Recenze | Pořád jsem to já – mimořádný zážitek a zasloužený Oscar®

Na rok 2014 bude Julianne Moore nejspíš vzpomínat ráda. Stejně tak její fanoušci, kteří si mohli užít její dva naprosto famózní výkony. Nejprve roli velmi nevyrovnané herečky v dramatu Mapy ke hvězdám, za kterou získala cenu v Cannes a nyní se i k nám dostává oscarové drama Pořád jsem to já (Still Alice). Za výkon obdržela jak Zlatý glóbus, tak sošku nejcennější. A Oscara si za svůj úsporný, ale velmi silný výkon ženy s Alzheimerovou chorobou jednoznačně za slouží.

Pozadí vzniku snímku Pořád jsem to já (díky distributorovi za tentokrát velmi vhodný český název!) je zajímavé a smutné. Režisérem filmu byl Richard Glatzer spolu se svým přítelem Washem Westmorelandem. Společně napsali i scénář a film začali připravovat v době, kdy sám Richard onemocněl ALS – amyotrofickou laterální sklerózou. Na Oscary se už díval z nemocničního lůžka a před pár dny zemřel. Kniha Lisy Genovy mu tak připomínala jeho vlastní prožitky z návštěv u neurologa a společně s Washem přemýšleli, zda je zrovna teď vhodná doba se takovou látkou zabývat.

[Tweet “Výjimečný výkon, který diváka ohromí”]Za kamerou tedy stáli lidé, kteří měli opravdu velmi silnou osobní zkušenost s tématem, a to zcela jistě velmi posílilo výsledný tvar filmu. Pochopitelně příběh Alice Howlandové, matky a profesorky na univerzitě by nikdy nebyl tak silný, pokud by ji neztvárnila vynikající a citlivá herečka Julianne Moore, mladší ekvivalent Meryl Streep. I Moore umí pokaždé vydolovat ze svého nitra něco nového. Jsou to ty drobné nuance, které diváka ohromí a ochromí. Člověk pak na tento zážitek nezapomíná, a přestože si film třeba za čas celý nepamatuje, odnáší si díky těmto mistrovským výkonům drobné fragmenty, které jsou výjimečné a neopakovatelné.

Pořád jsem to já ale není jen o hercích. I když hlavní herečce sekunduje Alec Baldwin, Kristen Stewart a další známí herci. Je to i o celkovém pocitu z jinak velmi depresivního námětu. Velmi rychlý postup nemoci si vybírá krutou daň. Dosud velmi činorodá žena se dostává do neřešitelných situací i emocionálně velmi vypjatých momentů. Stejně tak i její nejužší rodina. Přesto film nepůsobí beznadějně, depresivně ani tísnivě. Tyhle pocity jsou pevně ohraničeny v jednotlivých scénách, ale nedefinují celý film.

Pořád jsem to já totiž umí uklidnit silou semknuté rodiny. Sílou hlavní hrdinky, která se do poslední chvíle nevzdává a snaží se bojovat.
Celý film navíc divákům dává představu o skutečném průběhu nemoci. Od zdánlivě nenápadných výpadků paměti až k srdce rvoucím chvílím, kdy matka nepoznává vlastní děti.

Martin Staněk, totalfilm.cz
foto/video: Sony Pictures Classics, Falcon © 2014, 2015