David Švehlík: Setkání s klienty protialkoholní léčebny bylo výjimečné

Dnes se na karlovarském festivalu prezentuje nový film Dana Svátka Úsměvy smutných mužů. David Švehlík ve filmu ztvárnil hlavní postavu Josefa Formánka, jenž své upřímné zážitky alkoholika sepsal ve stejnojmenné knize, která se stala předlohou snímku. Do kin tento hořkosladký autobiografický film vstupuje už 12. července.

Úsměvy smutných mužů (foto: Bontonfilm)

Davide, hrajete v novém filmu, který se jmenuje Úsměvy smutných mužů. Můžete nám tu vaši postavu a film trošku představit?

Úsměvy smutných mužů je autobiografický příběh Josefa Formánka spoluautora scénáře a já v něm hraju jeho.

Vy jste knížku Josefa Formánka znal ještě předtím než vás oslovil Dan Svátek? Četl jste ji?

Prvně jsem četl scénář a pak jsem samozřejmě četl i knížku. Knížka mě zaujala, oslovila. Je dobře napsaná. Vřele ji doporučuju, protože má velkou sílu a hloubku… A to nejenom proto, že je to, řekněme, v uvozovkách atraktivní téma. Josef opravdu velmi dobře píše a má pro mě místy až jakoby básnivý jazyk, a to se mi líbí.

Josef je otevřená osoba v tom, jak až moc do hloubky ve své knížce a díky tomu pak i ve filmu jde. Kolik času jste spolu strávili konzultací vaší postavy, povídáním o jeho příběhu?

Bavili jsme se. Josef sám se ještě intenzivně účastnil natáčení, což pro mě bylo trošku stresující. Na druhou stranu se držel „dobře“ zpátky v tom smyslu, že jsem ho tam necítil jako nějakého kontrolora. Ve spoustě věcech dokázal být nápomocný. Třeba, co se týče rady, doporučení, jak to v reálu skutečně funguje. To bylo velmi přínosné.

Režisér vás také odvezl do léčebny, kde jste natáčeli, dříve než začínalo natáčení. Jaký to byl pro vás osobně zážitek?

My jsme s dalšími kolegy strávili den v psychiatrické léčebně v Petrohradě a to setkání s tamějšími klienty bylo naprosto výjimečné. Jsou to křehcí, citliví, velmi zranitelní lidé a já jsem se tam cítil velmi bezpečně.

Pomohlo vám to třeba ještě posunout se v tom, jak jste nahlížel na vaši roli? I když to tedy byla psychiatrická léčebna a ne přímo protialkoholní…

Přínosné to bylo v tom, že když člověk prodělává protialkoholní léčbu, tak se ocitne v uzavřeném prostředí, ze kterého nejenže není úniku, ale je to chvíle, kdy musí na spoustu věcí rezignovat. A právě ta rezignace může být začátek nějaké zdárné léčby. Člověk najednou začne mít prostor pro sebe ve smyslu dotazování se sebe sama na spoustu důležitých věcí.

Úsměvy smutných mužů

Když si tak vzpomenete na natáčení nebo samotný scénář, byl tam nějaký moment, který vás hodně zasáhl?

Já asi nemůžu říct, že bych tam vnímal nějaký nejsilnější moment. Nicméně asi emočně nejnáročnější chvíle byla ta, kdy jsme natáčeli v hotelovém pokoji s mojí filmovou dcerkou. To, co je pak vidět ve filmu, byl opravdu reál.

Ve filmu je oproti knize navíc Josefova cesta na maraton. S tou jste se vypořádával jak? Běháte i vy třeba ve volném čase?

Běhám.

Takže pro vás to asi tím pádem nebylo nic nového?

To bylo zatraceně nové! Já neběhám takovéhle dlouhé tratě. To mistr Formánek má za sebou maraton! Já zdaleka ne…(úsměv)

Rozhovor s režisérem a recenze příští týden

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm © 2018

%d blogerům se to líbí: