedy vyjevuje veškeré vnější znaky homosexuality, ale neplánuje se s nimi intimně spojit. Po válce se chystá vrátit do krejčovského salónu, zpět k normalitě. Neokázalý Pierre oproti tomu začíná bez okolků snít o společném životě. Touží po možnosti na základě lásky k Francisovi vybudovat celý svůj život. Nejprve po válce, pak začne plánovat útěk. Už teď si způsobil zranění, aby se vyhnul nasazení do akce a mohl trávit víc času se souborem. Nakonec chce ale zcela dezertovat – vůlí k tomuto nechvalnému projevu zbabělosti ale dává najevo ochotu postavit se všem konvencím.

V Cannes si všimli

Díky této modelové situaci můžeme přemýšlet o budování vlastní identity. Ať už sexuální, genderové nebo jakékoliv jiné. Samotný příběh je velmi jednoduchý a přímočarý, ale schopnost tvůrců vymanit ho z obvyklého kontextu a naopak zviditelnit samotný proces „hledání sebe sama“ bez jasného návodu a předem vyšlapaných cest je hlavní předností filmu. Skutečně se tu daří něco ne zcela obvyklého.

Snímek stojí na hereckých výkonech – není divu, že Emmanuel Macchia a Valentin Campagne si ruku v ruce odnesli hereckou cenu z Cannes. Oba zvládají často beze slov předvést tolik expresivity, kolik realistické pojetí filmu umožňuje. Uvnitř obou mužů jako by neustále vřela vlastní válka. Pomáhá jednoduché, ale brilantní rozhodnutí učinit extrovertnější postavu tou, která se ve skutečnosti víc bojí následků, zatímco ta tichá a nenápadná projevuje v rozhodujících okamžicích mnohem víc vervy – to je samo o sobě pro herce úžasnou příležitostí předvést nuance svého řemesla.

Kamera Franka van den Eedena umí být ve scénách z bojiště syrová a nekompromisní. Vzpomenout si musíme na Paula Greengrasse, jehož Povstání za svobodu zrovna může běžet v nějakém nedalekém kině. Dhont a van den Eeden mají podobnou tendenci nás vyvést z komfortní zóny, na rozdíl od amerického režiséra ale přepínají do momentů klidu a uvolnění. Tyto volby slouží vyprávějí a podtrhávají únik, který Francis a Pierre představují jeden pro druhého. Zároveň ale zdůrazňují, jak jiným světem je ten, který si pro sebe budují, načež je každý návrat do reality o kus těžší. Najdou příležitost obě linie nějak skloubit, nebo musí dřív nebo později přijít hořké procitnutí?

foto/video: © Pilot Film 2026

Zbabělec
Coward
Belgie / Francie / Nizozemsko, 2026, 120 min
Česká premiéra: 28. 1. 2027, Pilot Film
Režie: Lukas Dhont
Scénář: Lukas Dhont, Angelo Tijssens
Kamera: Frank van den Eeden
Hudba: Valentin Hadjadj
Hrají: Emmanuel Macchia, Valentin Campagne, Mathieu Carpentier, Mistral Guidotti, Anaëlle Fournier, Jef Jacobs, Willem De Schryver, Orlando Vauthier
Produkce: Michiel Dhont
Střih: Alain Dessauvage
Zvuk: Cyril Holtz
Scénografie: Eve Martin
Masky: Evalotte Oosterop