Recenze: Jak udělat banku je dravá a uřvaná satira z Luigiho éry. Zeitgeist zachycuje jako máloco

Ptáte se, jestli je film „dobrý“? Inu… „Povedenost“ je vlastně docela fádní pojem. Nudný pojem. Překonaný pojem! Nevíme, jestli bychom podepsali, že Jak udělat banku je povedený film, ale co bychom podepsali bez okolků, je jeho fascinující schopnost zachytit současný zeitgeist způsobem, jakým to nedokáže žádný „autorský záměr“. Výsledný dojem je trochu guilty pleasure a trochu upřímné docenění vynaložené snahy.

Jak na to?

Ryanovi (Nicholas Hoult) zabil Kapitalismus (Christian Slater) dceru. A to neměl! Se svou manželkou Emi (Anna Sawai) a partou podobně ukřivděných kamarádů (Pete Davidson, Rhenzy Feliz) tedy dává do kupy tým vigilantů, s nimiž vykrádá banky. Z těchto loupeží zároveň produkuje videa na sociálních sítích, v nichž veřejnost ponouká k tomu, aby se podobným způsobem vzepřela a bojovala proti systému.

Nezdá se, že by tak někdo činil, to ale nic nemění na tom, že se z celé party ve vlčích maskách stává virální senzace. Po jejích stopách tedy vyráží agent FBI West (John C. Reilly), který na nějaké rovině chápe jejich frustraci, není ale příznivcem společenské anarchie. Rekrutuje rogue hackerku Reagan (Zoë Kravitz), která má jako jediná naději vypátrat zločince na základě jejich digitálního otisku.

Pokud se ptáte, co zmůže jedna programmerka oproti celé infrastruktuře FBI vybavené tolika RAMkami, že by ani Sam Altman nevěděl, co s nimi, tak kuš! Takhle se nikam nedostaneme! Toho si jistě všimnete sami, když se pokusíte uplatnit logiku na jakoukoliv sledovanou akci. Jsme ve světě, kde jsou střediska multimiliardových institucí hlídaná jedním sekuriťákem a policejní jednotka by si nikdy netroufla na lokaci dorazit dřív, než postavy v klidu dokončí svůj dialog. Máme tu co do činění s čistým heistovým popem, který si s ničím neláme hlavu. Tedy až na své všudypřítomné poselství, samozřejmě.

Kdo by nechtěl vykrást banku?

Filmaři zjistili prakticky už na úplném začátku kinematografie, že bankovní lupiči jsou skvělí anti/hrdinové. Zločin, který páchají, nepochybně vyžaduje pořádný kus drzosti, agrese a ochoty vystavit nevinné lidi nebezpečí. Má však také patrný robinhoodovský nádech. Neokrádá se konkrétní těžce pracující chudák, ale instituce, která sama na pracujících chudácích vydělává. Máme tu tedy kombinaci jednoznačné transgrese s prvky vzepření se systému, ať už si to protagonista uvědomuje, nebo ne.

Máme ostatně brilantní klasiky jako Psí odpoledne s Al Pacinem nebo Spojenec Spikea Leeho. Kdybychom však měli jmenovat všechny filmy, kde je publikum naváděné k tomu, aby soucítilo nebo dokonce souhlasilo s bankovními lupiči, byli bychom tu dlouho. Ve světě fikce je zkrátka snadné, lákavé a přirozené směřovat k bankovním lupičům sympatie, a to aniž by bylo potřeba nějak zvlášť se snažit – jedná se o tropy, na které jsme tak zvyklí, že nás stačí jejich směrem jen popostrčit.

V Jak udělat banku ale můžete na nějaké jemné popostrkávání zapomenout, kdepak. David Leitch bere svůj film do obou rukou jako krumpáč a 122 minut nás jím vší silou mlátí do hlavy. Ke cti mu slouží, že tato volba dává smysl i uvnitř jeho světa – sledujeme skupinu lidí, kteří se snaží oslovit mladou generaci. Její sebeprezentace na sociálních sítích, která celý film rámuje, si pak už v nejedné recenzi vysloužila přirovnání k videím od MrBeasta, což je asi největší popkulturní urážka, jakou lze jakémukoliv videu směřovat. Je však třeba si uvědomit, že tento „cringe factor“ dává smysl. To, že nám reelska, která hrdinové produkují, připadají nesnesitelná, neznamená, že nevypadají právě tak, jak by taková reelska potřebovala vypadat irl.

Že si režisér David Leitch to vše uvědomuje, je patrné z toho, jak vykresluje protagonistu Ryana. Nicholas Hoult ho ztvárňuje jako introvertního, tichého a jemně se vyjadřujícího muže, který se musí před každým nasazením vlčí masky zhluboka nadechnout a přepnout do performativní polohy, která mu není blízká. Těžko říct, jestli si tvůrčí tým Jak udělat banku přál, aby byly nekonečné monology o boji proti systému tak otravné, jak jsou, nicméně nejde říct, že by do filmu jejich podoba nezapadala.

Korporátní revolta

Tím si nepřipravujeme velkou obhajobu, na jejímž konci nastavíme hodnocení snímku k závratným výšinám. Nicméně není fér se tvářit, že se tu projekt zcela vymkl kontrole a je výsledkem šití horkou jehlou. Naopak můžeme identifikovat obrovské množství energie, zájmu a piplačky. Filmaři například jen tak mimochodem aranžují dlouhý záběr, během nějž postava při svém monologu trefí basketbalový koš a následně přejde z exteriéru skrz dům až do svého pokoje – jedná se o 30 vteřin, které jistě vyžadovaly hodiny, pokud ne dny plánování a realizace. S tím, že většina publika možná ani nezaznamená, jak choreograficky a technicky náročnou scénu měla před očima. A takových momentů je film plný.

Stejně tak, i když se tu trochu posmíváme produkci megakorporace Paramount za její uřvané roztleskávání třídního boje, nechceme říct, že Leitch a scenárista Mark Bianculli tu záměrně realizují nějakou lež a mnou si zlověstně ruce nad tím, jak manipulují mladou generaci k představě, že tenhle naivní popový blockbuster je kusem autentické revolty. Jedná se zkrátka o tvůrce, kteří pracují v určitém systému, jsou vybavení určitým slovníkem a navyklí na určité postupy. Jejich snaha o to vyjádřit se k dnešku je skoro určitě upřímná, i když samotná skutečnost, že Paramount takový projekt bez problému distribuuje, značí, že je také zcela impotentní.

Méně může přitom někdy znamenat víc. Kiny zrovna prochází prakticky bez povšimnutí Greengrassovo Povstání za svobodu, jež se odehrává ve 14. století v předkapitalistické době, a proto si může dovolit být ve svém vyznění exponenciálně radikálnější. Tvůrci se v něm snadno schovají za historický odstup a alegorii. Leitch, v jehož filmu se doslova máchá transparenty s nápisem „třídní boj hned teď!“, musí vyprávění o pomstě mas vyvážit tím, že nejsympatičtější postavou celého filmu je agent FBI s tváří ultimátního sympaťáka Johna C. Reillyho. Můžete se vsadit, že jeho přítomnost byla studiovým mandátem. (Ne že bychom ho tu nechtěli – příběh tak, jak je, takovou postavu zoufale potřebuje.)

Zeitgeist všude kolem

Film ale nemusí být dokonalý, aby dokonale reprezentoval svou dobu. A to je nakonec největší hodnota Jak udělat banku. Jedná se o projekt, který ví, že se pohybuje v Luigiho éře. A tím nemyslíme Mariova bratra. I moloch s ambicemi Paramountu cítí nutnost zaštítit projekt, který opovrhuje jeho vlastními hodnotami. Snad v přesvědčení, že je lepší udělat to sám a udržet to pod kontrolou, než nechat to na druhých.

Producenti se tu maličko přepočítali, protože hyperaktivní a hypersnaživý Leitch to přehnal a jeho urputnost pro mnohé překročila hranice směšnosti a nesnesitelnosti. Výsledek patří ke kriticky nejvysmívanějším filmům roku. V době, kdy je zdánlivě každý druhý film antikapitalistickou satirou, se holt poohlížíme víc po nuancích než doslovnosti. A přestože víte, že se na Totalfilmu rádi zastáváme jasně artikulované satiry, tady musíme uznat, že se zachází přes míru.

Přesto je hodně, co si v tomhle kousku oblíbit. Herecké obsazení je zpravidla v pořádku, Reilly dodává několika scénám tlukoucí srdíčko, film docela odsýpá a v několika okamžicích zafunguje emocionální šrapnel v podobě nečekaně dramatické scény. A jasně, veškeré prvky heistu jsou absolutně nefunkční a nelogické – ani na vteřinu nás nenapadne, že by hrdinové s jejich taktikou měli naději uspět. Řemeslo je ale na úrovni, takže to vadí jen občas.

Takže ne, vážně po nás nechtějte, abychom zvedali palec nahoru, ale nechce se nám ho ani stočit dolů. Protože tenhle film je něčím fascinující a výpovědní. Právě na něm se bude jednou moct nejlépe demonstrovat, v jakém stavu byla popkultura léta páně 2026. A to přece něco znamená.

foto/video: © Falcon 2026

Jak udělat banku
How to Rob a Bank
USA, 2026, 122 min
Česká premiéra: 12. 11. 2026, Falcon
Režie: David Leitch
Scénář: Mark Bianculli
Kamera: Jonathan Sela
Hudba: Dominic Lewis
Hrají: Nicholas Hoult, Zoë Kravitz, Anna Sawai, Rhenzy Feliz, Pete Davidson, John C. Reilly, Christian Slater, Tati Gabrielle, Gloria Laino, Curtis Caldwell, Jason McCune, Lexi Dripps, Matthew Perl
Produkce: Brian Grazer, Jeb Brody, Allan Mandelbaum, David Leitch
Střih: Elísabet Ronaldsdóttir
Zvuk: Dean Giammarco, Gregorio Gomez, Gord Hillier, Mark P. Stoeckinger
Scénografie: David Scheunemann, Jeremy Woolsey
Kostýmy: Jocelyn Pierce