Recenze | Červená želva – film jako výtvarné dílo

12. 12. 2016

Emailem z Tokia začal na podzim roku 2006 příběh vzniku animovaného filmu Michaela Dudoka de Wit, který nese název „Červená želva“. Onen email přišel z japonského animátorského studia Ghibli a nizozemskému animátorovi, režisérovi a ilustrátorovi v něm byla nabídnuta spolupráce na jeho autorském celovečerním filmu. A tak vznikl první snímek tohoto už legendárního japonského studia v evropské koprodukci.

Červená želva (foto: Aerofilms)

De Wit se doposud zabýval „jen“ krátkými animovanými filmy a i s těmi velmi uspěl. Za všechny zmiňme „Mnicha a rybu“- za ten získal v roce 1996 Césara a nominaci na Oscara. Za další (Otec a dcera) si už v roce 2000 sošku Oscara odnesl a k tomu ještě dvě desítky různých dalších ocenění. (Oba dva filmy jsou ke zhlédnutí na Youtube). Červená želva byla uvedena na letošním festivalu v Cannes, kde získala cenu poroty, posléze ji čekalo také uvedení v Torontu a San Sebastian. Čeští diváci mohli tento animovaný film vidět poprvé letos v listopadu v rámci Festivalu francouzského filmu.

[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Film jako výtvarné dílo[/pullquote]Červená želva vypráví o etapách lidského života formou krásných, řemeslně dokonale a výtvarně čistě zpracovaných obrazů. Nedoprovází je ale žádné mluvené slovo. Divák se tak může mnohem lépe soustředit na obraz a vnímat gesta, emoce, dech jednotlivých postav, i zvuky exotického ostrova. Muž, který se jako trosečník ocitne na opuštěném ostrově plném fauny, se potýká s přírodními živly, samotou, vyčerpáním. Učí se pracovat se svou touhou, motivací, trpělivostí, zlostí a vztekem. Po několika nepodařených pokusech opustit ostrov nachází trosečník dar největší – svou červenou želvu, se kterou konečně dává vše smysl. Ta se po jistých nesnázích promění v rusovlasou ženu a stane se tak životní partnerkou trosečníka, kterého za bouře v dospělém věku vyplavilo na břeh ostrova rozbouřené moře. Později, když už se rodina rozroste o potomka, přijde pohroma, která jen upevňuje smýšlení o životních hodnotách a důležitosti rodiny. Osvěžením jinak velmi klidného příběhu jsou všudypřítomní krabi, stonožky či žáby. Ti se na scéně občas objeví v úsměvné etudě.

Červená želva (foto: Aerofilms)

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Aby se děti mohly ptát[/pullquote]Jak sám autor řekl, při psaní myslel více na dospělé publikum. To ale neznamená, že by to nebyl příběh pro dětského diváka. Šestileté dítě bude při sledování vedle sebe potřebovat dospěláka, aby se hned mohlo ptát. Já osobně si to vykládám jako velmi pěkný záměr autora: my rodiče nemáme nezapomenout na naši úlohu. Máme být našim potomkům v potřebnou chvíli po boku a trpělivě vysvětlovat. Červená želva je rodinný film v tom nejlepším smyslu slova.
Dudokovo vyprávění je jako poezie v obrazech. Používá mnoho symbolů. Nechává tak divákovi hodně prostoru k přemýšlení a vytváření vlastních úvah o životě. Vypráví o smíření a více než pohádkou je nadčasovým mýtem. Dudok se sám nechal slyšet, že jeho záměrem nebylo vytvořit příběh s velkým poselstvím, ale spíš s divákem sledovat koloběh života až ke smrti.

Vizuální stránka filmu je příjemně minimalistická a divákovi přináší pocit přirozenosti ve střídání dne a noci či počasí na ostrově. Barva zde dokonale rozlišuje a vystihuje denní a noční nálady oblohy i moře. Další velké plus vizuálu je umná práce s perspektivou. Nakonec musím zmínit i hudbu Laurenta Pereze Del Mara, která přirozeně protíná celý příběh a vše pojí tesklivou a klidnou ústřední melodií.

80%

Režie - 80%
70%

Scénář - 70%
80%

Kamera - 80%
90%

Animace - 90%
80%

Hudba a zvuk - 80%

80%

Červená želva (2016)

V distribuci současných animovaných filmů bude Červená želva na diváka působit jako absolutní zjevení. Ti, kteří mají chuť vidět něco, co se zásadně liší od pixarovské a disneyovsky ukřičené a přebarvené animace, mají právě teď šanci. Tak směle do toho!