V česko-francouzsko-belgické koprodukci vznikl v roce 2015 první celovečerní film francouzské režisérky Stéphanie Di Giusto. Vypráví o Marie-Louise Fuller, americko-francouzské tanečnici, která vymyslela zcela nový tanec zvaný Serpentine a nechala si ho později patentovat ve Francii. Název filmu je tedy více než příznačný – Tanečnice (La Danseuse). Snímek, jehož část se natáčela v secesním pražském Obecním domě a v hotelu Evropa, měl premiéru v soutěžní sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes.
Českému publiku byl film představen na zahajovacím večeru letošního Festivalu francouzského filmu, kde byla přítomna i sama režisérka. Divákům ve zkratce vysvětlila, že k natáčení příběhu o této už pozapomenuté osobnosti, se rozhodla poté, co kdesi viděla fotografii s nějakým rozvířeným kusem látky. Byla to právě tančící Loïe Fullerová, hvězda evropských kabaretů z éry Belle Epoque.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]čtěte také: Rozhovor s režisérkou[/pullquote]
Hlavní roli svěřila francouzské zpěvačce, herečce a multitalentované umělkyni Soko, která představuje onu serpentinovou tanečnici Loïe. Za svůj herecký výkon zaslouží nemalou pochvalu. Pustila se do své role s velkou vervou a na plátně působí velmi věrně. Hereckými kolegy jsou jí na plátně mimo jiné Gaspard Ulliel v roli hraběte d´Orsay, Mélanie Thierry jako Loïeina věrná pomocnice Gabrielle, která v ní od prvního setkání viděla velmi silnou osobnost, a Lily-Rose Depp jako Isadora Duncanová.
Příběh začíná smrtí Loïeina otce. Loïe se pak z drsného farmářského prostředí vydává do Brooklynu za svou matkou, aby zjistila, že se musí spolehnout pouze sama na sebe. Nakonec se v rámci jedné malé divadelní role dostane náhodou ke své vášni – tanci a začne rozvíjet svůj nápad. Později se v době své největší evropské slávy dostane do komplikovaného vztahu s Isadorou Duncanovou (Lily-Rose Depp). Ta byla její žačkou a následně se jí stala velkou konkurentkou. Osobnostní a tělesná rozličnost těchto dvou osob, nemluvě o jisté hluboké náklonnosti a obdivu ze strany Loïe k Isadoře, je ale ve filmu spíše nastíněna. Výrazně dramatický příběh se na plátně nakonec nekoná.
K nejkrásnějšímu vizuálnímu zážitku celého filmu patří chvíle, kdy Loïe tančí celá zahalená do nekonečného bílého hedvábí. Dopadají na ni barevná světla reflektorů za energického doprovodu z Vivaldiho Čtvera ročních období. V tu chvíli má divák možnost vnímat při celkovém záběru jen ladnost a nádheru vystoupení. Pak ale přichází střih a divák se najednou ocitá uprostřed rozvířené látky a sleduje Loïe v jejím překotném dechu a úsilí, aby celá choreografie byla pro hlediště dech beroucím vystoupením. Těmito záběry se režisérce povedlo vdechnout jinak celkem plochému příběhu život. Naproti tomu jako „pěst na oko“ na mě působil až příliš moderní tanec ostatních tanečnic v několika momentech filmu. Jsem si jistá, že takový až příliš ladný a scénicky výrazný tanec nebyl tehdy vůbec možný. Jistě se tehdy „produkoval“ tanec krásný, estetice tehdejší doby přizpůsobený. Ale určitě to byl pohyb technicky v mnohém těžkopádnější i u éteričtějších tanečnic.
Rozpačitá jsem z celkové dvojakosti filmu, který se na jednu stranu tváří spíše jako životopisné dílo, ale stejně tak je v něm na začátku zmíněno, že jde pouze o jistou inspiraci životem této tanečnice. Jakoby ani sama režisérka vlastně neznala svůj přesný záměr a nejistě přešlapovala na místě. Pokud by totiž šlo o životopisné dílo, chybí ve filmu spousta důležitých okamžiků a setkání. V případě, že by šlo o romantické drama, postrádám ve filmu souvislejší gradaci.
Příběh je tedy nakonec možné brát spíše jako oslavu ženské vytrvalosti, touhy a odhodlání dosáhnout svého snu.
-
60%
-
55%
-
70%
-
70%
-
60%
Tanečnice (2016)
Připomíná dávnou slávu někoho, kdo měl svůj sen a díky vlastní píli a novátorství ho dosáhl. Pařížské obecenstvo Loïe Fullerové pak tleskávalo ve Folies Bergere, ale i Pařížské opeře a nejrozličnější umělci – malíři, sochaři atd. vzdávali svými díly hold této „záhadné snové květině“.
foto/video: Artcam © 2016