Nový český festival romské kultury IROFF se rozhodl složit poctu Tonymu Gatlifovi, francouzskému režisérovi s romskými kořeny, který začátkem století vyhrál v Cannes za nejlepší režii svým Exilem. Minulý rok pak Gatlif uvedl dlouho chystanou novinku Ange, o níž netušil, že bude jeho posledním příspěvkem kinematografii – je tomu pár dnů, co ve věku 77 let zemřel. Tím pádněji nyní vyznívá možnost na jeho labutí píseň vyrazit do kina.
Cesta volá
Ange (Arthur H.) je šedesáti-něcoletý stárnoucí muž, který má za sebou život na cestách, během nichž poznal nemálo mužů a žen, jimž následně mnohokrát zlomil srdce, když ucítil další volání svobody. Nyní se vydává na cestu za dávným přítelem Marcem (Mathieu Amalric), aby srovnal jakýsi účet. Cestou potkává několik svých spřízněných duší a napůl proti jeho vůli se k němu přidává i jeho již dávno dospělá dcera Solea (Suzanne Aubert), jejíž otcovství doposud nepřiznal, i když ho ani příliš hlasitě nepopírá.
Nejenže má Ange „cikánskou“ krev, navíc je zcela ztotožněný se způsobem života, jaký si s romskou identitou v jeho končinách lidé spojují – má svou milovanou dodávku, v níž už přespává, kam až mu paměť sahá. Mezi čtyřmi zdmi by prý už ani nedokázal usnout. Jeho největším pokladem je pak sbírka hudebních nahrávek autentické romské hudby, která s ním putuje a jíž rád naslouchá, pobrukuje si ji, tančí si uprostřed krajiny za jejího doprovodu…
Není úplně jasné, čeho chce na konci své cesty dosáhnout, stejně jako není zcela hmatatelné, jaká má být zápletka filmu. Jedná se o jednu z těch lyrických road-movie, kde víme, že cesta je cíl. Neuděláme ale jistě chybu, když budeme směřovat pozornost ke kráse života. Tu nalézá hrdina, a spolu s ním my, hlavně prostřednictvím hudby, která zde mnohokrát před našima očima ožívá a zhmotňuje se. Přestože nemůže být řeč přímo o muzikálu, hudba je všudypřítomná jak pro publikum snímku, tak i pro jeho postavy.
Romantika a hudba
Bude lákavé považovat snímek za režisérovu labutí píseň. Přední Gatlifovou motivací však nebyla rozlučka se svou kariérou. Žádný umělec se sedmi křížky na krku se v koutku duše alespoň občas nevyhne zvažování možnosti, že každý jeho aktuální projekt může být tím posledním, Angeho ale provázely i mnohem specifičtější úvahy. Iniciační motivací byl totiž covid a režisérova touha připomenout lidem krásu procházení se světem, náhodných setkání a nečekaných slepých uliček, na které člověk s odstupem času zpětně rád vzpomíná.
Ange na IROFF:
11. 9. v 19.00 — Lisztův institut, Maďarské kulturní centrum Praha
s hudebním vystoupením Django Always
Přímočarost a čistota emocí tu je programovým rozhodnutím. Ange je typický romantický hrdina. Muž na cestě, kterou nedokáže opustit, protože taková je jeho nátura. Nehledě na to, kolikrát musel říct bolestivé sbohem a kolik potenciálních domovů nechal za zády. Nemůže se zastavit – je stejnou obětí své lásky ke svobodě jako všichni, které opouští.
Dnes už je takový přístup ne zcela samozřejmý, a to z dobrého důvodu. Tvůrci se naučili na podobnou romantizaci nahlížet kriticky a nalézat v ní mužské sobectví a zbabělost. Neschopnost a neochotu vzdát se své pohodlnosti na úkor všech, kteří ten luxus nemají. To jsou pádné připomínky, které Gatlif zcela nepopírá ani nevyvrací. Přesto si troufá oddat téhle univerzální fantazii v její nejčistší podobě. Tvůrce jeho generace si to přeci jen může dovolit o kus snáz.
Jde to bez rodiny?
Představuje maličko jiný aspekt romské tradice, než na jaký jsme zvyklí. Soustředí se na bohémské solitérství, zatímco v Česku si romskou identitu jako první spojíme s početnými rodinami a hutným, soudržným kolektivem. Skrze Angeho poznáváme romskou kulturu jako celek a v jejím středu vidíme jediného muže, který ji miluje. Netypicky však zcela absentuje právě rodinná jednotka, jíž se hrdina mervomocí vzdává. Snímek můžeme brát jako otázku, zdali je tato existence možná, nebo hrdinovi něco podstatného a nenahraditelného chybí.
Gatlif zjevně neměl k dispozici mnoho prostředků, ale přeci jen tu máme co do činění s držitelem ceny za režii z Cannes. Nemělo by nás tedy překvapovat, že film vypadá úsporně, ale dobře. Žádné velké stylistické kejkle, přesto filmařský rukopis dost výrazný, aby udržel pozornost a podtrhl skvělé herce.
Ange je zcela jednoduchý film, který jako by existoval mimo prostor a čas, což je nejspíš pozice, která by protagonistovi vyhovovala. Přesto jde o příběh plný touhy po blízkosti. Jak bezprostřední blízkosti druhých lidí, tak blízkosti kultury, jež představuje jejich kolektivní identitu. Něco z toho zní jako protimluv, jako neřešitelný rozkol, ale tak už to chodí. Jedná se o příhodnou tečku v kariéře filmaře, který stavěl mosty mezi romskou kulturou a evropským festivalovým publikem po celý svůj život.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Ange (2025)
Intimní a přitom univerzální příběh o životě ve jménu svobody a hudby. Ange je jistě dílem nefalšovaného romantismu, které nelze brát doslova, ale čistě na rovině základnách emocí, lidských tužeb a osobní daně za jejich naplnění.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © IROFF 2026
Ange
Francie, 2025, 97 min
Režie: Tony Gatlif
Scénář: Tony Gatlif
Kamera: Lazare Pedron
Hudba: Tony Gatlif, Arthur H., Delphine Mantoulet
Hrají: Arthur H., Suzanne Aubert, Mathieu Amalric, Maria de Medeiros, Christine Citti
Produkce: Tony Gatlif
Kostýmy: Catherine Rigault
